ECLI:CZ:US:2011:1.US.2364.11.1
sp. zn. I. ÚS 2364/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. E. M., zastoupené JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem se sídlem v Malé Skále 397, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2010, č. j. 23 Co 202/2010 - 42, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 5. 2011, č. j. 30 Cdo 4112/2010 - 57, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 8. 2011, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má zato, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu, v důsledku čehož došlo k zásahu do jejího vlastnického práva.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že ČR - Ministerstvo spravedlnosti (dále také jen "žalovaná") přípisem ze dne 31. července 2008 uvedlo, že vyřídí její žádost o poskytnutí přiměřeného peněžitého zadostiučinění v zákonné šestiměsíční lhůtě. To se však nestalo, za což se Ministerstvo spravedlnosti stěžovatelce omluvilo dopisem ze dne 30. května 2011. Stěžovatelka zdůrazňuje, že uplatnila žalobu na přiznání přiměřeného peněžitého zadostiučinění u soudu dne 2. 7. 2009, tedy v době, kdy ještě stále byla žalovaná v prodlení s odpovědí na předběžné uplatnění nároku stěžovatelky. Teprve dopisem doručeným právnímu zástupci stěžovatelky dne 3. 7. 2009 konstatovala žalovaná porušení práva stěžovatelky na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Ve vyjádření k žalobě ze dne 8. 9. 2011 pak žalovaná uplatnila námitku promlčení stěžovatelkou žalovaného nároku. Stěžovatelka proto namítá, že námitka promlčení uplatněná vůči jejímu nároku v řízení před obecnými soudy neměla být jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy akceptována, neboť byla uplatněna za okolností, které lze označit za nemravné.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 26 C 298/2009, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 11. 2. 2010, č. j. 26 C 298/2009 - 26, zamítl žalobu na zaplacení částky 140.000,- Kč s příslušenstvím jako náhradu nemateriální újmy, kterou měla stěžovatelka utrpět v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 10 C 58/2000 a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně dovodil, že sice došlo k porušení práva stěžovatelky na projednání věci v přiměřené lhůtě, přičemž za odpovídající zadostiučinění by považoval částku 75.000,- Kč, tu však nepřiznal s ohledem na Ministerstvem spravedlnosti důvodně vznesenou námitku promlčení. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně ohledně promlčení uplatněného nároku i toho, že námitka promlčení vznesená žalovanou není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. Rozsudek odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které bylo napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítnuto.
Po přezkoumání vyžádaného soudního spisu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv postupem Nejvyššího soudu ČR a Městského soudu v Praze nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), tedy jednoduchého práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatelka namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem zákon č. 82/1998 Sb., tedy porušení "jednoduchého" práva, může se jím Ústavní soud zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98; nález ze dne 30. 10. 2001, II. ÚS 444/01, publ. tamtéž, sv. 24, č. 163). Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
Podle §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. platí, že nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.
Ustanovení §3 odst. 1 o. z. zakotvuje zásadu, podle níž výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
V odůvodnění svého napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud ČR stěžovatelce vyložil, že "dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. ... Je přitom nutno zdůraznit, že tyto okolnosti by musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99). V dané věci odvolací soud posuzoval konkrétní okolnosti, za kterých žalovaná námitku promlčení uplatnila a neshledal takovéto výjimečné okolnosti, které by ve vztahu k jejímu uplatnění odůvodňovaly aplikaci §3 odst. 1 o. z, zejména neshledal, že by žalobkyně promlčení svého nároku nezavinila."
Soud prvního stupně v dané věci vyšel ze zjištění, že stěžovatelka podala u žalované žádost o odškodnění dne 22. 7. 2008 a dne 2. 7. 2009 podala žalobu k soudu, tj. po uplynutí šestiměsíční promlčecí doby stanovené v §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Soud se přitom neztotožnil s názorem stěžovatelky, že námitka promlčení je v dané věci výkonem práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 o. z. Pokud by zákonodárce nechtěl dát státu možnost vznést námitku promlčení, nebyla dle závěrů soudu prvního stupně upravena v zákoně č. 82/1998 Sb.
S těmito závěry Obvodního soudu pro Prahu 2 se ztotožnil také odvolací soud, který přihlédl k okolnostem posuzovaného případu a zdůraznil, že stěžovatelka uplatnila svůj nárok způsobem a ve lhůtě upravené dle zák. 82/1998 Sb., avšak poté ve lhůtách stanovených tímto zákonem nepostupovala. Vydání stanoviska k nároku stěžovatelky téměř rok poté, co jej u žalované uplatnila a poté, kdy bylo urgováno právním zástupcem stěžovatelky, nemůže být důvodem pro zohlednění hlediska dobrých mravů za situace, kdy vydání stanoviska žalované nebylo předpokladem pro podání žaloby a bylo tedy jen na stěžovatelce, kdy nárok u soudu uplatní. To, že žalovaná nerozhodla o nároku stěžovatelky včas, nebylo překážkou pro podání žaloby k soudu.
Takto řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodněný závěr obecných soudů je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění rozhodnutí obou ve věci jednajících obecných soudů, které, jak je z výše uvedeného zřejmé, se všemi námitkami stěžovatelky v míře odpovídající jejich konkretizaci vypořádaly způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, když po přezkoumání napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu dospěl k závěru, že výklad a aplikace příslušných ustanovení zákona č. 82/1993 Sb. byly provedeny správními orgány i obecnými soudy v mezích zákona ústavně konformním způsobem. Skutečnost, že stěžovatelka se závěrem obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
Je pravdou, jak stěžovatelka namítá, že Ústavní soud ve svých dřívějších rozhodnutích dospěl k závěru, že "vznesení námitky promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje; mohou však nastat situace, kdy uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil." (např. nález ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, dostupný na http://nalus.usoud.cz). V nyní projednávané věci však stěžovatelce nic nebránilo tomu, aby i přes neskončené řízení o žádosti o poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudního řízení podala v zákonné lhůtě žalobu, její nesprávný procesní postup tedy nebyl způsoben zaviněním žalované, jak naznačuje stěžovatelka. Ústavní soud přitom ve své judikatuře dlouhodobě stojí na stanovisku, že v soukromoprávních sporech plně platí zásada odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv "vigilantibus iura skripta sunt" (bdělým náležejí práva, každý nechť si střeží svá práva), která předpokládá odpovědnost účastníků za ochranu jejich práv, která je plně v jejich dispozici. Soudní řízení vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. V dané věci to platí tím spíše, že stěžovatelka byla již v době předběžného uplatnění svého nároku zastoupena advokátem.
Pokud jde o rozhodnutí dovolacího soudu, ten dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť stěžovatelka nepředložila dovolacímu soudu žádnou otázku, kterou by bylo možno považovat za zásadně právně významnou. Nejvyšší soud v této souvislosti upozornil, že opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, pod C 308) zaujal právní názor, který sdílí i v této věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, je nutno posuzovat individuálně, a proto ji zpravidla nelze považovat za otázku zásadního právního významu, s obecným dosahem pro judikatorní praxi. Zásadní právní význam nelze rozhodnutí odvolacího soudu přiznat ani s přihlédnutím k tomu, že byla námitka promlčení vznesena Ministerstvem spravedlnosti, které za stát jedná (§6 zákona č. 82/1998 Sb.), neboť jak uvedl již soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku, je uplatnění námitky promlčení ve smyslu §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. k dispozici nejen poškozenému, ale i státu.
Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že posouzení toho, zda jde o otázku zásadního právního významu, je zcela v kompetenci dovolacího soudu, a to z důvodu, že jeho úlohou je mimo jiné sjednocovat judikaturu obecných soudů. Tuto otázku nelze přitom posuzovat jen z pohledu jednoho konkrétního sporu, ale je nezbytné ji zobecnit tak, aby její řešení bylo zásadní pro rozhodovací činnost obecných soudů vůbec. Pokud tedy dovolací soud v projednávané věci dospěl z výše uvedených důvodů k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní právní význam, nelze v tomto názoru spatřovat nic protiústavního. Naopak, dovolací soud při svém rozhodování postupoval v intencích příslušných ustanovení občanského soudního řádu, tedy ústavně konformním způsobem, a své odmítavé rozhodnutí řádně odůvodnil. Pod aspektem ochrany ústavnosti nelze proto napadenému rozhodnutí dovolacího soudu cokoli vytknout.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti neuvádí jiné skutečnosti, kterými by odůvodňovala porušení namítaných ústavně zaručených práv, Ústavní soud tedy neshledal zákonný důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí, označil napadené soudní rozhodnutí za odporující ústavně zaručeným právům a svým nálezem zasáhl do nezávislého soudního rozhodování, proto ústavní stížnost stěžovatelky podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. září 2011
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu