ECLI:CZ:US:2015:1.US.2377.15.1
sp. zn. I. ÚS 2377/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Fotovoltaické elektrárny Okrouhlá, s.r.o., se sídlem Jablonec nad Nisou, Podhorská 377/2, zastoupené Mgr. Stanislavem Servusem, advokátem se sídlem Pobřežní 394/12, Praha 8, proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 5. 9. 2013 č. j. 39 C 151/2012-147, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, ze dne 30. 9. 2014 č. j. 29 Co 632/2013-202 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2015 č. j. 25 Cdo 131/2015-235, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterým bylo podle jejího názoru porušeno její základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovatelka se po žalovaných společnostech domáhala náhrady škody ve výši 119.759.981 Kč s příslušenstvím způsobené jí návrhem žalovaných na vydání předběžného opaření, kterému bylo vyhověno a žalobkyni bylo zakázáno na sporných pozemcích dokončit výstavbu fotovoltaické elektrárny. Předběžné opatření následně zaniklo, aniž bylo návrhu ve věci samé vyhověno, neboť řízení bylo k návrhu žalovaných zastaveno. Napadenými rozhodnutími byla její žaloba i odvolání zamítnuto a stěžovatelce bylo uloženo uhradit žalovaným náhradu nákladů řízení v řádech statisíců korun.
3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti poukazuje na to, že nemá na úhradu nákladů řízení dostatek finančních prostředků, a proto požaduje odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Napadená rozhodnutí pak považuje za rozporná s jejím právem na spravedlivý proces, což odůvodňuje tím, že doložila existenci svého práva z věcného břemene veřejnou listinou (výpisem z katastru nemovitostí), žalovaní pak své právo doložili toliko kopiemi nájemních, resp. podnájemních smluv, jejichž pravost stěžovatelka zpochybňovala. Soudy v napadených rozhodnutích naopak vycházely z předpokladu existence nájemního, resp. podnájemního vztahu vedlejších účastníků k předmětným pozemkům. Soud druhého stupně potom v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že vznik věcného břemene nemohl nijak ovlivnit existenci nájemního vztahu a tudíž že tato práva existují vedle sebe, s kterýmžto názorem stěžovatelka nesouhlasí. Stěžovatelka je pak přesvědčena, že ze strany soudu druhého stupně došlo ke zcela nesprávné interpretaci podústavního práva a obecnými soudy přijaté závěry jsou podle stěžovatelky v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, nesou rysy soudní libovůle a jsou tudíž protiústavní.
4. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance neshledal. Stěžovatelka používá stejné argumenty, které již uplatnila před obecnými soudy, s nimiž se tyto soudy dostatečně vypořádaly. V jejich argumentaci Ústavní soud nespatřuje žádné zásadní excesy či arbitrárnost, správnost právních závěrů z pohledu podústavního práva nepřísluší Ústavnímu soudu hodnotit.
8. Protože v posuzovaném případě nedosahují stěžovatelčiny námitky ústavněprávního rozměru, Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu