ECLI:CZ:US:2015:1.US.2320.15.1
sp. zn. I. ÚS 2320/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele F. S., t.č. Věznice, Praha 6 - Ruzyně, zastoupeného JUDr. Martinem Sochorem, advokátem se sídlem Veletržní 10, Praha 7, směřující proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. 5. 2015, č.j. 39 T 18/2015-343, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 67 To 221/2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížnost, doručená Ústavnímu soudu dne 30. 7. 2015, směřuje proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. 5. 2015, č.j. 39 T 18/2015-343, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 67 To 221/2015.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 39 T 18/2015, byl stěžovatel v rozsahu podané obžaloby uznán vinným ze spáchání zločinu vydírání dle §175 odst. 1, odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a přečinu porušování domovní svobody dle §178 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 27 měsíců. Tento rozsudek stěžovatel po jeho vyhlášení napadl odvoláním, o němž dosud Městským soudem v Praze rozhodnuto nebylo a tento rozsudek tedy předmětem ústavní stížnosti není.
Po vyhlášení tohoto rozsudku bylo Obvodním soudem pro Prahu 7 usnesením ze dne 27. 5. 2015, č.j. 39 T 18/2015-343, rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě podle §72 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), z důvodů podle §67 písm. a), písm. c) trestního řádu. Podle §71a trestního řádu byla žádost stěžovatele o propuštění z vazby zamítnuta. Podle §73 odst. 1 písm. a) trestního řádu a contrario nebyla přijata nabídka záruky za další chování stěžovatele.
O následné stížnosti stěžovatele bylo rozhodnuto usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 67 To 221/2015, tak, že byla podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta.
II.
Dle mínění stěžovatele napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Konkrétně stěžovatel namítá, že ihned po vyhlášení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. 5. 2015, č.j. 39 T 18/2015-343, toto usnesení jeho obhájce do protokolu napadl stížností, která byla stručně ústně odůvodněna již v jednací síni. Toto odůvodnění však v písemném přepisu protokolu o hlavním líčení uvedeno není, stejně jako upozornění obhájce, který výslovně uvedl, že písemné odůvodnění stížnosti bude soudu zasláno nejpozději ve lhůtě tří pracovních dnů ode dne doručení písemného vyhotovení napadeného usnesení.
Stěžovatel upozorňuje, že dne 23. 6. 2015, tedy třetí pracovní den po doručení písemného vyhotovení usnesení obvodního soudu, ke kterému došlo dne 18. 6. 2015, zaslal obhájce stěžovatele do datové schránky Obvodního soudu pro Prahu 7 písemné vyhotovení odůvodnění stížnosti. Obvodní soud pro Prahu 7, aniž by zaslání tohoto odůvodnění vyčkal, však již dne 19. 6. 2015 předložil spisový materiál Městskému soudu v Praze k rozhodnutí o stížnosti. Městský soud v Praze dne 30. 6. 2015, tedy týden poté, co již měl Obvodní soud pro Prahu 7 ode dne 23. 6. 2015 k dispozici odůvodnění stížnosti a přesto, že stručné odůvodnění bylo obsaženo také již v projevu obhájce, kterým byla stížnost do protokolu podávána, usnesením čj. 67 To 221/2015 stížnost zamítl s tím, že tato nebyla blíže odůvodněna.
Obvodní soud pro Prahu 7 tedy stručné odůvodnění stížnosti neuvedl do přepisu protokolu z hlavního líčení. Dále také písemné odůvodnění stížnosti ze dne 23. 6. 2015 nepostoupil Městskému soudu v Praze tak, aby jej měl včas k dispozici. Mezi odesláním odůvodnění stížnosti Obvodnímu soudu pro Prahu 7 a rozhodnutím Městského soudu v Praze o stížnosti přitom uplynul časový interval sedmi dnů, během nichž mohlo být odůvodnění podané v elektronické podobě do datové schránky Obvodního soudu v Praze bez problému Městskému soudu v Praze odesláno a doručeno tak, aby je měl před svým rozhodováním k dispozici a mohl je tak vzít v potaz.
V důsledku toho se Městský soud v Praze při rozhodování o stížnosti vůbec nezabýval jejím odůvodněním a při rozhodování o ponechání stěžovatele ve vazbě nepřihlížel k obsahu jím podaných opravných prostředků. Tím mělo podle stěžovatele dojít k porušení jeho základních práv a svobod, zaručených v čl. 36 Listiny.
III.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Otázkou tedy je, zda napadená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, jmenovitě do práv, jichž se stěžovatel dovolává.
Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
IV.
Stěžovateli je třeba přisvědčit v tom směru, že k určitým pochybením ze strany Obvodního soudu pro Prahu 7 skutečně došlo. Ústavní soud si vyžádal zvukový záznam z hlavního líčení konaného dne 27. 5. 2015, v rámci kterého bylo také rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě. Ze záznamu je patrné, že obhájce stěžovatele ústně podanou stížnost skutečně stručně odůvodnil, stejně jako to, že avizoval bližší odůvodnění této stížnosti ve lhůtě tří pracovních dnů od doručení usnesení. Obvodní soud pro Prahu 7 tedy pochybil, když toto vyjádření stěžovatele neučinil součástí písemného protokolu o hlavním líčení, ve kterém je obsažena toliko informace, že si obžalovaný podal stížnost a státní zástupce se stížnosti vzdal.
Ústavní soud však v minulosti opakovaně vyslovil, že jeho úkolem není korekce trestního řízení na úrovni jednoduchého práva a svou kasační pravomoc Ústavní soud zásadně neužívá k tomu, aby svými zásahy "trestal" orgány činné v trestním řízení za porušení procesních přepisů (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3516/11 ze dne 26. 4. 2012). Z hlediska ústavněprávního přezkumu je vždy rozhodující spravedlnost trestního řízení jako celku. Ústavní soud je přitom toho názoru, že pochybení obvodního soudu v otázce protokolace hlavního líčení v daném případě nedosahovalo takové úrovně, aby znamenalo porušení ústavně garantovaných základních práv a svobod stěžovatele, natož pak v rozsahu vyžadujícím kasační zásah Ústavního soudu.
Stejně tak Obvodní soud pro Prahu 7 pochybil, pokud písemné odůvodnění stížnosti, které mu bylo obhájcem stěžovatele doručeno již dne 23. 6. 2015, včas nepostoupil nadřízenému soudu. Obvodní soud spisový materiál Městskému soudu v Praze jednak postoupil už dne 19. 6. 2015, aniž by vyčkal avizovaného zaslání odůvodnění stížnosti, a v situaci, kdy měl toto odůvodnění k dispozici již ode dne 23. 6. 2015, jej městskému soudu nepostoupil ani následně. To ve svém důsledku vedlo k tomu, že Městský soud v Praze dne 30. 6. 2015, tedy týden poté, co bylo odůvodnění stížnosti doručeno do datové schránky obvodního soudu, o stížnosti rozhodl, aniž by se mohl s písemným odůvodněním stížnosti seznámit.
Je pravdou, že v důsledku chyby na straně Obvodního soudu pro Prahu 7 rozhodoval Městský soud v Praze o stížnosti proti usnesení o ponechání ve vazbě, aniž měl možnost seznámit se s argumentací stěžovatele, jelikož odůvodnění této stížnosti nebylo městskému soudu před jeho rozhodnutím včas předloženo. Je zřejmé, že uvedené procesní pochybení představuje v trestním řízení nežádoucí skutečnost. Na druhou stranu nikoliv každý procesně vadný postup ve smyslu podústavního práva porušuje současně ústavně zaručená práva a svobody, a nemusí proto vždy vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí.
V dané věci se totiž jeví jako zcela zásadní, že výše uvedený postup obvodního soudu se nepromítl do kvality rozhodnutí Městského soudu v Praze, který se v odůvodnění usnesení s námitkami stěžovatele uplatněnými ve stížnosti fakticky vypořádal, byť s nimi nebyl v důsledku administrativního pochybení obvodního soudu včas seznámen (podrobněji viz následující bod tohoto usnesení).
V.
Vazbu je třeba považovat za výjimečné opatření vedoucí z ústavně akceptovatelných důvodů k omezení osobní svobody, jehož cílem je znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení. Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod některý z vazebních důvodů, které jsou uvedeny v ustanovení §67 trestního řádu. Dle konstantní judikatury je věcí obecných soudů, aby posoudily, zda je vazba opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak. Ústavní soud se proto ve smyslu své dnes již ustálené judikatury cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 18/96 ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. I. ÚS 62/96 ze dne 12. 9. 1996, sp. zn. IV. ÚS 137/2000 ze dne 20. 11. 2000, sp. zn. I. ÚS 585/02 ze dne 7. 4. 2005 a další, všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud se nejprve zabýval usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. 5. 2015, č.j. 39 T 18/2015-343, kterým bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů dle §67 písm. a) a písm. c) trestního řádu. Existenci těchto vazebních důvodů obvodní soud také přiměřeně zdůvodnil. Ve vztahu k vazebnímu důvodu dle §67 písm. a) trestního řádu uvedl, že u stěžovatele je ve výrazné intenzitě dána obava, že by se v případě svého propuštění z vazby skrýval, aby se vyhnul trestnímu stíhání a trestu. Tato obava je založena tím, že proti stěžovateli jsou vedena hned dvě trestní stíhání, v rámci kterých je ohrožen nepodmíněným trestem odnětí svobody, jakož i nařízením výkonu v minulosti podmíněně odloženého trestu odnětí svobody, přičemž nelze přehlédnout, že je reálně, s ohledem na vztah souhrnnosti, ohrožen nepodmíněnými tresty v celkovém souhrnu výměry cca šest roků. Dále soud u obžalovaného shledal existenci vazebního důvodu ve smyslu §67 písm. c) trestního řádu, tedy obavu, že obžalovaný by v případě propuštění z vazby opakoval násilnou trestnou činnost, pro niž je stíhán. Tato obava byla založena faktem, že stěžovatel byl již opakovaně soudně trestán pro násilné trestné činy, přičemž od opakování této trestné činnosti jej dosud uložené tresty nedokázaly odradit.
K nabídce záruky od stěžovatelovy příbuzné soud uvedl, že se nejednalo o relevantní náhradu vazby, jelikož stěžovatel byl v minulosti opakovaně soudně trestán, a to i za velmi závažnou trestnou činnost představovanou loupeží, a soud proto neseznal oporu pro domněnku, že by příbuzná stěžovatele na něj napříště mohla působit kýženým efektem, když tohoto efektu dosud nebyla schopna dosáhnout. K písemnému slibu stěžovatele pak soud uvedl, že by mohl být způsobilou náhradou za vazbu v zásadě v případě toliko bezúhonného člověka, což bohužel není případ stěžovatele. Soud uzavřel, že s ohledem na osobu obžalovaného, škodlivost jednání, pro které je stíhán a absenci relevantního zázemí nelze účelu vazby dosáhnout jiným opatřením.
Z uvedeného je patrné, že obvodní soud vycházel při rozhodování o vazbě stěžovatele z dostatečného množství poznatků a podkladů, které mu umožnily zákonným způsobem zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro a proti zajištění osoby stěžovatele. V odůvodnění rozhodnutí obvodní soud uvedl a zdůvodnil, v čem spatřuje skutečnosti vedoucí k závěru o nutnosti vazby stěžovatele a zdůvodnil, proč nepřichází v úvahu použití některého z institutů nahrazujících vazbu. Z ústavněprávního hlediska tedy tomuto rozhodnutí nelze nic vytknout.
VI.
O stížnosti stěžovatele proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 67 To 221/2015, tak, že ji zamítl s tím, že proti usnesení o ponechání ve vazbě si stěžovatel ihned po jeho vyhlášení podal stížnost, kterou však blíže nezdůvodnil. Na základě revizního principu pak Městský soud v Praze na podkladě podané stížnosti přezkoumal podle §147 odst. 1 trestního řádu správnost všech výroků napadeného usnesení a řízení předcházející napadenému usnesení a dospěl k závěru, že tato stížnost není důvodná.
Ústavní soud měl při rozhodování o ústavní stížnosti k dispozici odůvodnění stížnosti stěžovatele proti usnesení o ponechání ve vazbě. Ta obsahuje celkem tři námitky. Stěžovatel jednak namítá nepřezkoumatelnost usnesení, neboť soud prvního stupně v odůvodnění usnesení pouze odkazuje na písemné odůvodnění rozsudku ze dne 27. 5. 2015. Dále pak stížnost obsahuje námitky stěžovatele, které spočívají v jeho přesvědčení o neexistenci vazebních důvodů dle §67 písm. a) a c) trestního řádu.
Vzhledem k tomu, že usnesení soudu prvního stupně Městský soud v Praze přezkoumával na základě revizního principu, námitkami stěžovatele stran neexistence vazebních důvodů se zabýval. Bez výhrad přitom souhlasil se závěry učiněnými obvodním soudem. Uvedl, že důvod vazby dle §67 písm. a) trestního řádu a obava, že v případě svého propuštění z vazby by se stěžovatel skrýval, aby se vyhnul trestnímu stíhání a trestu, je dána mimo jiné tím, že stěžovatel má v běhu další trestní stíhání a hrozí mu rovněž přeměna původně podmíněně odloženého trestu odnětí svobody. Důvod vazby podle §67 písm. c) trestního řádu a tedy obava, že stěžovatel v případě propuštění z vazby bude opakovat násilnou trestnou činnost, pro niž je stíhán, pak dle městského soudu vyplývá ze skutečnosti, že obžalovaný byl opakovaně soudně trestán pro násilné trestné činy a dosud uložené tresty jej od opakování této trestné činnosti nedokázaly odradit, když se navíc trestné činnosti dopouštěl i ve zkušební době podmíněného odsouzení.
Jediná námitka, se kterou se Městský soud v Praze nevypořádal (a vzhledem k tomu, že neměl k dispozici text odůvodnění stížnosti, vypořádat ani nemohl) je ta, že napadené usnesení je zcela nepřezkoumatelné, neboť soud prvního stupně v odůvodnění usnesení pouze odkazuje na písemné odůvodnění rozsudku ze dne 27. 5. 2015. Ve vztahu k této námitce však Ústavní soud musí konstatovat, že postrádá jakékoliv opodstatnění.
Je sice pravdou, že odkaz na písemné odůvodnění odsuzujícího rozsudku je v usnesení obsažen, nicméně v jiném kontextu, než je stěžovatelem namítán. Účelem tohoto odkazu bylo poskytnout informaci o tom, že po skončení dokazování zjištěné skutečnosti vedly soud k vyhlášení odsuzujícího rozsudku, přičemž je zcela případné na jeho odůvodnění jen pro stručnost odkázat, když rekapitulace důvodů, které soud vedly k závěru o vině stěžovatele, není pro usnesení o ponechání stěžovatele ve vazbě relevantní. Byť Obvodní soud pro Prahu 7 v rámci odůvodnění usnesení odkázal na písemné odůvodnění rozsudku, závěr o nutnosti ponechat stěžovatele i nadále ve vazbě na tomto odkazu založen není, když v dalším textu odůvodnění usnesení jsou zcela zřetelně patrné a podrobně specifikované důvody, které soud k ponechání stěžovatele ve vazbě vedly.
VII.
Dle názoru Ústavního soudu procesní pochybení obvodního soudu, který nepředložil Městskému soudu v Praze odůvodnění stížnosti proti usnesení o ponechání stěžovatele ve vazbě, v důsledku čehož se městský soud před svým rozhodnutím neseznámil s argumentací stěžovatele, nezakládá zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 2823/13).
K tomuto závěru dospěl Ústavní soud vzhledem k tomu, že se toto pochybení nepromítlo do kvality odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze, když ten se v rámci odůvodnění usnesení zabýval námitkami stěžovatele, byť s nimi před svým rozhodováním nebyl seznámen. Přestože tedy Městský soud v Praze neměl v době rozhodování k dispozici odůvodnění stížnosti stěžovatele, fakticky se s podstatnými námitkami stěžovatele vypořádal, když rozhodnutí přezkoumal na základě revizního principu, přičemž odůvodnění usnesení městského soudu v daném případě koresponduje s námitkami skutečně obsaženými ve stížnosti stěžovatele.
Ústavní soud proto výše uvedené pochybení neshledal natolik zásadním, aby dosahovalo úrovně porušení ústavnosti, když lze navíc konstatovat, že i pokud by měl Městský soud v Praze před svým rozhodováním odůvodnění stížnosti k dispozici, jen stěží by mohl za daných okolností dospět k jinému závěru, než, stejně jako soud prvního stupně, k závěru o vhodnosti ponechání stěžovatele ve vazbě. S tímto závěrem se přitom ztotožňuje také Ústavní soud.
Obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí uvedly a zdůvodnily, v čem spatřují skutečnosti vedoucí je k závěru o nutnosti vazby stěžovatele a proč nepřichází v úvahu použití institutů nahrazujících vazbu, přičemž toto odůvodnění lze označit za srozumitelné, logické a ve vztahu ke konkrétnímu případu také za adekvátní. Rozhodnutí tedy byla ze strany obecných soudů také přiměřeně podrobně odůvodněna a nelze je označit ani za svévolná. Kasační zásah vůči ústavní stížností napadeným usnesením obecných soudů se tak za dané procesní situace Ústavnímu soudu nejevil jako nezbytný.
VIII.
Při respektování výše vymezených mezí ústavněprávního přezkumu nezbylo než konstatovat, že napadená usnesení obecných soudů z hlediska požadavků kladených na obsah vazebních rozhodnutí obstojí. Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutími a postupem obecných soudů došlo ke stěžovatelem tvrzenému porušení práv.
Ústavní soud na základě uvedené argumentace ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. srpna 2015
David Uhlíř v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu