ECLI:CZ:US:2023:1.US.2342.23.1
sp. zn. I. ÚS 2342/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Wintrem o ústavní stížnosti D. R. zastoupeného Mgr. Václavem Kubičkou, advokátem se sídlem Lipenská 869/17, České Budějovice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 11 To 38/2023-562 ze dne 1. 6. 2023 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 20 T 34/2022 ze dne 7. 2. 2023, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Krajskému soudu v Českých Budějovicích byla dne 24. 2. 2020 podána obžaloba celkem na padesát osm obviněných pro zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku. Z této věci, vedené původně pod sp. zn. 20 T 7/2020, byla s ohledem na rozsudek krajského soudu č. j. 20 T 7/2020-12622 ze dne 9. 3. 2022, jímž byly schváleny dohody o vině a trestu uzavřené mezi šesti obžalovanými a státní zástupkyní a bylo rozhodnuto o vině a trestu ve vztahu k těmto obžalovaným, vyloučena část obžalovaných (včetně stěžovatele) k samostatnému projednání a rozhodnutí v řízení vedeném pod sp. zn. 20 T 34/2022.
2. Stěžovatel (vedle dalších obžalovaných) vznesl námitku podjatosti senátu, který schválil dohodu o vině a trestu. Krajský soud usnesením sp. zn. 20 T 34/2022 ze dne 7. 2. 2023 rozhodl tak, že podle §31 odst. 1 a §30 trestního řádu přísedící Jana Božovská není vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci vedené pod sp. zn. 20 T 34/2022. Stížnost stěžovatele (a dalších obžalovaných) proti uvedenému usnesení Vrchní soud v Praze usnesením č. j. 11 To 38/2023-562 ze dne 1. 6. 2023 zamítl jako nedůvodnou podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu.
II.
3. Napadenými usneseními došlo podle stěžovatele k porušení čl. 2 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 a odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
4. Stěžovatel rekapituluje, že námitka podjatosti senátu byla podána z důvodu porušení práva na spravedlivý proces, práva na nestranného soudce a práva na presumpci neviny, zejména s odkazem na obdobné rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Mucha proti Slovensku ze dne 25. 11. 2021 č. 63703/19. Dle názoru stěžovatele soudy nesmí připustit schválení dohody o vině a trestu, která by předem určitou osobu bez provedeného dokazování označila za spolupachatele, či mu přiřazovala určité postavení, podíl na trestné činnosti, či by z takového popisu vyplývala jeho vina. Pakliže členové senátu takové rozhodnutí připustí, musí být vyloučeni z dalšího projednávání trestní věci, neboť je u nich dána pochybnost o nestrannosti. Jelikož rozsudek ze dne 9. 3. 2022 odsuzující údajné spolupachatele předjímal také vinu stěžovatele, vyvstaly podle něj oprávněné pochybnosti o nestrannosti senátu rozhodujícího v jeho věci.
III.
5. Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti předpokládané zákonem o Ústavním soudu a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené tímto zákonem.
6. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita a jí korespondující princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, když už příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny neústavní stav napravit. Úkol chránit ústavně zaručená základní lidská práva a svobody totiž nepřipadá jen Ústavnímu soudu, nýbrž všem orgánům veřejné moci, především obecným soudům, neboť podle čl. 4 Ústavy České republiky jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci jako celku.
7. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do řízení teprve probíhajících, v nichž stěžovatel ještě nevyčerpal všechny možnosti, jak se dobrat ochrany svých ústavně zaručených základních práv a svobod. Je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoliv rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány.
8. Jako nepřípustné proto Ústavní soud opakovaně odmítá ústavní stížnosti brojící proti rozhodnutí, jímž nebyla věc meritorně ukončena. Obdobně přistupuje i k rozhodnutím, jimiž je v průběhu řízení rozhodnuto o nepodjatosti soudce. Ústavní soud i v těchto případech vychází z toho, že řízení ve věci doposud pravomocně neskončilo a stěžovateli jsou nadále k dispozici procesní prostředky ochrany (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2893/21 ze dne 3. 12. 2021, týkající se rovněž návrhu na vyloučení senátu z projednávání trestní věci v souvislosti s předchozím schválením dohody o vině a trestu; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz).
9. Jak Ústavní soud konstatoval ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23 ze dne 7. 2. 2023 (57/2023 Sb.), "ústavní stížnost směřující proti usnesení soudu, kterým bylo rozhodnuto, že soudce není vyloučen z projednání a rozhodnutí věci, o níž má rozhodovat nebo v ní má činit úkony podle rozvrhu práce, a kterým byl zamítnut opravný prostředek proti takovému usnesení, je nepřípustná". Vzhledem k tomu, jaká rozhodnutí napadl stěžovatel ústavní stížností, lze doplnit, že uvedený závěr je možno vztáhnout i na rozhodování o nevyloučení přísedících v trestní věci.
10. Ačkoliv stěžovatel již nemůže podat žádný opravný prostředek bezprostředně proti rozhodnutím, která ústavní stížností napadá, trestní řízení vedené u krajského soudu pod sp. zn. 20 T 34/2022 ohledně jeho osoby dosud pravomocně skončeno nebylo, resp. opak nedoložil. Toto rozhodnutí přitom stěžovatele nijak neomezuje v podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí ve věci samé. Bude-li mít za to, že pravomocné meritorní rozhodnutí bylo vydáno podjatými členy senátu, nebude mu nic bránit v tom, aby proti takovému rozhodnutí po vyčerpání opravných prostředků podal novou ústavní stížnost.
11. Pro úplnost lze odkázat také na usnesení sp. zn. II. ÚS 2341/23 ze dne 20. 9. 2023, kterým byla se srovnatelnou argumentací odmítnuta jako nepřípustná ústavní stížnost totožného stěžovatele směřující proti usnesení o nevyloučení předsedkyně senátu z vykonávání úkonů trestního řízení v dané věci, či na usnesení sp. zn. I. ÚS 2258/23 ze dne 20. 9. 2023, kterým byla taktéž jako nepřípustná odmítnuta obdobná ústavní stížnost jiného obžalovaného v téže trestní věci.
12. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako nepřípustnou. Návrh na spojení věci s řízením vedeným pod sp. zn. II. ÚS 2341/23 Ústavní soud nepovažoval za důvodný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2023
Jan Wintr, v. r.
soudce zpravodaj