ECLI:CZ:US:2005:1.US.234.04
sp. zn. I. ÚS 234/04
Usnesení
I.ÚS 234/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. N zastoupeného JUDr. P. R., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 3. 2004, sp. zn 6 To 153/2003, v trestní věci Krajského soudu v Brně, vedené pod sp. zn. 1 T 10/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností se P. N. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora uvedeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále také "odvolací soud") pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Označeným usnesením odvolací soud zamítl, jako nedůvodné, odvolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Brně (dále také "soud prvního stupně") ze dne 16. 10. 2003, čj. 1 T 10/2003 - 543. Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) trestního zákona (dále jen "TrZ"). Tohoto trestného činu se dopustil tím, že dne 18. 1. 2002, kolem 06.00 hod. v P., v herně - baru, v úmyslu zmocnit se finančních prostředků, fyzicky napadl servírku Z. V. (dále jen "poškozená"). Nejprve ji udeřil do hlavy přineseným kovovým páčidlem. Když upadla na zem a stále jevila známky života, počal ji intenzivně rdousit (2 - 5 min.). Po jisté době se mu zdálo, že znovu jeví známky života (chroptění), proto, s cílem definitivního usmrcení, přiložil poškozené na krk barovou stoličku, jejímž zatlačením podle svého subjektivního přesvědčení poškozenou definitivně usmrtil. Poté vypáčil zásobníky peněz u hracích automatů, na nichž způsobil škodu ve výši 1 910,-- Kč, a odcizil peněženky obsluhy s tržbou ve výši 67 844,-- Kč. Za to byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti a půl roku se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou.
V ústavní stížnosti stěžovatel odvolacímu soudu vytkl, že neakceptoval jeho návrhy na doplnění dokazování, a to výslech jeho otce, svědkyně J. S. a vyžádání výpisu bankovního účtu vedeného v Komerční bance, a. s. Je sice pravdou, že se v přípravném řízení k činu doznal, ale v řízení před soudem svoji vinu popřel. Právě tato svědectví měla podpořit jeho výpověď, učiněnou v řízení před soudem prvního stupně. Proto měl odvolací soud jeho návrhům na doplnění dokazování vyhovět, a nikoli je zamítnout, i s ohledem na ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu (dále jen "TrŘ").
K výzvě Ústavního soudu o vyjádření, podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odvolací soud odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že zamítnutím jeho návrhů na doplnění dokazování (výslech jeho otce, svědkyně J. S. a vyžádání výpisu z bankovního účtu jeho otce, vedeného v Komerční bance, a. s.) odvolací soud porušil jeho právo na spravedlivý proces.
Ústavnímu soudu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší zasahovat do rozhodovací pravomoci obecných soudů a hodnotit hodnocení důkazů provedené těmito soudy. Hodnocení důkazů je plně věcí soudů obecných. Je zcela na jejich úvaze, zda vyhoví důkazním návrhům stran, jakou "váhu" tomu kterému důkazu přisoudí, resp. jak budou rozpor mezi jednotlivými důkazy hodnotit. O zásahu Ústavního soudu je možné uvažovat teprve za situace, kdy okolnosti nasvědčují tomu, že orgány veřejné moci postupovaly v daném ohledu svévolně. Takovou okolností je zejména situace, kdy v odůvodnění napadených rozhodnutí chybí popis daného hodnotícího procesu (§2 odst. 5 TrŘ) zcela nebo nelze-li jej považovat za řádný, tj. srozumitelný a souladný s pravidly logiky. Z obecného pohledu si je třeba uvědomit, že rozsah práva na soudní ochranu, jak vyplývá z čl. 36 Listiny a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy, není možno vykládat jako garanci úspěchu v řízení. To, že soud rozhodne způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu.
Z rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že dokazování bylo provedeno v potřebném rozsahu a byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5, 6 TrŘ). Na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci obecné soudy dospěly, v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy ČR), k závěru, že stěžovatel svým jednáním naplnil skutkovou podstatu stíhaného trestného činu. Jejich závěr o vině stěžovatele má oporu ve skutkových zjištěních a je odůvodněn v souladu se zákonem (§125 odst. 1 TrŘ). Obecné soudy ve svých rozhodnutích podrobně a logicky odůvodnily, z jakých důvodů vyhodnotily, jako věrohodnou, výpověď stěžovatele z přípravného řízení, podpořenou dalšími důkazy, a nikoli jeho změněnou výpověď u hlavního líčení, v níž spáchání trestného činu popřel (str. 13 a násl. usnesení odvolacího soudu ).
Odvolací soud se v odůvodnění svého usnesení zabýval také návrhy stěžovatele na doplnění dokazování a uvedl, že doplnění dokazování v navrhovaném smyslu je, s ohledem na rozsah a vyznění důkazů doposud provedených, nadbytečné. Soud prvního stupně shromáždil dostatek důkazů a v takové kvalitě, aby na jejich základě mohl být ustálen skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti (str. 10 usnesení odvolacího soudu). Důkazy, které byly před soudem prvního stupně provedeny a které tento soud adekvátním způsobem zhodnotil, umožňují závěr, že byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 TrŘ), tzn. že skutek byl objasněn. S ohledem na tento závěr je pak zcela evidentní, že provedení důkazů, navržené stěžovatelem, se jeví nadbytečným, neboť jejich vyznění by nemohlo ničeho měnit na naprosto správném závěru soudu prvního stupně, že pachatelem trestného činu vraždy je jedině a pouze stěžovatel (str. 24 usnesení odvolacího soudu).
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud odpovídajícím způsobem odůvodnil, proč návrhy stěžovatele na doplnění dokazování neakceptoval a považoval je za nadbytečné. Pro úplnost se sluší podotknout, že obecné soudy nemají povinnost provést veškeré stěžovatelem navržené důkazy, jestliže zamítnutí návrhů na doplnění dokazování odůvodní a z provedených důkazů, jako tomu bylo v dané věci, je možné učinit věrohodný závěr o vině stěžovatele a navrhovaný důkaz by byl nadbytečný.
V podrobnostech odkazuje Ústavní soud na pečlivě a řádně odůvodněná rozhodnutí obecných soudů a nepovažuje za nutné podrobnou argumentaci obecných soudů, svědčící pro závěr o vině stěžovatele, znovu opakovat, zejména když stěžovatel své argumenty, uváděné již v podaném odvolání, nijak nerozšířil.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2005
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu