Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 13.09.1999, sp. zn. I. ÚS 236/98 [ nález / KLOKOČKA / výz-3 ], paralelní citace: N 122/15 SbNU 165 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:1.US.236.98

sp. zn. I. ÚS 236/98 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu v právní věci stěžovatele A. B., zastoupeného JUDr. N. P., advokátkou, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 13 Co 465/97, ze dne 18. 2. 1998, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 13 C 142/96, ze dne 7. 4. 1997, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze, sp. zn. 13 Co 465/97, ze dne 18. 2. 1998, se zrušuje. Odůvodnění: I. Včas podanou ústavní stížností doplněnou podáním ze dne 9. 4. 1999 se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 13 Co 465/97, ze dne 18. 2. 1998, a posléze také rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 13 C 142/96, ze dne 7. 4. 1997. V ústavní stížnosti uvedl, že postupem obou soudů došlo k porušení jeho práv stanovených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy České republiky, jakož i k porušení čl. 90 odst. 1 Ústavy ČR. Stěžovatel podal u Obvodního soudu pro Prahu 1 žalobu na Českou republiku - Ministerstvo financí na zaplacení finanční náhrady ve výši 80 miliónů Kč za továrnu "R. B. v R. " s tím, že původními vlastníky této nemovitosti byli bratři K., J. a Ing. P. B. a on sám je synem K. B. Bratři B. byli nuceni v důsledku rasových zákonů majetek, na který se pohlíželo jako na židovský, prodat trhovou smlouvou ze dne 14. 9. 1939 závodům Ringhoffer - Tatra. Kupní cenu však nikdy neobdrželi. Restituční nárok podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově - právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů, a zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově - právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vznikajících, však nebyl v důsledku únorových událostí v roce 1948 uspokojen. Stěžovatel se proto obrátil na současného držitele nemovitosti s výzvou na vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. Jeho nárok však nebyl uspokojen s poukazem na privatizaci továrny. Podle článku II. zákona č. 116/1994 Sb. věc sice nelze vydat, bylo-li po 1. 10. 1991 vydáno rozhodnutí o její privatizaci, nárok na vyplacení finanční náhrady však oprávněným osobám zůstává. Obvodní soud pro Prahu 1 žalobu na finanční náhradu zamítl s odůvodněním, že považuje za prokázané, že otec žalobce a jeho sourozenci pozbyli majetku pod tlakem okupace, jak to má na mysli zákon č. 128/1946 Sb., který veškeré převody majetku, k nimž došlo pod tlakem okupace, nebo národnostní, rasové nebo politické perzekuce v období po 29. 9. 1938, označil za neplatné. Současně však cit. zákon stanoví postup, jak se oprávněné osoby mohou domoci svých nároků. Nárok tedy bylo třeba uplatnit do 3 let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Pro rozhodnutí o nároku byl příslušný okresní soud, který byl obecným soudem osoby, proti níž žaloba směřovala. Pokud původní vlastníci o majetek podle zákona č. 128/1946 Sb. nepožádali, neobnovilo se jejich vlastnictví. V průběhu soudního řízení nebylo prokázáno, že by původní vlastníci nemovitosti o její vydání podle cit. zákona požádali. Podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, je oprávněnou osobou také ta, která měla na věc nárok podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1946 Sb., pokud k převodu nebo přechodu vlastnického práva prohlášeným za neplatné došlo z důvodu rasové perzekuce a nárok nebyl po 25. únoru 1948 uspokojen z důvodů uvedených v §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Podle soudu I. stupně však v daném případě nebylo prokázáno, že by původní majitelé v souladu s výše uvedenými podmínkami o navrácení majetku požádali, a proto soud dospěl k závěru, že došlo k promlčení nároku a nebyly splněny podmínky pro zaplacení finanční náhrady stanovené v zákoně č. 87/1991 Sb., ve znění zákona č. 116/1994 Sb. Proti rozhodnutí soudu I. stupně podal žalobce A. B. odvolání. Městský soud v Praze jako soud odvolací po doplněném dokazování rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Doplnění dokazování spočívalo v tom, že žalobce soudu sdělil, že se mu podařilo zjistit, že restituční nárok byl uplatněn u tehdejšího Okresního soudu v R. a spor byl veden pod sp. zn. Nc II 57/49. Odvolací soud poté z kopie návrhu na delegaci Okresnímu soudu v R. adresovaného Okresnímu soudu v Brandýse nad Labem ze dne 30. 1. 1950, která je založena v archivu Roudnických strojíren a Sléváren, a. s., zjistil, že probíhal restituční spor pod uvedenou spisovou značkou mezi navrhovateli, dědici po Ing. P. B., K. B. a J. B., proti žalovanému Agrostroj, závody na hospodářské stroje, n. p., Brandýs nad Labem. Ze sdělení Státního okresního archivu Litoměřice pak soud zjistil, že spis Nc II 57/49 se nedochoval a nedochovaly se ani příslušné rejstříky ke spisům Nc II. Odvolací soud i po doplnění dokazování dospěl k závěru, že soud I. stupně rozhodl věcně správně, neboť "ze žádného důkazu, který žalobce navrhl a které byly oběma soudy provedeny, nelze jednoznačně dovodit, že otec žalobce restituční nárok ve stanovených lhůtách uplatnil, byť zřejmě restituční řízení pod sp. zn. Nc II 567/49 (nebo Nc II/57/49) probíhalo, avšak není jasné, co bylo jeho předmětem a zjistit to již nelze". Žalobci se pak nepodařilo prokázat, z jakých důvodů nebyl jeho nárok uspokojen, tj. zda se tak stalo v důsledku kvalifikovaných důvodů uvedených v §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nebo z jiných důvodů, eventuálně v důsledku zpětvzetí žaloby apod. Žalobce tedy podle názoru soudu neprokázal, že je oprávněnou osobou podle zákona č. 87/1991 Sb., ve znění zákona č. 116/1994 Sb. Stěžovatel spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv především v tom, že odvolací soud odmítl provést důkaz výslechem svědka J. Č., neboť uvedený svědek se mohl vyjádřit ke všem podstatným okolnostem ohledně žádání navrácení majetku rodinou B., tedy i předchůdcem stěžovatele. Tím, že odvolací soud především nezdůvodnil, proč tento důkaz odmítl a ve svém písemném vyhotovení rozsudku se s tímto nevypořádal, považuje stěžovatel tento jeho postup za porušení zásad spravedlivého procesu. Dále stěžovatel namítá, že k porušení jeho práva došlo také tím, že odvolací soud neumožnil právní zástupkyni žalobce přednést závěrečný návrh. Podle stěžovatele odvolací soud provedené důkazy hodnotil nelogicky, dokazování zůstalo neúplné a v důsledku toho vyvodil nesprávný závěr a chybně rozhodl. K argumentu odvolacího soudu, že neprokázal, z jakých důvodů nebyl jeho nárok podle zákona č. 128/1946 Sb. uspokojen, uvedl stěžovatel, že právě výpověď svědka J. Č. mohla sporné skutečnosti prokázat. Podle jeho názoru nelze dávat k tíži žalobce (stěžovatele), že po tolika letech se spis Nc II 57/49 v archívech nedochoval a nedochovaly se ani jiné doklady. V doplnění ústavní stížnosti pak stěžovatel poukázal na skutečnost, že soudy měly přihlédnout k tomu, že k politickým perzekucím a porušování lidských práv a svobod docházelo především v důsledku příslušnosti těchto osob k určité sociální, náboženské nebo majetkové skupině. Je všeobecně známo, že již po válce nebyla ochota vracet tzv. židovský majetek. Stěžovatel také upozornil na skutečnost, že po únoru 1948 byl restituční zákon č. 128/1946 Sb. novelizován zákonem č. 79/1948 Sb., čímž byly restituce značně omezeny. Z listinného dokumentu označeného sp. zn. Nc II 57/49 je patrné, že nejen otec stěžovatele, ale i ostatní B. prostřednictvím právních zástupců požádali o navrácení továrny. Že se jednalo o továrnu je zřejmé podle stěžovatele z toho, že jako odpůrce byl označen právě Agrostroj, n. p., Brandýs nad Labem, do něhož byla předmětná továrna včleněna podle vyhlášky č. 1184 ze dne 7. 3. 1946. Pokud by žádost nebyla podána včas, jak polemizuje ve svém rozsudku odvolací soud, jistě by odpůrce namítl promlčení a nenavrhoval by delegaci k jinému soudu. Stěžovatel namítá, že restituční řízení byla protahována a namísto toho, aby továrna byla vrácena původním vlastníkům, byla výměrem Ministerstva průmyslu dne 25. 7. 1949 převedena do vlastnictví národního podniku Agrostroj, R. Teprve tento den považuje stěžovatel za rozhodující pro přechod vlastnického práva na stát. K obsahu ústavní stížnosti se písemně vyjádřili účastníci řízení - Městský soud v Praze a Obvodní soud pro Prahu 1. Městský soud v Praze uvedl, že důkazní povinnost k prokázání, že bylo zahájeno řízení o vydání majetku podle zákona č. 128/1946 Sb., má ten, kdo nárok uplatňuje. Přes snahu odvolacího soudu se nepodařilo zjistit existenci soudního spisu o zahájení takového řízení. Sám stěžovatel vypověděl u Obvodního soudu pro Prahu 1, že jeho otec ani strýcové svůj nárok po ukončení 2. světové války podle tehdejších předpisů neuplatnili. Až v odvolacím řízení stěžovatel navrhl výslech svědka J. Č., aniž by uvedl, ke kterým konkrétním skutečnostem má být svědek vyslechnut. Svědectví tohoto svědka podle názoru odvolacího soudu nemohlo být spolehlivým důkazem k prokázání nároku stěžovatele, když tu jiný důkaz, zejména písemný, neexistuje. Obvodní soud pro Prahu 1 považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. Stěžovatel podle jeho názoru nenavrhl žádný důkaz k prokázání, z jakých důvodů nebyl uspokojen restituční nárok jeho otce projednávaný podle zákona č. 128/1946 Sb. Je proto nerozhodné, že nebyl proveden další důkaz k prokázání skutečnosti, že restituční návrh byl podán, neboť sama tato skutečnost nepostačuje k tomu, aby bylo žalobě vyhověno. Vedlejší účastník řízení, Česká republika - Ministerstvo financí, ve svém stanovisku k ústavní stížnost uvedl, že její podstata spočívá v nesouhlasu stěžovatele s tím, jak obecné soudy posoudily právní otázky. Takové námitky však podle jeho názoru mohou zakládat oprávněnost stížnosti jen v takovém případě, pokud by obecné soudy k takovým závěrům dospěly na základě nespravedlivého procesu, případně tehdy, pokud by skutková zjištění byla v příkrém rozporu s právními závěry, čemuž v tomto případě není. II. Po přezkoumání spisového materiálu a posouzení skutkového stavu věci Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Zásadní otázkou v řízení před soudem I. i II. stupně bylo to, zda je žalobce, nyní stěžovatel, osobou oprávněnou podle zákona č. 87/1991 Sb., ve znění zákona č. 116/1994 Sb. Otázku oprávněných osob řeší cit. zákon ve svém ustanovení §3 a výčet zde uvedených osob je taxativní. Oprávněnou osobou s přihlédnutím ke skutkovým okolnostem zjištěným v dané věci je podle §3 odst. 2 zákona i fyzická osoba, která splňuje podmínky stanovené v §3 odst. 1 zákona a která v den přechodu věci na stát podle §6 zákona měla na ni nárok podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., pokud k převodu nebo přechodu vlastnického práva prohlášeným za neplatné podle těchto zvláštních předpisů došlo z důvodu rasové perzekuce a tento nárok nebyl po 25. únoru 1948 uspokojen z důvodů uvedených v §2 odst. 1 písm. c) zákona. Po celou dobu odvolacího řízení stěžovatel a jeho právní zástupkyně usilovali o předložení důkazů o tom, že právní předchůdci stěžovatele svůj nárok podle zákona č. 128/1946 Sb. uplatnili ve lhůtě v něm uvedené před soudem. Jak se uvádí ve stanovisku Městského soudu, stěžovatel u Obvodního soudu pro Prahu 1 vypověděl, že restituční nárok po druhé světové válce nebyl uplatněn. Tato výpověď stěžovatele je však zpochybněna jinými výroky, když uvedl, že sice nemá písemné doklady o tom, že by jeho otec po vydání zákona č. 128/1946 Sb. o navrácení majetku požádal, že však ví, že se jeho otec obrátil se svými nároky na JUDr. L. H., advokáta, se sídlem v Praze, Národní třída. Jediným důkazem v této sporné a zásadní otázce pak nakonec byla kopie dopisu adresovaného Okresnímu soudu v Brandýse nad Labem, označeného číslem jednacím Nc II 57/49. Ústavní soud si vyžádal kopii tohoto dopisu, datovaného 30. 1. 1950 a adresovaného Okresnímu soudu v Brandýse nad Labem, a z jeho obsahu nemohl než vyrozumět, že pod č. j. Nc II 57/49 před Okresním soudem v Brandýse nad Labem probíhal restituční spor mezi právními předchůdci stěžovatele a Agrostrojem, závody na hospodářské stroje, n. p., Brandýs nad Labem. O předmětu sporu lze usoudit podle osoby odpůrce, který je uveden jako Agrostroj, závody na hospodářské stroje, n. p., Brandýs nad Labem, který v dopisu soudu mimo jiné uvádí, že "podle vyhl. min. prům. z 25. 7. 1949, č. 1641, Ú. l. byl s účinkem ke dni 1. 1. 1950 vytvořen samostatný národní podnik Agrostroj Roudnice n. L., do něhož patří také závod, který byl dříve majetkem firmy R. B." Dále je v tomto dopisu zmíněna příloha, kterou odpůrce k výzvě ze dne 2. 1. 1950 předkládá soudu, a to opis trhové smlouvy ze dne 14. září 1939. Odpůrce v dopisu navrhuje, aby "k dalšímu řízení byl delegován Okresní soud v R., podle §28 odst. 1 zák. č. 319/48 Sb., a aby mu byly spisy postoupeny". Odvolací soud ve svém rozsudku uvedl, že ze žádných důkazů, které žalobce navrhl a které byly soudy obou stupňů provedeny, nelze jednoznačně dovodit, že otec žalobce restituční nárok ve lhůtách uvedených v zák. č. 128/1946 Sb. uplatnil, s jakým výsledkem a případně, zda nevzal eventuelně svůj návrh zpět. Stěžovatel naproti tomu uvedl, že z dokladu označeného sp. zn. Nc II 57/49 z 30. 1. 1950, který je vyjádřením žalovaného Agrostroje Brandýs nad Labem, n. p., nevyplývá námitka promlčení či prekluze k žádosti B., když Agrostroj žádá sám o postoupení věci Okresnímu soudu v R. Z toho stěžovatel dovozuje, že byla včas podána ve lhůtě do 17. 6. 1949. Z tohoto písemného dokladu také usuzuje, co bylo předmětem restituce, neboť žalovaným je Agrostroj, závody na hospodářské stroje, n. p., Brandýs nad Labem, do jehož majetkové podstaty byla včleněna právě továrna R. B. v R., jak je patrno z knihovní vložky č. 1979 pozemkové knihy. Hlavním argumentem stěžovatele v ústavní stížnosti je též skutečnost, že odvolací soud neprovedl důkaz výslechem svědka J. Č., jak to při ústním jednání, konaném dne 18. 2. 1998, navrhla právní zástupkyně stěžovatele A.B., aniž by se v odůvodnění rozsudku soud s tímto návrhem na doplnění dokazování vypořádal. Uvedený svědek měl podle stěžovatele vypovídat o tom, zda otec stěžovatele podával návrh podle zákona č. 128/1928 Sb. Podle ustanovení §120 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen " o. s. ř.") jsou účastníci řízení povinni navrhovat důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Soud tedy není vázán důkazními návrhy účastníků potud, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy. Soud nemusí z navrhovaných důkazů provést ty důkazy, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení nároku uplatňovaného v řízení nerozhodné a právně nevýznamné. Týká-li se však navržený důkaz rozhodné skutečnosti, je soud povinen tento důkaz provést a nemůže provedení důkazu pominout s odůvodněním, že nelze od něho očekávat, že by potvrdil pravdivost tvrzené skutečnosti. Rozhoduje-li soud v neprospěch účastníka občanského soudního řízení jen proto, že nebylo prokázáno jeho tvrzení z důvodu neunesení důkazního břemene, pak takový závěr předpokládá, že soud řádně a úplně provedl navržené důkazy. Důkaz, který účastník k prokázání svého tvrzení označil, není třeba provést zásadně jen tehdy, jestliže jeho prostřednictvím nepochybně nemohou být rozhodné skutečnosti prokázány. V odůvodnění rozsudku je pak soud povinen mimo jiné uvést, proč neprovedl další navrhované důkazy (§157 odst. 2 o. s. ř.). Z příslušného soudního spisu vyplývá, že při posledním jednání před odvolacím soudem konaném dne 18. 2. 1998, navrhla právní zástupkyně žalobce doplnění dokazování výslechem svědka J. Č., který by měl vypovídat o tom, že otec žalobce podával návrh restituční návrh podle zákona č. 128/1946 Sb. Poté bylo podle protokolu jednání přerušeno a po poradě senátu byl vynesen rozsudek. V protokolu a ani v odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku není ve smyslu §157 odst. 1 o. s. ř. uvedeno, proč tento navrhovaný důkaz nebyl proveden. Zásadám spravedlivého procesu vyplývajícímu z Listiny základních práv a svobod (čl. 36 odst. 1) je nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (č. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a k věci samé, ale také navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (§153 odst. 1, §157 odst. 2 o. s. ř.). Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V daném případě nejenže odvolací soud byl povinen uvést ve svém rozhodnutí důvody, pro které stěžovatelem navrhovaný důkaz neprovedl, ale podle přesvědčení Ústavního soudu měl tento důkaz vzhledem k ostatním skutkovým zjištěním, především ve vztahu k již výše zmiňovaném dokumentu, provést. Tím, že odvolací soud navrhovaný důkaz neprovedl a ani se ve svém rozhodnutí s jeho odmítnutím nevypořádal, odepřel tak stěžovateli právo na spravedlivý proces a porušil v jeho neprospěch čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z těchto důvodů, aniž by však předjímal konečné rozhodnutí ve věci samé, Ústavní soud stížnosti stěžovatele vyhověl v části, týkající se rozsudku odvolacího soudu, a podle ustanovení §82 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušil. Vzhledem k tomu, že všichni účastníci řízení i vedlejší účastníci souhlasili s upuštěním od ústního jednání (§44 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), rozhodl Ústavní soud nálezem bez ústního jednání. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat V Brně 13. září 1999