ECLI:CZ:US:2011:1.US.2335.11.1
sp. zn. I. ÚS 2335/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky Rezidence Club Canada s. r. o., IČ: 25554239, se sídlem Lipno nad Vltavou 25, zastoupené JUDr. Jaroslavem Adamem, advokátem se sídlem Rooseveltova 37, Český Krumlov, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 3. 2009, č. j. 21 C 61/2008-41, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2009, č. j. 55 Co 289/2009-60, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, č. j. 28 Cdo 5103/2009-73, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud ze soudního spisu zjistil následující.
Napadeným rozsudkem potvrdil Městský soud v Praze napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně (stěžovatelka) domáhala po žalované České republice - Ministerstvo spravedlnosti zaplacení částky 5.156.442,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.); současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Šlo o náhradu škody z důvodu (údajného) nesprávného úředního postupu způsobeného průtahy v řízení.
Obvodní soud vyšel ze zjištění, že v exekuci, vedené u Okresního soud Praha -východ pod sp. zn. Nc 4765/2004, stěžovatelka při dražbě konané dne 10. 6. 2005 vydražila nemovitosti povinného. O tom, že na základě usnesení o příklepu nabyla vlastnické právo k nemovitostem, vyrozuměl soudní exekutor příslušný katastrální úřad dopisem ze dne 29. 8. 2005. Rozvrhové jednání, původně nařízené na 30. 9. 2005, bylo pro závady v doručení soudních rozhodnutí účastníkům (zejména povinnému, jenž se zdržoval na soudu neznámé adrese) a pro nemoc soudkyně projednávající exekuční věc odročeno na 7. 2. 2006. Soudem vydané rozvrhové usnesení pak nabylo právní moci dne 20. 3. 2006. O zániku zástavních práv původně váznoucích na vydražených nemovitostech (jež zanikla právní mocí rozvrhového usnesení - §337h odst. 1 o. s. ř.) vyrozuměl soudní exekutor příslušný katastrální úřad dne 19. 4. 2006.
Dále měl soud za prokázané, že již po nabytí vlastnického práva k nemovitostem stěžovatelka vynakládala peněžní prostředky (za dokumentaci, studie aj.) za účelem získání dotace ze strukturálních fondů, jíž měla v úmyslu investovat do vydražených nemovitostí a uskutečnit tím zamýšlený podnikatelský záměr, který by ji v budoucnu přinesl očekávaný zisk. Dotaci však nezískala - podle jejího tvrzení - proto, že i po nabytí vlastnického práva k vydraženým nemovitostem byly po dobu dalších devíti měsíců, vlivem průtahů v řízení i nevyhovující právní úpravy, vydražené nemovitosti zapsány v katastru nemovitostí s právními vadami (za něž stěžovatelka pokládá zástavní práva na nich váznoucí). Stěžovatelka se proto domáhala vůči žalované náhrady vynaložených prostředků (skutečné škody) a ušlého zisku, který ztratila proto, že se neuskutečnil jí zamýšlený podnikatelský záměr. Současně žádala i o poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.
Stěžovatelkou uplatněný nárok soudy (nalézací a odvolací) posoudily podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění účinném do 26. 4. 2006, tj. před novelou provedenou zákonem č. 160/2006 Sb. (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Postup soudu v exekučním řízení však neshledaly nesprávným; uvedly, že k průtahům v něm nedošlo, neboť soudní exekutor i exekuční soud činily úkony od okamžiku dražby v přiměřených lhůtách, nepřesahujících dobu jednoho měsíce. Výjimkou bylo odročení nařízeného rozvrhového jednání; k němu by však muselo dojít i nebýt nemoci soudkyně, neboť usnesení o nařízení jednání se nedařilo doručit povinnému, který soudu nesdělil adresu svého nového bydliště. Během oněch devíti měsíců nebyl tedy soud nečinný, jestliže konal veškeré úkony směřující k nařízení rozvrhového jednání a k vydání rozvrhového usnesení, ve lhůtách povaze věci a její složitosti přiměřených. Nesprávným úředním postupem - dle soudů - není ani postup exekučního soudu vycházející ze stěžovatelkou kritizované právní úpravy, tj. z ustanovení §337h odst. 1 o. s. ř., jež spojuje zánik zástavních práv váznoucích na vydražených nemovitostech až s okamžikem právní moci rozvrhového usnesení.
Obecné soudy dodaly, že žalobě by nebylo možné vyhovět ani tehdy, pokud by postup exekučního soudu bylo možné označit za nesprávný, jelikož mezi tímto postupem a stěžovatelkou tvrzenou škodou není příčinná souvislost. Stěžovatelka neprokázala, že dotace, o kterou se ucházela (a na niž není právní nárok), jí nebyla poskytnuta právě proto, že po nabytí vlastnického práva k nemovitostem (tj. od 10. 6. 2005) do právní moci usnesení o rozvrhu byly u vydražených nemovitostí v katastru nemovitostí zapsána zástavní práva na těchto nemovitostech váznoucí.
Právo na náhradu nemajetkové újmy, které stěžovatelka uplatnila po uplynutí šesti měsíců od skončení řízení, pak shledaly soudy promlčeným (§32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné, protože v případě rozhodnutí odvolacího soudu nezakládalo otázku zásadního významu po stránce právní.
V odůvodnění napadeného usnesení Nejvyšší soud argumentoval zejména následovně:
"Při řešení otázky, je-li naplněn předpoklad nesprávného úředního postupu, odvolací soud postupoval v souladu s již ustálenou judikaturou, zabývající se vymezením podmínek odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívajícím v porušení povinnosti soudu vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 804/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 4, ročník 2000, nebo již shora citovaný rozsudek ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97). Za porušením zásady rychlosti řízení lze považovat takový postup soudu v řízení, který neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci, a kdy délka řízení tkví výlučně v příčinách vycházejících z působení soudu v dané věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 181). Ze skutkových zjištění odvolacího soudu ovšem vyplývá, že délka exekučního řízení (fáze ode dne vydražení nemovitostí do právní moci rozvrhového usnesení) byla ovlivněna zejména postupem účastníků řízení, nikoliv nečinností exekučního soudu, který v řízení postupoval bez zbytečných průtahů a činil všechny potřebné úkony směřující k vydání rozvrhového usnesení. Proto - za daných skutkových okolností - nelze postup exekučního soudu charakterizovat jako nesprávný úřední postup (jako porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě; §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.).
Nesprávný úřední postup nemůže být spatřován ani v tom, že zástavní práva váznoucí na žalobkyní vydražených nemovitostech byla z katastru nemovitostí vymazána až poté, co nabylo právní moci rozvrhové usnesení. Takový postup je v souladu s právními předpisy (srov. ustanovení §337h odst. 1 o. s. ř.), přičemž o zániku zástavních práv byl katastrální úřad vyrozuměn bez zbytečného odkladu po právní moci rozvrhového usnesení (srov. §337h odst. 3 o. s. ř.). Těchto důsledků, vyplývající z platné právní úpravy, si žalobkyně byla (nebo měla být) vědoma.
I u objektivní odpovědnosti státu za škodu je pak nezbytným předpokladem jejího vzniku příčinná souvislost (vztah příčiny a následku) mezi právní skutečností, za níž se odpovídá (tj. mezi nesprávným úředním postupem), a mezi vznikem škody, tedy je-li postup orgánu státu se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku. Samotný nesprávný úřední postup se neodškodňuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 145/2002). O odškodnitelnou majetkovou újmu se jedná, jestliže nesprávnost postupu (nečinnost) měla dopad do majetkové sféry žalobkyně, tedy jestliže nebýt této nesprávnosti, nedošlo by k majetkové újmě. V tomto směru leží důkazní břemeno na žalobkyni (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1195/2005; obecně pak k otázce důkazního břemene srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněné v časopise Právní rozhledy pod č. 2/2001, a rozhodnutí ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2727/99, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 528). Jestliže zjištěný skutkový stav (který není a vzhledem k přípustnosti dovolání v dané věci ani nemůže být předmětem dovolacího přezkumu, neboť dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. žalobkyni k dispozici není) nedává podklad pro skutkový závěr, že i kdyby zástavní práva zanikla bezprostředně poté, co žalobkyně nabyla vlastnictví k nemovitostem, byla by žalobkyně úspěšná a získala by (nenárokovou) dotaci ze strukturálních fondů (kterou by investovala do rekonstrukce předmětných nemovitostí a v nich úspěšně realizovala svůj podnikatelský záměr), je logický a bezchybný právní závěr odvolacího soudu, že mezi postupem soudu v exekučním řízení a vznikem tvrzené majetkové újmy není vztah příčiny a následku.".
II.
Proti shora citovaným rozsudkům obecných soudů podala stěžovatelka ústavní stížnost. Podle jejího názoru bylo jimi porušeno její základní právo na spravedlivý proces (dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a její základní právo na ochranu vlastnického práva (dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod). Proto navrhla jejich zrušení.
V konkrétnostech namítla stěžovatelka v podstatě následující.
Vlastnické právo k předmětným nemovitostem přešlo na stěžovatelku k datu 10. 6. 2005, avšak usnesení o rozvrhu nabylo právní moci až 20. 3. 2006, tedy více jak tři čtvrtě roku po přechodu vlastnického práva. V této době byla stěžovatelka jako nový vlastník předmětných nemovitostí omezena na svém vlastnickém právu v tom, že na jejím majetku vázla právní vada v podobě exekuce, která byla vedena na jiný subjekt a která vázla na nemovitostech, jež byly v rámci této exekuce zpeněženy. Právní vada v podobě zápisu o exekuci byla vymazána z katastru nemovitostí z LV č. 439 až poté, co Okresní soud Praha - východ oznámil Katastrálnímu úřadu pro Jihočeský kraj, KP Český Krumlov, že rozvrhové usnesení nabylo právní moci.
Stěžovatelka namítla, že byla poškozena tím, že příslušná právní úprava stanoví, že katastrální úřad vymaže právní vady na nemovitostech, které nový vlastník získal v rámci nedobrovolné dražby, až po oznámení příslušného soudu, že nabylo právní moci rozhodnutí o rozvrhu. V této souvislosti je nový vlastník bezdůvodně znevýhodněn, byť omezení vlastnického práva fakticky neexistuje, avšak formálně závisí na formálním individuálním právním aktu soudu.
Stěžovatelka dále uvedla, že byla poškozena Okresním soudem Praha - východ, který nařídil jednání o rozdělení podstaty získané včasným zaplacením nejvyššího podání poškozeného až na 7. 2. 2006, byť nejvyšší podání bylo uhrazeno již v červnu 2005 a samotná dražba proběhla 10. června 2005. Soud tedy nařídil jednání více jak po sedmi měsících, kdy byla částka ve výši 2.359.754,00 Kč deponována na účet exekutora.
Stěžovatelka prohlásila, že omezení jejího vlastnického práva tedy existovalo ještě téměř rok po nabytí jejího vlastnického práva. Sama nabývala předmětné nemovitosti s úmyslem realizovat svůj podnikatelský záměr, a to rekonstruovat nabytou budovu a provozovat hotel. Za tím účelem měla v úmyslu použít nabyté nemovitosti jako zajištění (zástavu) pro čerpání podnikatelského úvěru. Protože však na předmětných nemovitostech stále vázla shora popsaná právní vada, odmítla se stěžovatelkou jednat jakákoliv banka o poskytnutí úvěru. Stěžovatelka žádala o financování svého projektu z prostředků programu SROP. Tento projekt však nebyl z důvodu exekuce váznoucí na nemovitostech Zastupitelstvem Jihočeského kraje k financování z prostředků programu SROP vybrán. Stěžovatelka tedy musela hledat jiné možnosti externího financování svého projektu, jehož cena je mnohem vyšší než cena za poskytnutí úvěru.
Stěžovatelka zdůraznila, že omezení jejího vlastnického práva bylo ještě téměř rok zapsáno ve veřejně přístupném rejstříku, jímž je právě katastr nemovitostí. Taková situace neúměrně zasahuje do jejího vlastnického práva, a to zejména ve vztahu k nakládání s předmětem vlastnictví.
Stěžovatelka dodala, že pokud se týká výše škody - co do ušlého zisku - nelze souhlasit se soudem prvního stupně, že se jedná pouze o vytváření hypotéz o tom, jaký by byl ušlý zisk; u ušlého zisku se totiž vždy jedná o hypotézu. Co se týče škody skutečné, má stěžovatelka za to, že výši této škody již před soudem prvního stupně řádně dokladovala a její výši i prokázala.
Stěžovatelka uzavřela tak, že pokud jí obecné soudy neposkytly rovnocennou ochranu vůči žalovanému, jednak nesprávným úředním postupem, jednak nedostatečnou, chybnou právní úpravou, pak nepřípustně zasáhly do jejího práva na nedotknutelnost vlastnictví.
Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytýká nedostatečnost odůvodnění a tím i jeho nepřezkoumatelnost.
III.
Ústavní soud dospěl k následující, závěrům.
Stěžovatelka v prvé řadě adekvátně nerozlišuje rozhodovací důvody napadených rozhodnutí obecných soudů. Totiž, v posuzované věci sice spočívají rozhodnutí též na závěru, že není naplněn předpoklad nesprávného úředního postupu; současně však soudy dovozují, že není dána ani příčinná souvislost mezi event. nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou (srov. např. str. 3 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Tudíž, i kdyby bylo případně možné přisvědčit stěžovatelce v tom, že skutečně došlo k nesprávnému úřednímu postupu (v podobě nepřiměřené délky řízení), či k "špatné, nedostatečné právní úpravě" (srov. např. str. 5 ústavní stížnosti), pak platí, že stěžovatelčině žalobě by vyhověno být nemohlo již proto, že nebyl prokázán kauzální nexus s tvrzenou škodou.
Tu lze poukázat na instruktivní vysvětlení Nejvyššího soudu (str. 4 nahoře napadeného usnesení), který uvedl: "Ke vzniku objektivní odpovědnosti státu za škodu, jíž se nelze zprostit (§2 zákona č. 82/1998 Sb.), je zapotřebí současné splnění tří podmínek: 1) nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím /nesprávným úředním postupem/ a vznikem škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, č. 5).".
V tomto směru - tedy co do otázky (ne)existence příčinné souvislosti - konkrétně argumentoval nalézací soud (str. 7 napadeného rozsudku) následovně: "co se týče žádosti o dotaci ze strukturálních fondů, na tuto dotaci není právní nárok, jak ostatně bylo uvedeno i v oznámení adresovaném žalobci, jímž mu bylo oznámeno, že jeho projekt nebyl vybrán příslušným zastupitelstvem kraje jako projekt, kterému bude poskytnuta dotace. Jestliže tedy na tuto dotaci není právní nárok a žalobce zároveň ničím neprokázal, že jediným důvodem pro neposkytnutí dotace bylo to, že na předmětných nemovitostech vázly právní vady, je zcela zřejmé, že i kdyby soud ve výše uvedeném řízení shledal nesprávný úřední postup (což neshledal), pak by i z důvodu neexistence příčinné souvislosti nebylo důvodné přiznat žalobci v tomto řízení požadovanou škodu. Tento závěr soudu I. stupně se týká jak škody skutečné... tak i ve vztahu požadovanému ušlému zisku...".
Významné pak je, že proti citovanému odůvodnění nalézacího soudu (aprobovanému pak i odvolacím soudem a Nejvyšším soudem) stěžovatelka v ústavní stížnosti konkrétní argumentaci nevznáší, tím méně pak argumentaci ústavně konformní. Tedy stěžovatelka nepředkládá ústavněprávní oponenturu, která by byla způsobilá popřít (jako ústavně nekonformní) závěr obecných soudů, že neprokázala příčinnou souvislost mezi event. nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou. I z tohoto důvodu neshledává ani Ústavní soud na tomto závěru obecných soudů nic protiústavního.
Pokud stěžovatelka vytýká napadenému usnesení Nejvyššího soudu jeho nepřezkoumatelnost, tu Ústavní soud její tvrzení nesdílí. To plyne již z prostého přečtení relevantních částí napadeného usnesení, která citoval Ústavní soud v textu shora.
IV.
Ústavní soud dodává, že i kdyby posuzoval toliko ústavnost dílčího závěru obecných soudů, dle kterého k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo, musel by jej shledat za ústavně konformní. Totiž, ani tomuto závěru obecných soudů stěžovatelka nijak konkrétně ústavněprávně neoponuje. Pro stručnost pak postačí odkázat na příslušné pasáže odůvodnění (zejména) napadeného rozsudku nalézacího soudu, které obsahuje racionálně obhajitelné úvahy na podporu závěru, že k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo.
Zde se sluší dodat, že stěžovatelka namítá, že svůj nárok v řízení před soudy předkládala ve dvou rovinách - nejen z hlediska nesprávného úředního postupu, ale též v rovině "špatné, nedostatečné právní úpravy" (srov. např. str. 5 ústavní stížnosti).
V protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 12. 3. 2009 je však k tomu uvedeno (č. l. 34-35), že stěžovatelka "rozšiřuje žalobu o tvrzení, že se náhrady škody domáhá nejen z titulu nesprávného úředního postupu, ale také z důvodu špatné právní úpravy, která umožňuje, aby ačkoli v rámci exekučního řízení vydražitel nabude nemovitost, přesto dochází k situaci, kdy ještě po další dobu jsou na předmětné nemovitosti zapsány ve vztahu k této nemovitosti právní vady související s probíhající exekucí, přičemž k vymazání těchto právních vad v katastru nemovitostí dochází až s několika měsíčním zpožděním... Nato k dotazu soudu práv. zást. žalobce upřesňuje, že pokud soud má za to, že není možné se na nově uplatněné skutečnosti, tedy to, že náhrada škody je žádána i z titulu špatné právní úpravy, není možné pohlížet pouze jako na doplnění skutkových tvrzení a soud má za to, že tato věc by měla být posouzena jako změna žaloby, pak v tomto případě žádá o připuštění žaloby. Na to vyhlášeno usnesení Soud zamítá návrh na změnu žaloby - její rozšíření, spočívající v uplatnění náhrady škody taktéž z titulu špatné právní úpravy ohledně nabývání vlastnictví v rámci exekučního řízení v souvislosti s výmazem právních vad nemovitosti zapsaných v katastru nemovitostí. Dáno odůvodnění a poučení o nemožnosti podat opravný prostředek.". Posléze je v protokolu uvedena i část odůvodnění usnesení o zamítnutí návrhu na změnu žaloby.
Tudíž, návrh na změnu žaloby stěžovatelky domáhající se náhrady škody vzniklé v důsledku "špatné, nedostatečné právní úpravy" byl usnesením soudu prvního stupně zamítnut. Stěžovatelka přitom v ústavní stížnosti netvrdí, že takové zamítací usnesení je protiústavní a ani nepředkládá argumentaci, kterou by brojila na podporu svého případného závěru, že takové zamítnutí návrhu na změnu žaloby ústavně souladné není. Stěžovatelka argumentačně (tím méně ústavně právně) nereaguje ani na odůvodnění tohoto zamítacího usnesení soudu prvního stupně. Není proto zřejmé, proč vytýká například Nejvyššímu soudu, že "Dovolací soud však zcela opomněl, že stěžovatel uplatňoval svůj nárok ve dvou právních rovinách, a to jednak (1.) v rovině spočívající na nesprávném úředním postupu, a jednak (2.) v rovině špatné, nedostatečné právní úpravě" (str. 5 ústavní stížnosti); vždyť dovolací soud se nemohl zabývat stěžovatelčiným tvrzeným nárokem náhrady škody vzniklé v důsledku "špatné, nedostatečné právní úpravy" již s ohledem na právě citované zamítavé usnesení o návrhu na změnu žaloby.
Ostatně, pokud jde o kritizovanou právní úpravu, tu stěžovatelka u Ústavního soudu ani nenapadla (§74 zákona o Ústavním soudu č. 183/1992 Sb.).
V.
Ústavní soud dodává, že obecné soudy akcentovaly i princip prevence (minimalizace) škody. To plyne z následujícího textu: "... Žalobce si tedy byl, či minimálně mohl být vědom toho, že pokud se stane vlastníkem nemovitosti nabyté v dražbě (což je velmi často finančně výhodný způsob nabytí vlastnictví), právní vady budou ve vztahu k nemovitosti v katastru nemovitostí zapsány až do právní moci rozvrhového usnesení... Pokud se tedy za výše popsané situace žalobce přesto rozhodl, (ačkoliv věděl, že na jeho nemovitostech jsou doposud evidovány katastrem nemovitostí záznamy o právních vadách), třetím osobám zadat zakázky ohledně vypracování žádosti a příslušných dokumentů k podání žádosti o dotaci ze strukturálních fondů, pak toto jeho rozhodnutí bylo výhradně věcí žalobce (když bylo zcela na jeho vůli, zda takto bude jednat či nikoli) a pokud v důsledku tohoto svého jednání musel žalobce vynaložit náklady na úhradu těchto, žalobcem objednaných, služeb, pak zaplacení těchto služeb nelze dle přesvědčení soudu v rámci tohoto řízení s úspěchem požadovat po žalované s odůvodněním, že žalovaná odpovídá za to že tyto služby musely být žalobcem třetím osobám uhrazeny a žalobce z nich neměl žádný profit." (str. 7 napadeného rozsudku nalézacího soudu).
Ani do této úvahy obecných soudů stěžovatelka konkrétní (proti)argumentaci nevznáší, tím méně (proti)argumentaci ústavně právní.
Tu Ústavní soud jen pro úplnost dodává, že podle zjištění nalézacího soudu (na str. 6 napadeného rozsudku), byla stěžovatelka k posléze zrušenému rozvrhovému jednání volána, leč v úložní době si tuto zásilku soudu nevyzvedla; i z toho důvodu nalézací soud dovozuje, že to do jisté míry svědčí o tehdejším "problematickém zájmu" stěžovatelky o další průběh řízení.
VI.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatelky napadenými rozhodnutími zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu