ECLI:CZ:US:2019:1.US.2290.19.1
sp. zn. I. ÚS 2290/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jána Semana, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2019, č. j. 30 Cdo 1462/2019-154, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2018, č. j. 53 Co 311/2018-143, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. května 2018, č. j. 22 C 49/2012-118, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení ústavních práv zaručených čl. 1 a čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 5 odst. 5 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR.
2. Podstata ústavní stížnosti spočívá v námitkách směřujících proti závěrům soudu prvního a druhého stupně ohledně běhu promlčecí lhůty pro uplatnění nároku na odškodnění stěžovatele.
3. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že Městský soud v Praze potvrdil výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2, kterým soud zamítl žalobu stěžovatele proti ČR-Ministerstvu spravedlnosti o zaplacení 494 100 Kč jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Odvolací soud změnil toliko výrok soudu prvního stupně týkající se nákladů řízení. Rozsudek odvolacího soudu byl stěžovateli doručen dne 6. 12. 2018. Stěžovatel podal dne 5. 2. 2019 proti rozhodnutím odvolacího soudu i soudu prvního stupně blanketní dovolání s tím, že je do dvou týdnů odůvodní, což učinil dne 9. 2. 2019. Dovolací soud napadeným usnesením řízení o dovolání odmítl (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II.). Dospěl k závěru, že blanketní dovolání, napadající rozsudek odvolacího soudu a prvostupňového soudu, nebylo v prekluzivní lhůtě stanovené pro podání dovolání doplněno.
4. Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou posuzované věci, je vždy povinen přezkoumat splnění podmínek řízení o ústavní stížnosti. Jen v případě, že návrh splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, se jím totiž může zabývat také věcně.
5. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 citovaného zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (ustanovení §72 odst. 4 téhož zákona). Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je totiž její subsidiarita. Ústavní stížnost tak lze podat pouze, byly-li před jejím podáním marně vyčerpány všechny prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, což znamená, že musí být nejen podány, nýbrž musí o nich být též rozhodnuto. Je přitom zřejmé, že vyčerpáním všech procesních prostředků, jimiž stěžovatel disponuje, se nerozumí jejich prosté podání (formální aspekt), nýbrž uplatnění v takové podobě, aby se jimi příslušný soud mohl věcně zabývat (materiální aspekt). Nedávalo by totiž žádný rozumný smysl, pokud by např. podáním blanketního či opožděného dovolání, případně dovolání nesplňujícího další podmínky řízení (nezaplacený soudní poplatek, nezastoupení advokátem apod.) bylo možno vytvořit podmínky pro věcnou projednatelnost ústavní stížnosti.
6. Z obsahu usnesení Nejvyššího soudu, které představuje rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje ve smyslu ustanovení §72 a §75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se podává, že Nejvyšší soud odmítl podané dovolání jako vadné z důvodu, že bylo podáno jako blanketní a nebylo v propadné lhůtě podle ustanovení §241b odst. 3 o. s. ř. doplněno.
7. Ústavní soud tedy přezkoumal, zda dovolací soud interpretoval a aplikoval příslušná procesní ustanovení občanského soudního řádu ústavně konformním způsobem, resp. zda nedošlo k svévolné aplikaci norem jednoduchého práva bez rozumného odůvodnění, a v důsledku toho k vyloučení věcného přezkumu dovolání.
8. Jak vyplývá z napadených rozhodnutí, rozsudek odvolacího soudu, obsahující poučení o dovolání, byl stěžovateli doručen dne 6. 12. 2018. Stěžovatel zastoupen advokátem podal dne 5. 2. 2019 proti rozhodnutím odvolacího soudu i soudu prvního stupně blanketní dovolání s tím, že je do dvou týdnů odůvodní, což učinil dne 9. 2. 2019. Dvouměsíční lhůta k podání dovolání určená ustanovením §240 odst. 1 o. s. ř. tak uplynula dne 6. 2. 2019. Stěžovatel, zastoupen advokátem, podal ve stanovené lhůtě pouze tzv. blanketní dovolání, které doplnil až podáním po uplynutí zákonné dovolací lhůty stanovené v §241b odst. 3 věty první o. s. ř.
9. Podle ustanovení §241b odst. 3 o. s. ř. pro právně zastoupeného dovolatele platí, že dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, je vadným podáním, které může dovolatel doplnit o chybějící náležitosti jen do uplynutí dovolací lhůty, tj. do dvou měsíců ode dne, kdy mu bylo doručeno napadené rozhodnutí odvolacího soudu. Lhůta určená v §241b odst. 3 o. s. ř. je lhůtou propadnou (nelze ji prodloužit ani prominout její zmeškání) a jejím marným uplynutím se původně odstranitelné vady dovolání stávají neodstranitelnými. Dovolací soud proto nemůže k opožděnému doplnění dovolání přihlížet (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2397/09 ze dne 2. 11. 2009).
10. Pokud tedy dovolací soud dovolání odmítl s tím, že doplnění dovolání nelze považovat za řádné a včasné doplnění blanketního dovolání, a původně odstranitelné vady se tak v důsledku marného uplynutí zákonné lhůty staly ze zákona vadami neodstranitelnými, byl takový postup zcela v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení, a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého soudu. Stěžovatel však postup dle občanského soudního řádu nedodržel, byť byl při podání blanketního dovolání řádně kvalifikovaně zastoupen. Podáním dovolání, které nesplňovalo požadavky kladené na tento mimořádný opravný prostředek zákonem, resp. jeho řádným nedoplněním v prekluzivní lhůtě, si tak uzavřel cestu k meritornímu přezkumu rozsudku odvolacího soudu. Z uvedeného důvodu se ani Ústavní soud nemůže, s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, zabývat rozsudky soudů prvního a druhého stupně, věcně.
11. Ze shora předestřených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu