ECLI:CZ:US:2015:1.US.2363.14.1
sp. zn. I. ÚS 2363/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: MGP 2 s. r. o., se sídlem K. Mašity 409, 252 31 Všenory, zastoupeného Mgr. Radkem Zapletalem, advokátem se sídlem Arne Nováka 4, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, č. j. 32 Cdo 936/2014-95, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2013, č. j. 2 Cmo 181/2013-77, a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 2. 2013, č. j. 30 ECm 97/2012-50, za účasti E.ON Distribuce, a. s., se sídlem F. A. Gerstnera 2151/6, 370 49 České Budějovice, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ve včas podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, a to pro porušení jeho ústavně zaručeného základního práva podle čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel se v řízeních před soudy označenými v záhlaví domáhal (jako žalobce) na vedlejším účastníkovi (jako žalovaném) zaplacení částky 163.457,- Kč s příslušenstvím jako nezaplacené části výkupní ceny elektrické energie, kterou stěžovatel dodal vedlejšímu účastníkovi v období od 1. 12. 2011 do 31. 12. 2011, a to na základě smlouvy o dodávce elektřiny vyrobené z obnovitelného zdroje. Důvodem pro neuhrazení plné výše stěžovatelem vyfakturované částky bylo podle vedlejšího účastníka provedení odvodu za elektřinu ze slunečního záření podle §7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů, v rozhodném znění.
Z předložených kopií napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že krajský soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele s odůvodněním, že pokud žalovaná (vedlejší účastník) srazila žalobci (stěžovateli) sazbu odvodu v dané výši, činila tak v souladu se zákonem o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, a není zde dán žádný důvod, pro který by soud rozhodl tak, že by žalované měla být uložena povinnost strženou částku žalobci uhradit. Vrchní soud se s uvedeným závěrem krajského soudu ztotožnil a v odůvodnění napadeného rozsudku doplnil, že stěžovatelovu námitku likvidačního efektu odvodu za elektřinu ze slunečního záření na jeho podnikání nelze s úspěchem uplatňovat v civilním řízení soudním, nýbrž v řízení daňovém.
Stěžovatel postupu prvoinstančního a odvolacího soudu vytýká, že neprováděly stěžovatelem navrhované důkazy, podporující jeho tvrzení o likvidačním dopadu solárního odvodu na jeho majetkovou podstatu. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 17/11, podle kterého sice právní úprava zavádějící tzv. solární odvod není v obecné rovině v rozporu s ústavním pořádkem, v individuální rovině však může mít likvidační dopad na majetkovou podstatu subjektu a zasahovat tak do práva na ochranu vlastnictví. Podle názoru stěžovatele nelze za ústavně konformní považovat ani závěr odvolacího soudu o nemožnosti domáhat se vrácení odvodu v civilním řízení soudním. Napadená rozhodnutí proto podle stěžovatele vedou k porušení stěžovatelova práva na ochranu vlastnictví a práva na spravedlivý proces.
Shora uvedené námitky uplatnil stěžovatel již ve svém dovolání, které bylo napadeným usnesením dovolacího soudu odmítnuto. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že se stěžovatel (v daném řízení dovolatel) "svou argumentací míjí s úvahami, na nichž odvolací soud založil své rozhodnutí, totiž že by žalobě nebylo možno vyhovět ani v případě, že by byl prokázán likvidační - a tudíž protiústavní - dopad odvodu na majetkovou podstatu dovolatelky jako výrobce elektřiny, a to z toho důvodu, že žalovaná jako provozovatel regionální distribuční soustavy v intencích povinnosti uložené jí ustanovením §7g citovaného zákona žalovanou částku srazila z výkupní ceny elektřiny dodané a vyúčtované dovolatelkou a tuto částku odvedla správci daně. Napadené rozhodnutí tedy spočívá na úvaze, že odvod je příjmem státního rozpočtu (§7i citovaného zákona), nikoliv příjmem žalované a žalovaná je jako plátce odvodu (§7b odst. 2 citovaného zákona) toliko tím subjektem, jenž je podle zákona (jeho §7g) povinen odvod srazit (popřípadě vybrat) a odvést. Žaloba tedy nebyla zamítnuta z toho důvodu, že dovolatelce uplatněné právo nesvědčí, nýbrž na základě závěru, že i kdyby toto právo měla, uplatnila je proti osobě, která není nositelem odpovídající právní povinnosti."
II.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady řízení před obecnými soudy, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
Ústavní soud především zdůrazňuje, že ústavností "solárního odvodu" se široce zabýval již v nálezu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11 (N 102/65 SbNU 367; 220/2012 Sb.), ve kterém dospěl k závěru, že daná právní úprava "solárního odvodu" je ústavně konformní (v podrobnostech lze na citovaný nález Ústavního soudu, dostupný na adrese http://nalus.usoud.cz, odkázat). Pokud tedy zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů energie stanovil pro jeden z těchto zdrojů "solární odvod", jehož rozpor s ústavním pořádkem Ústavní soud neshledal, nemůže se stěžovatel dovolávat porušení Listinou garantovaného vlastnického práva, ledaže by byl vůči němu tento odvod uplatňován ústavně nekonformním způsobem.
Ústavní soud v citovaném nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 17/11 v této souvislosti zdůraznil, že nelze vyloučit, že v individuálních případech dolehne některé z napadených ustanovení na výrobce jako likvidační ("rdousící efekt") či zasahující samotnou majetkovou podstatu výrobce v rozporu s čl. 11 Listiny - tedy protiústavně. A právě uvedený zásah stěžovatel v nyní posuzované věci namítal v řízeních před obecnými soudy, jejichž rozhodnutí ústavní stížností napadá.
Ústavní soud se možností uplatňování námitek likvidačního dopadu v individuálních případech rozsáhle zabýval ve svém nálezu ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 2216/14, ve kterém jako ústavně souladné označil usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 1 Afs 76/2013, podle kterého solární odvod je vlastně daní, jeho správu vykonávají územní finanční orgány a postupují přitom podle zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, přičemž nejpřiléhavějším prostředkem k zohlednění individuálních účinků odvodu vyměřeného podle zákona, leč dopadajícího rdousícím způsobem na jednotlivce, je za stávající právní úpravy institut prominutí daně podle §259 daňového řádu. Ústavní soud k tomu dodal: "Není však primárně úkolem Ústavního soudu, aby se vyslovoval k tomu, zda tomuto nežádoucímu efektu lze v konkrétním případě zamezit posečkáním (§156 daňového řádu) anebo promíjením (§259 daňového řádu). Je nicméně nutno trvat na tom, aby orgány finanční správy o podané žádosti o posečkání, případně o prominutí daně řádně rozhodly a aby takováto rozhodnutí byla soudně přezkoumatelná. Je totiž primárně věcí právě finanční správy, aby velmi bedlivě v každém konkrétním případě zvážila, jak zmírnit případné likvidační účinky, a to případně i s ohledem na celkovou ekonomickou situaci daňového subjektu se zohledněním jeho celkové daňové zátěže (nález ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 2216/14).
Proto dospěl-li vrchní soud v napadeném rozsudku k závěru, že námitku likvidačního dopadu "solárního odvodu" "nelze s úspěchem uplatňovat v civilním řízení soudním, nýbrž v řízení daňovém, neboť jen tak se může stát předmětem přezkumného řízení před správními soudy podle ustanovení §65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů", nelze podle Ústavního soudu v tomto názoru spatřovat nic protiústavního. Naopak, vrchní a potažmo i dovolací soud zde postupovaly v intencích příslušných ustanovení občanského soudního řádu, tedy ústavně konformním způsobem, a tento svůj závěr řádně odůvodnily.
Pokud jde tedy o vznesené námitky stěžovatele, týkající se nevypořádání se se všemi stěžovatelovými tvrzeními a navrhovanými důkazy - o likvidačním efektu "solárního odvodu" - ze strany obecných soudů, Ústavní soud konstatuje, že sice ustáleně judikuje, že opomenutí důkazu či nevypořádání důkazního návrhu, respektive námitky nedostatečné důkazní podloženosti výroku, mohou založit protiústavnost napadeného rozhodnutí, to však neplatí za situace, kdy předložené důkazy nemohou mít vliv na samotný výsledek řízení, neboť předmětná řízení vůbec nemohou tyto důkazy hodnotit. Tak tomu bylo též v případě stěžovatele, neboť jím navrhované důkazy sice třeba i mohly nasvědčovat jeho závěrům, v občanském soudním řízení však nemohly nic změnit na výsledku sporu, neboť již z podstaty dotčeného řízení (o žalobě na zaplacení 163.457,- Kč s příslušenstvím) nebylo možno k těmto důkazům přihlížet (jak plyne ze shora řečeného). Z hlediska ústavnosti dotčených rozhodnutí je přitom stěžejní, že se nejednalo o opomenuté, nýbrž nadbytečné důkazy, jelikož se obecné soudy vypořádaly s tím, proč je nepokládaly za nutné provést, a odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle (srov. nález ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 2216/14).
S ohledem na výše uvedené okolnosti Ústavní soud neshledal, že by v posuzovaném případě došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. února 2015
Ludvík David v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu