ECLI:CZ:US:2008:1.US.2317.07.1
sp. zn. I. ÚS 2317/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Gűttlera o ústavní stížnosti F. K., zast. Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem, sídlem Komenského 241, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice, ze dne 4.6.2007, č.j. 18 Co 390/2006-1528, a proti rozsudku Okresního soudu v Chrudimi, ze dne 7.7.2006, č.j. 8 C 126/2001-1427, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice, Okresního soudu v Chrudimi, jako účastníků řízení, a Pozemkového fondu ČR, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podanou ústavní stížnosti napadl v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice (dále jen "krajský soud") a rozsudek Okresního soudu v Chrudimi (dále jen "okresní soud") ve věci jeho žaloby o určení, že je vlastníkem nemovitostí v žalobě blíže specifikovaných. V návrhu na zahájení řízení nejprve popisuje výsledek sporu (zamítnutí jeho žaloby okresním soudem, zrušení prvostupňového rozsudku krajským soudem, opětovné zamítnutí žaloby a potvrzení zamítavého rozsudku krajským soudem) a následně obsáhle polemizuje s rozhodnutími obecných soudů (též uvedl, že ústavní stížnost podává v zachované lhůtě, protože rozsudek soudu druhého stupně byl doručen jeho právnímu zástupci dne 20.4.2006, což je evidentně nepravdivý údaj). Stěžovatel tvrdí, že postupem obou soudů došlo k porušení zákazu diskriminace dle čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 1 Protokolu č. 1 Úmluvy (správně má být "Dodatkový protokol č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen "Dodatkový protokol") a k porušení čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 Úmluvy, dále též k porušení čl. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to řadou pochybení, např. závěrem o nedostatku naléhavého právního zájmu, nevypořádáním se s jeho argumenty, s otázkou zastoupení nezletilého stěžovatele ve správním konfiskačním řízení a s otázkou doručování konfiskačních správních aktů, že v jeho věci nerozhodovaly nezávislé soudy, že o některých otázkách jeho sporu nerozhodoval soudce k tomu určený, tedy soudce zákonný, v této souvislosti vede obsáhlou a podrobnou polemiku se závěry stanoviska Ústavního soudu ze dne 1.11.2005 sp.zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (publikováno pod č. 477/2005 Sb.). Stěžovatel též žádá, aby se Ústavní soud zabýval jeho věcí také z hlediska principů obecné spravedlnosti a lidskosti.
V závěrečné části podání stěžovatel upozornil, že navrhl soudu II. stupně, aby byla dle čl. 234 Smlouvy o založení Evropských společenství Soudnímu dvoru Evropských společenství předložena tato předběžná otázka:
Je obsaženo v čl. 6 Smlouvy o Evropské unii, případně jinde v právu v rámci komunitárního práva, výslovně nevyjádřené pravidlo zavazující členský stát Evropské unie k přenesení rozhodovací pravomoci svých soudů na soudy jiného členského státu v případě, že vlastní soudy ztratí v rozhodování svou nestrannost a nezávislost?
Pokud bude znít odpověď kladně, je významné pro určení soudu jiného členského státu občanství/domicil osoby, jejíž věc má být projednána v jiném členském státě unie?
Pokud odpověď Evropského soudního dvora bude znít i tentokráte kladně, je nutné předložit věc k rozhodnutí soudu toho státu, jehož je osoba občanem, nebo kde má domicil?
s tím, aby odvolací řízení bylo přerušeno. Odvolací soud odmítl tuto předběžnou otázku Soudnímu dvoru předložit, protože tato otázka postrádá aspekty práva evropských společenství. Stěžovatel však tvrdí, že soud druhého stupně je soudem, který má povinnost obrátit se na Soudní dvůr s otázkou výkladu komunitárního práva, vyvstane-li taková otázka v průběhu řízení; pokud rozhodl o tom, že aspekt komunitárního práva v této věci dán není, rozhodl o otázce, jež mu nepřísluší posuzovat. Dále dodal, že popsanými zásahy byl porušen i čl. 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii.
Na základě uvedených tvrzení stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozsudky obecných soudů zrušil.
Znění příslušných článků Listiny, Úmluvy, Smlouvy o Evropské unii a Dodatkového protokolu, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 1 Listiny:
Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 38 odst. 1 Listiny:
Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Čl. 14 Úmluvy
Užívání práv a svobod přiznaných touto Úmluvou musí být zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení.
Čl. 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii:
Unie je založena na zásadách svobody, demokracie, právního státu a respektování lidských práv a základních svobod, zásadách, které jsou společné členským státům.
Čl. 1 Dodatkového protokolu
Čl. 1 Dodatkového protokolu
Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.
Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.
Z napadených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že se stěžovatel žalobou u okresního soudu domáhal určení, že je vlastníkem souboru nemovitostí, o nichž tvrdil, že je nabyl v dědictví a zpochybňoval jejich přechod po roce 1945 na stát, protože dvě vyhlášky Okresního národního výboru v Chrudimi, pro jejich zmatečnost, nebyly schopny způsobit zánik jeho vlastnictví. Vedlejší účastník, v postavení žalovaného, oponoval, že ke vzniku vlastnictví státu došlo na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., a to dnem účinnosti tohoto dekretu, s okamžitou platností a bez náhrady, bez nutnosti plnění dalších podmínek, jako např. vydání konkretizujícího správního rozhodnutí. Okresní soud rozsudkem ze dne 1.4.2004, č.j. 8 C 126/2001-845, žalobu zamítl vycházeje z právního názoru, že pro perfektní provedení konfiskace bylo třeba existence konkretizujícího správního rozhodnutí, což nebylo splněno, avšak že došlo k vydržení vlastnického práva státem. Krajský soud tento rozsudek (na základě stěžovatelova odvolání) zrušil a vyslovil závazný právní názor, že dekret prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. nevyžadoval žádné zvláštní rozhodnutí o splnění podmínek konfiskace, a že stát nemohl vydržet vlastnické právo, pokud by jeho dobrá víra byla dovozována z nicotného správního aktu. V další fázi řízení okresní soud napadeným rozsudkem opět žalobu zamítl z důvodu nedostatku aktivní věcné legitimace stěžovatele; konstatoval, že dnem 23.6.1945 došlo ke konfiskaci předmětného majetku československým státem na základě uvedeného dekretu a tak i k originálnímu vzniku vlastnického práva čs. státu. Také tento rozsudek napadl stěžovatel odvoláním, jehož součástí byl i návrh na předložení předběžné otázky dle čl. 234 Smlouvy o ES. Po vypořádání se s námitkami podjatosti směřujícími vůči soudci soudu I. stupně a vůči všem členům odvolacího senátu, jakož i po zaujetí záporného stanoviska k návrhu na předložení vymezení předběžné otázky Evropskému soudnímu dvoru, rozsudek prvostupňového soudu výrokem č. I. (vyjma výroku týkajícího se jednoho z pozemků) potvrdil. Konstatoval, že žalobě nebylo lze vyhovět, protože vlastnictví k předmětným nemovitostem přešlo ke dni 23.6.1945 ex lege a ex tunc podle dekretu č. 12/1945 Sb. na stát. Krajský soud dále doplnil, že žalobě nebylo lze vyhovět i z dalšího důvodu: pro nedostatek stěžovatelova naléhavého právního zájmu, přičemž odkázal na stanovisko pléna Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 21/05 a zdůraznil, že stěžovatel svou žalobou obchází smysl a účel restitučního zákonodárství. Současně krajský soud ve výroku č. II. rozsudek soudu prvního stupně ohledně pozemku parc. č. 144/14 v kat. úz. Klešice a závislé výroky zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení, protože ohledně určení vlastnictví tohoto pozemku bylo řízení po zpětveztí žaloby zastaveno.
Po seznámení s listinnými podklady Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základních práv a konstatuje, že žádné porušení nebylo zjištěno.
K namítanému porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy Ústavní soud dodává, že v návaznosti na jeho dosavadní judikaturu lze konstatovat, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno stěžovatelovo právo domáhat se určovací žalobou ve smyslu §80 písm. c) obč. soudního řádu určení tvrzeného vlastnického práva, je však notorietou, že úspěšnost takové žaloby je závislá - kromě jiného - na existenci naléhavého právního zájmu a na unesení důkazního břemene žalobcem.
Odborné veřejnosti, a konečně též právnímu zástupci stěžovatele, zejména z obsahu rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech jeho dřívějších podání, je známo, že plénum Ústavního soudu dne 1.11.2005 přijalo stanovisko sp.zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (publikováno pod č. 477/2005 Sb.), podle něhož tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele, není naplněna preventivní funkce žaloby podle §80 písm. c) obč. soudního řádu, a není tedy dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání. Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství, nelze se účinně domáhat, podle obecných předpisů, ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25.2.1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. Právní názor Nejvyššího soudu v posuzované věci se tedy nijak neodchýlil od judikatury Ústavního soudu, naopak byl uvedeným stanoviskem pléna Ústavního soudu potvrzen. Tímto stanoviskem je vázán též I. senát Ústavního soudu při rozhodování této ústavní stížnosti, jinými slovy: závaznost stanoviska se vztahuje na všechny soudce při rozhodování o ústavních stížnostech, včetně těch, kteří pro uvedené stanovisko nehlasovali a nebo dokonce vyjádřili svůj odlišný názor v separátním vótu.
Ústavní soud ve své judikatuře zdůraznil pojmový rozdíl mezi ochranou vlastnického práva, v situacích jeho bezprostředního a aktuálního ohrožení, před uvedením do nejistoty v existujících a zpravidla i vykonávaných vlastnických vztazích na straně jedné, a zneužitím procesního prostředku k takové ochraně, určeného pro to, aby bylo dosaženo obnovení vlastnického práva již zaniklého, zpochybněním skutečností, za nichž k zániku došlo. Zatímco v prvním případě je dána aktivní legitimace na takovém určení, ve druhém ji dovodit nelze. Nejsou tedy splněny ani podmínky pro projednání takové žaloby (blíže viz nález ve věci sp.zn. II. ÚS 14/04). Stěžovatel v této ústavní stížnosti zcela opomíjí již konstantní judikaturu Ústavního soudu, která nalezla své uplatnění též při rozhodování o jeho předcházejících ústavních stížnostech, meritorně obdobných. Ústavní soud tak plně odkazuje na citované stanovisko sp.zn. Pl. ÚS 21/05 a na nález ve věci sp.zn. II. ÚS 14/04.
Obdobné závěry se týkají též tvrzených porušení dalších ustanovení zakotvujících základní práva a svobody.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci, údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění případných pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení, event. spis či jinou dokumentaci týkající se napadeného rozhodnutí. Pokud tato stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení obsahují relevantní tvrzení, může Ústavní soud vyzvat stěžovatele k formulaci jeho případné repliky ve stanovené lhůtě. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Stěžovatel ústavní stížností napadá rozsudek krajského soudu ve všech jeho výrocích. Přitom nezohledňuje, že výrokem II. byla část rozsudku okresního soudu zrušena a věc vrácena. V této části je proto evidentní, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť Ústavnímu soudu nepřísluší rozhodovat o případném zrušení takového rozhodnutí, kterým bylo prvostupňové rozhodnutí zrušeno, konečně, ani sám stěžovatel žádná konkrétní tvrzení o protiústavnosti tohoto výroku neformuluje.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost směřující do výroku II. rozsudku krajského soudu byla odmítnuta jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2008
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu