ECLI:CZ:US:1998:1.US.230.98
sp. zn. I. ÚS 230/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vojena Güttlera v právní věci navrhovatele H. F., zastoupeného JUDr. I. B., advokátkou, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 1998, sp. zn. 12 Co 7/98, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. 8. 1997, sp. zn. 13 C 412/93, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel se svým návrhem domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 1998, sp. zn. 12 Co 7/98, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. 8. 1997, sp. zn. 13 C 412/93. Tímto rozsudkem byla zamítnuta žaloba navrhovatele proti žalované A. P., již se navrhovatel domáhal určení, že závěť ze dne 30. 12. 1990, zanechaná H. F., zesnulým dne 3. 11. 1991, podle níž byla dědicem zůstavitele ustanovena žalovaná, je neplatná. K odvolání navrhovatele Městský soud v Praze rozsudek soudu I. stupně potvrdil.
Navrhovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s rozsudky obou soudů a tvrdí, že závěť H. F. je neplatná, neboť postrádá podstatnou náležitost - datum jejího sepsání. Toto tvrzení opírá o skutečnost, že datum uvedené v závěti je zřejmě přepisováno. Podle názoru navrhovatele oba soudy porušily jeho právo zakotvené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod, podle něhož má každý právo vlastnit majetek a dědění se zaručuje. Podle názoru navrhovatele závěť označovaná datem 30. 12. 1990 vykazuje nedostatek v datu, přičemž soud I. stupně posoudil tento nedostatek jako chybu v psaní a odvolací soud jako určitou nelogičnost. S těmito závěry navrhovatel nesouhlasí a poukazuje na znalecký posudek, který jednoznačně v datu závěti konstatuje chybu, a proto je podle navrhovatele pro soud závazné užívat odbornou terminologii, nikoliv odborná zjištění nahrazovat vlastní úvahou, která je v rozporu se závěrem znalce i v rozporu s právem. Odvolací soud dále nevzal na vědomí námitky navrhovatele, že svědci, kteří vystupovali v řízení nebyli nestranní a měli blízký vztah k žalované A. P. V rozporu s provedenými důkazy odvolací soud podle navrhovatele hájil pravdivost tvrzení svědků, což vzbuzuje pochybnosti o nestrannosti soudu. Podle názoru navrhovatele Městský soud v Praze překrucoval svědecká tvrzení jen proto, aby nashromáždil argumenty pro svůj závěr. Stanovisko odvolacího soudu, že námitky navrhovatele jsou zjevně účelové a neodpovídají zjištěnému skutkovému stavu, pokládá stěžovatel za překrucování zjištěných skutečností tímto soudem a za důkaz porušování čl. 36 Listiny základních práv a svobod, který zaručuje, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu.
Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 bylo zjištěno, že tento soud svým usnesením ze dne 19. 8. 1993, sp. zn. 5 D 12/92, přerušil dědické řízení a uložil navrhovateli, aby ve lhůtě jednoho měsíce ode dne doručení usnesení podal u příslušného soudu žalobu na určení neplatnosti závěti pořizovatele H. F., zesnulého dne 3. 11. 1991. Jak je uvedeno v odůvodnění tohoto usnesení, řízení bylo přerušeno podle ustanovení §175k odst. 2 občanského soudního řádu.
Usnesení bylo doručeno právnímu zástupci navrhovatele JUDr. J. L. dne 30. 8. 1993, jak vyplývá z doručenek založených ve spise, sp. zn. 5 D 12/92.
Dne 19. 10. 1993 podal navrhovatel k Obvodnímu soudu pro Prahu 5 žalobu na určení neplatnosti závěti ze dne 30. 12. 1990, zanechanou H. F., podle níž byla dědicem zůstavitele ustanovena žalovaná A. P.. Žalobu odůvodnil tím, že závěť nebyla jeho otcem pořízena svobodně a vážně, nebot' v roce 1990 měl zůstavitel vážné zdravotní potíže, v lednu 1991 byl stižen mrtvicí a odvezen do nemocnice, kde se léčil až do března. Z toho plyne, že závěť učinil v duševní poruše, která ho činila k tomuto právnímu úkonu neschopným. 0 pořízení závěti otec navrhovatele neinformoval, i když byli v dobrých vztazích. Žalovaná A. P. navrhla zamítnutí žaloby z toho důvodu, že žaloba byla podána k soudu po stanovené lhůtě a dále proto, že tvrzení navrhovatele nebyla prokázána.
Po obsáhlém dokazování dospěl soud I. stupně k závěru, že v předmětné věci nebyl návrh podán ve lhůtě stanovené v usnesení o přerušení řízení. Vzhledem k tomu měl soud pokračovat v dědickém řízení a v jeho rámci rozhodnout i o sporné skutečnosti. Pro marné uplynutí lhůty stanovené v usnesení o přerušení řízení nemohl soud posuzovat spornou skutečnost v rámci sporného řízení, ale pouze v rámci řízení o dědictví. Marným uplynutím lhůty k podání návrhu tedy navrhovateli zaniklo právo na posouzení sporné skutečnosti v samostatném sporném řízení před soudem, proto soudu nezbylo, než žalobu zamítnout. Tím, že po marném uplynutí lhůty může soud posoudit spornou skutečnost v rámci dědického řízení, zanikl právní zájem na určení sporného práva v rámci samostatného řízení dle §80 písm. c) občanského soudního řádu.
Tento svůj závěr odůvodnil soud I. stupně následujícími prokázanými skutečnostmi. H. F. zemřel dle úmrtního listu dne 3. 11. 1991. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 5 D 12/92, ze dne 19. 8. 1993, bylo dědické řízení přerušeno a navrhovateli bylo uloženo podat ve lhůtě jednoho měsíce ode dne doručení usnesení u příslušného soudu žalobu na určení neplatnosti závěti
H. F.. Z doručenky založené ve spise, sp. zn. 5 D 12/92, mezi čísly listu 32 a 33 bylo zjištěno, že právní zástupce navrhovatele usnesení osobně převzal dne 30. srpna 1993. Z podacího razítka na žalobě bylo zjištěno, že žaloba byla podána u téhož soudu dne 19. října 1993. Protože navrhovatel obdržel usnesení o přerušeni řízení dne 30. srpna 1993 a žaloba k soudu byla podána až dne 19. října 1993, nebyla zachována jednoměsíční lhůta k podání žaloby, jak byla stanovena usnesením z 19. 8. 1993.
Soud dále konstatoval, že zákonem č. 264/1992 Sb. byl zrušen zákon č. 95/1963 Sb., o státním notářství a o řízení před státním notářstvím, ve znění pozdějších předpisů, a to s účinností od 1. 1. 1993. Zákonem č. 263/1992 Sb. bylo řízení o dědictví s účinností od 1. 1. 1993 svěřeno do pravomoci soudu. V čl. II. bod 2 tohoto zákona bylo stanoveno, že pro řízení o dědictví po těch, kteří zemřeli před účinností tohoto zákona, užije soud dosavadních předpisů. Protože H. F. zemřel 3. listopadu 1991, tedy před účinností zákona č. 263/1992 Sb., mělo být podle čl. II. bod 2 zákona č. 263/1992 Sb. postupováno podle dosavadních předpisů. Tímto předpisem byl zákon č. 95/1963 Sb., o státním notářství a řízení před státním notářstvím. Řízení pak nemělo být přerušeno podle ustanovení §175k občanského soudního řádu, ale podle ustanovení §18 zák. č. 95/1963 Sb. Podle něho nemůže-li státní notářství rozhodnout proto, že jeho rozhodnutí závisí na skutečnosti, jež zůstala mezi účastníky sporná, a není-li možno dosáhnout mezi účastníky dohody, přeruší státní notářství řízení až do rozhodnutí o sporné skutečnosti v soudním, popř. jiném řízení. Nepodá-li účastník, jemuž to státní notářství uložilo, ve stanovené lhůtě návrh na takové rozhodnutí, státní notářství v řízení pokračuje a rozhodne i o této skutečnosti.
V závěrečné části rozsudku se soud zabýval i věcným posouzením návrhu na určení neplatnosti závěti H. F. a na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že závěť nelze považovat za neplatnou. Podle stanoviska soudu provedenými důkazy byla vyvrácena tvrzení navrhovatele o tom, že závěť nebyla sepsána svobodně a vážně, že byla učiněna v duševní poruše, že nebyla sepsána vlastní rukou zůstavitele a že neobsahuje označení roku, kdy byla podepsána, neboť došlo k přepisu z číslice 1 na číslici 0.
Odvolací soud se v odůvodnění svého rozsudku ztotožnil se závěrem soudu I. stupně, že předmětná závěť je platná, neboť to vyplývá ze všech důkazů, provedených soudem I. stupně. Odvolací soud uvedl, že závěry soudu I. stupně o tom, že závěť zůstavitele H. F. ze dne 30. 12. 1990 je platná, jsou správné a soud I. stupně se vypořádal nejenom se všemi tvrzeními navrhovatele, ale také se všemi zákonnými hledisky, které jsou pro posouzení platnosti takového právního úkonu významné.
Odvolací soud se však neztotožnil se závěrem soudu I. stupně o marném uplynutí lhůty k podání žaloby u soudu stanovené v usnesení ze dne 19. 8. 1993, sp. zn. 5 D 12/92, a jeho důsledku pro úspěšnost žaloby. Podle názoru odvolacího soudu soud I. stupně vycházel správně z přechodných ustanovení v čl. II. zákona č. 263/1992 Sb., o použití dosavadních předpisů pro řízení o dědictví po těch, kteří zemřeli před účinností tohoto zákona, a tudíž i z ustanovení §18 zák. č. 95/1963 Sb., o státním notářství a řízení před státním notářstvím (notářského řádu). Správně měl tímto ustanovením odůvodnit svůj postup í soud v dědickém řízení, když uložil navrhovateli podat žalobu k rozhodnutí o sporné skutečnosti. Odvolací soud rovněž považoval za nesporné, že navrhovatel měsíční lhůtu k podání žaloby nedodržel a žalobu podal až po jejím uplynutí. Avšak na rozdíl od soudu I. stupně podle stanoviska odvolacího soudu tato lhůta nemá charakter lhůty propadné, ale jedná se o lhůtu soudcovskou, kterou lze i prodloužit. Jejím marným uplynutím nevzniká povinnost soudu vyvozovat jen z tohoto marného uplynutí lhůty nějaké důsledky pro postup v řízení u soudu a pro způsob a obsah rozhodování. Avšak vzhledem k tornu, že po uplynutí uvedené lhůty mohlo dojít k pokračování v dědickém řízení a k vydání rozhodnutí o sporné otázce, bylo nutno, aby měl soud v době rozhodování nepochybně zjištěno, zda v dědickém řízení nebylo o sporné skutečnosti již rozhodnuto. V daném případě v dědickém řízení rozhodnuto nebylo, tudíž rozhodnutí v dědickém řízení vydané v souladu s ustanovením §18 notářského řádu lze i nadále považovat za skutečnost, kterou účastník v občanském soudním řízení dokládá svůj naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu. Vzhledem k tomu, že soud I. stupně na tomto svém právním závěru své rozhodnutí nepostavil, ale zabýval se i věcí samou a ohledně věcného posouzení nároku navrhovatele byly jeho závěry správné, odvolací soud napadené rozhodnutí potvrdil.
Po zhodnocení všech výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný. Soudy obou stupňů správně dovodily, že Obvodní soud pro Prahu 5 měl v předmětné věci v dědickém řízení postupovat podle ustanovení §18 zákona č. 95/1963 Sb., o státním notářství a řízení před státním notářstvím ( notářského řádu), neboť dle ustanovení čl. II. bod 2 zákona č. 263/1992 Sb., pro řízení o dědictví po těch, kteří zemřeli před účinností tohoto zákona (tj. 1. 1. 1993), užije soud dosavadních předpisů. Protože H. F. zemřel dne 3. 11. 1991, mělo být na základě citovaného ustanovení postupováno podle dosavadních předpisů. Tímto předpisem je zákon č. 95/1963 Sb. - notářský řád. Řízení tudíž nemělo být přerušeno podle ustanovení §175k občanského soudního řádu, ale podle §18 notářského řádu. Podle tohoto ustanovení, nemůže - li státní notářství rozhodnout proto, že jeho rozhodnutí závisí na skutečnosti, jež zůstala mezi účastníky sporná i po šetření provedeném státním notářstvím k jejímu objasnění, a není-li možno dosáhnout mezi účastníky dohody, přeruší státní notářství (nyní soud v řízení o dědictví) řízení až do rozhodnutí o sporné skutečnosti v soudním, popřípadě v jiném řízení. Nepodá - li účastník, jemuž to státní notářství (nyní soud) uložilo, ve stanovené lhůtě návrh na takové rozhodnutí, státní notářství (nyní soud) v řízení pokračuje a rozhodne i o této skutečnosti.
Soudy obou stupňů konstatovaly, že je v daném případě nesporné, že navrhovatel měsíční lhůtu stanovenou k podání žaloby nedodržel a žalobu podal až po jejím uplynutí. Stanoviska soudů se však zcela rozchází v posouzení charakteru oné lhůty k podání návrhu na rozhodnutí o sporné skutečnosti.
Soud I. stupně tuto lhůtu považoval za lhůtu propadnou, jejímž marným uplynutím navrhovateli zaniklo právo na posouzení sporné skutečnosti v samostatném sporném řízení před soudem. V důsledku marného uplynutí lhůty stanovené v usnesení o přerušení dědického řízení není možné posuzovat spornou skutečnost v rámci sporného řízení, ale pouze v rámci řízení o dědictví. Tím, že po marném uplynutí lhůty může soud posoudit spornou skutečnost v rámci dědického řízení, zanikl právní zájem na určení sporného práva v rámci samostatného řízení dle §80 písm. c) občanského soudního řádu.
Odvolací soud tuto lhůtu považoval za lhůtu soudcovskou, kterou lze i prodloužit a zastává názor, že marným uplynutím této lhůty nevzniká povinnost soudu vyvozovat jen z tohoto marného uplynutí nějaké důsledky pro postup v řízení u soudu a pro způsob a obsah rozhodování. Vzhledem k tomu, že v dědickém řízení nebylo dosud rozhodnuto, lze i nadále považovat za skutečnost, kterou účastník v občanském soudním řízení dokládá svůj naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu §80 písm. c) občanského soudního řádu.
Podle názoru Ústavního soudu je lhůta, která může být uložena účastníkovi k podání návrhu na rozhodnutí o sporné skutečnosti u soudu dle §18 notářského řádu lhůta soudcovská, to jest lhůta, jejíž posouzení závisí na volné úvaze soudu. Svojí povahou je to však lhůta hmotněprávní a prekluzivní, což lze dovodit z dikce ustanovení §18 notářského řádu, podle něhož nepodá-li účastník ve stanovené lhůtě návrh na rozhodnutí o sporné skutečnosti, státní notářství (nyní soud v řízení o dědictví) v řízení pokračuje a rozhodne i o této skutečnosti. Znamená to, že pokud lhůta marně uplyne, státní notářství (nyní soud v řízení o dědictví) ihned po skončení lhůty má v řízení o dědictví pokračovat a musí rozhodnout i o této sporné skutečnosti, neboť o ní soud ve sporném řízení nerozhodl. Ústavní soud se tedy ztotožnil s právním závěrem Obvodního soudu pro Prahu 5, a to i v tom směru, že po marném uplynutí lhůty právní zájem na určení sporného práva v rámci samostatného řízení podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu zanikl a soud posoudí spornou skutečnost v rámci dědického řízení.
K výše uvedenému je možno dodat, že dle ustanovení §175k odst. 2 občanského soudního řádu, v platném znění, závisí-li rozhodnutí o dědickém právu na zjištění sporných skutečností, odkáže soud usnesením po marném pokusu o smír toho z dědiců jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou. K podání žaloby určí lhůtu. Nebude-li žaloba ve lhůtě podána, pokračuje soud v řízení bez zřetele na tohoto dědice. I z tohoto ustanovení, které je v podstatě shodné s ustanovením §18 zákona č. 95/1963 Sb. - notářského řádu, jednoznačně vyplývá, že po marném uplynutí lhůty soud jedná dále bez ohledu na dědice, který žalobu nepodal ve stanovené lhůtě.
Dle stanoviska ústavního soudu tedy soud I. stupně postupoval správně, jestliže žalobu zamítl z důvodu, že nebyla podána ve stanovené lhůtě. Zcela nadbytečně soud prováděl rozsáhlé dokazování a zabýval se žalobou i z věcného hlediska, stejně tak i odvolací soud, který nesprávně posoudil lhůtu podle ustanovení §18 zákona č. 95/1963 Sb. notářského řádu.
Na základě uvedeného právního posouzení ústavní stížnosti dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou zde splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto jej jako zjevně neopodstatněný mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení, Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 10. srpna 1998
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu