ECLI:CZ:US:2018:1.US.2355.16.1
sp. zn. I. ÚS 2355/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Obec Staré Město, sídlem Jamnická 46, Staré město, zastoupené Mgr. Jiřím Kubalou, advokátem, sídlem J. V. Sládka 35, Frýdek - Místek, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. dubna 2016 č. j. 57 Co 555/2015-200 a proti usnesení Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 15. června 2015 č. j. 14 C 302/2014-108, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku - Místku, jako účastníků řízení, a LEKOS, spol. s r. o., sídlem Betonářská 788/1, Ostrava, zastoupené JUDr. Pavlem Nastisem, advokátem, sídlem Sokolská tř. 21, Ostrava, jako vedlejší účastnice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené
v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")
a právo vlastnit majetek zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se u Okresního soudu ve Frýdku - Místku (dále jen "okresní soud") proti vedlejší účastnici domáhala uložení zákazu jakýchkoliv zásahů do tělesa chodníku specifikovaného v žalobě a jehož vlastníkem měla být. Uvedla, že dne 13. 11. 2014 začala vedlejší účastnice bez jakéhokoliv oznámení či upozornění předmětný chodník odstraňovat za účelem vybudování pohodlnějšího vjezdu do svého areálu. Dále uvedla, že chodník má v řádné držbě a že jej na své náklady spravuje a udržuje. Rovněž měla za to, že její držba je řádná, poctivá a pravá. Vedlejší účastnice v rámci svého vyjádření uvedla, že podala žalobu na určení svého vlastnického práva k předmětnému chodníku.
3. Usnesením okresního soudu ze dne 15. 6. 2015 č. j. 14 C 302/2014-108 byl návrh stěžovatelky zamítnut. Okresní soud v odůvodnění uvedl, že předpokladem úspěchu v řízení o žalobě z rušené držby je ohrožení žalobce v držbě nemovité věci, že stavebník se proti žalobci nezajistil cestou práva a že žalobce se může domáhat zákazu stavby. V nyní posuzované věci dospěl k závěru, že stěžovatelka neprokázala držbu vlastnického práva, naopak bylo zjištěno, že takovou držbu nemá a nemůže jí svědčit ani vlastnické právo, neboť předmětný chodník není samostatnou nemovitou věcí, nýbrž součástí pozemku, který je ve vlastnictví vedlejší účastnice.
4. Proti usnesení okresního soudu podala stěžovatelka odvolání. V něm zejména namítala nesplnění poučovací povinnosti podle ustanovení §118 odst. 2 a §118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
"o. s. ř."). Podle jejího názoru nedošlo ke koncentraci řízení, neboť nebylo skončeno první jednání ve věci. Rovněž neměla být poučena o tom, která skutková tvrzení lze považovat za shodná a která za sporná. Odůvodnění napadeného usnesení dále vytýkala absenci stručného a jasného výkladu o tom, které skutečnosti má okresní soud za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, kterými úvahami se při hodnocení důkazů řídil apod.
5. Usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 11. 4. 2016 č. j. 57 Co 555/2015-200 bylo usnesení okresního soudu potvrzeno. Ve svém odůvodnění odkázal na ustanovení §1003 a §1004 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"). Bez ohledu na to, zda se stěžovatelka domáhala obecné ochrany držby nebo preventivní ochrany držby v případě provádění stavby, je zákonným předpokladem soudní ochrany držba samostatné věci. V této souvislosti se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že předmětný chodník není samostatnou věcí, ale součástí pozemku, na němž se nachází. S ohledem na tento právní názor měl krajský soud dále za to, že nedostatky v poučení nepředstavují vady, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti, po rekapitulaci řízení před obecnými soudy, v prvé řadě uvádí, že rozhodnutí okresního soudu pro ni bylo překvapivým, neboť nebyla řádně poučena podle §118a o. s. ř. Zejména šlo-li o prokázání řádné, poctivé a pravé držby, držbu vlastnického práva, právní povahu chodníku jako součástí pozemku a naléhavost žaloby, měla být podle svého názoru okresním soudem upozorněna tak, aby se k těmto otázkám mohla vyjádřit. Argumentuje-li okresní soud neunesením důkazního břemene, je tento závěr podle stěžovatelky v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí, prezentovanou např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2006 sp. zn. I. ÚS 212/06 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou k dispozici na nalus.usoud.cz), že takový závěr nelze vyslovit při absenci poučení.
7. Stěžovatelka postupu okresního soudu dále vytýká, že neprovedl koncentraci řízení. V této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013 sp. zn. 31 Cdo 4616/2010. Vzhledem k tomu, že účastníci nebyli soudem vůbec poučeni, nedošlo ani ke skončení prvního jednání ve věci, a vedle překvapivosti stěžovatelka rozhodnutí okresního soudu proto vytýká i jeho nezákonnost.
8. Poslední část argumentace stěžovatelky je zaměřena na nedostatečnost odůvodnění napadených usnesení, stěžovatelka však rovněž připomíná, že o její žalobě nebylo rozhodnuto v zákonné třicetidenní lhůtě, nýbrž až po 213 dnech. Okresnímu soudu vytýká, že v odůvodnění zkoumal i držbu vlastnického práva, která podle jejího tvrzení vůbec nebyla předmětem řízení, rovněž v rozhodnutí neměl uvést, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, či zmínit úvahy, kterými se při hodnocení důkazů řídil. Krajskému soudu vytýká odkaz na ustálenou judikaturu o právní povaze chodníku, kdy však tato judikatura byla aktuální před více než deseti lety a později byla změněna rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Krajský soud se rovněž neměl vypořádat s její odvolací argumentací k procesním aspektům řízení před okresním soudem.
9. Stěžovatelka v doplněních ze dne 1. 12. 2016 a 8. 12. 2016 Ústavnímu soudu oznámila, že rozsudkem okresního soudu ze dne 11. 11. 2016 č. j. 16 C 72/2016-160 bylo určeno, že předmětný chodník je samostatnou nemovitou věcí a je v jejím vlastnictví. Toto rozhodnutí tak mělo podtrhnout nezákonnost rozhodnutí v nyní posuzované věci.
III.
Vyjádření účastníků a vedlejší účastnice
10. Ústavní soud v rámci přípravy vyzval účastníky a vedlejší účastnici k vyjádření k ústavní stížnosti. Obecné soudy v rámci vyjádření pouze odkázaly na odůvodnění napadených usnesení.
11. Vedlejší účastnice se ve svém vyjádření zaměřila na všechny složky argumentace stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti. K námitce překvapivosti rozhodnutí uvedla, že pouze ze skutečnosti neztotožnění se s žalobním požadavkem stěžovatelky nebylo povinností okresního soudu činit jakékoliv poučení. Postavil-li své rozhodnutí na argumentaci vedlejší účastnice, stěžovatelce nic nebránilo, aby na její vyjádření reagovala. Jestliže tak neučinila, jde pouze o její pasivitu a samotné rozhodnutí ve prospěch vedlejší účastnice protiústavnost rozhodnutí nemůže založit. I z obsahu samotné žaloby je podle vedlejší účastnice zřejmé, že stěžovatelka, jde-li o posouzení držby, pouze nastolila okruh otázek, jimiž se obecné soudy teprve měly zabývat. K absenci koncentrace řízení vedlejší účastnice uvedla, že jestliže k němu nedošlo, šlo o skutečnost ve prospěch stěžovatelky. V této souvislosti však upozornila na poučení obsažené v předvolání k jednání a rovněž učiněné na jednání dne 11. 12. 2014. Vedlejší účastnice dále nesouhlasila s tvrzením o nedostatcích v odůvodnění. Uvedla, že kvalita soudního rozhodnutí se neodvíjí od počtu slov, vět, řádků či odstavců. V řízení navíc mělo být nesporné, že mezi účastníky probíhá další řízení o určení vlastnického práva k předmětnému pozemku. K věci samé vedlejší účastnice upozornila, že právní povaha chodníku rovněž souvisí s otázkou, zda je stavbou v občanskoprávním smyslu, o čemž má být právě rozhodnuto v jiném soudním řízení. Podáním ze dne 9. 5. 2017 vedlejší účastnice Ústavnímu soudu oznámila, že rozsudkem krajského soudu ze dne 9. 5. 2017 č. j. 56 Co 65/2017-238 byl rozsudek okresního soudu, na nějž v doplnění ústavní stížnosti odkazovala stěžovatelka, změněn tak, že žaloba na určení, že stěžovatelka je výlučnou vlastnicí předmětného chodníku, se zamítá. Vedlejší účastnice dále dne 4. 5. 2018 Ústavnímu soudu oznámila, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018 sp. zn. 22 Cdo 4330/2017 bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu. K tomu dodala, že žaloba z rušené držby a rovněž podaná ústavní stížnost postrádají smysl, neboť bylo pravomocně rozhodnuto, že předmětný chodník není samostatnou věcí a je součástí pozemku v jejím vlastnictví.
12. Ústavní soud doručil vyjádření účastníků a vedlejší účastnice stěžovatelce k případné replice, ta však svého práva nevyužila.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, vyjádřeními účastníků a vedlejší účastnice, vyžádaným spisem a napadenými usneseními dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
15. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
16. Předmětem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se závěry obecných soudů o neunesení důkazního břemene, jde-li o prokázání naplnění předpokladů úspěšnosti žaloby z rušené držby. Stěžovatelka rovněž vytýká procesní pochybení spočívající v absenci poučení a nedostatcích v odůvodnění.
17. Podle §1003 občanského zákoníku platí, že kdo byl v držbě rušen, může se domáhat, aby se rušitel rušení zdržel a vše uvedl v předešlý stav. Podle §1004 odst. 1 občanského zákoníku dále platí, že je-li držitel prováděním stavby ohrožen v držbě nemovité věci nebo může-li se pro to důvodně obávat následků uvedených v §1013 a nezajistí-li se proti němu stavebník cestou práva, může se ohrožený držitel domáhat zákazu provádění stavby. Z obou citovaných ustanovení je zřejmé, že posouzení naplnění předpokladů úspěchu v řízení o žalobě z rušené držby je otázkou podústavního práva, do jejíhož řešení Ústavní soud není oprávněn jakkoliv ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých orgánů veřejné moci. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající porušení práva na soudní ochranu nebo učinění zcela extrémních závěrů, které by zcela vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních.
18. Bez ohledu na další argumentaci stěžovatelky vztahující se k procesním pochybením Ústavní soud upozorňuje, že základním předpokladem úspěchu v řízení o žalobě z rušené držby je právě prokázání držby, ať již jde o obecnou žalobu podle §1003 občanského zákoníku, nebo speciální případy uvedené v ustanovení §1004 odst. 1 občanského zákoníku. V nyní posuzované věci je však třeba zohlednit zcela zásadní skutečnost, jíž je rozhodnutí o jiné žalobě stěžovatelky v jiném řízení vedeném před okresním soudem. Z rozsudku krajského soudu ze dne 9. 5. 2017 č. j. 56 Co 65/2017-238, jímž byl rozsudek okresního soudu ze dne 11. 11. 2016 č. j. 16 C 72/2016-160 změněn tak, že žaloba na určení, že stěžovatelka je výlučnou vlastnicí předmětného chodníku, se zamítá, a následného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018 sp. zn. 22 Cdo 4330/2017 o odmítnutí dovolání stěžovatelky totiž vyplývá, že obecné soudy považují předmětný chodník za součást pozemku, který je ve vlastnictví vedlejší účastnice. Vzhledem k tomu, že v nyní posuzované věci jsou napadena pouze rozhodnutí o žalobě z rušené držby a nikoliv rozhodnutí o určení vlastnického práva, a s ohledem na ustanovení §159a odst. 1 a 3 o. s. ř., podle nichž je rozsudek závazný pro účastníky řízení a též pro všechny orgány, je třeba další řízení o žalobě z rušené držby a ústavní stížnosti považovat za nadbytečné, neboť základní předpoklad úspěchu takové žaloby již nemůže být naplněn.
19. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem krajského ani okresního soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatelky, a proto byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona
o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu