ECLI:CZ:US:2019:1.US.2387.17.1
sp. zn. I. ÚS 2387/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Martina Kozáka a 2) Jany Kozákové, zastoupených JUDr. Dušanem Strýčkem, advokátem se sídlem Mariánské údolí 126, Příbram, proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 59 Cm 2/2011-195 ze dne 16. 9. 2015, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 6 Cmo 35/2016-292 ze dne 20. 12. 2016 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 27 Cdo 1090/2017-320 ze dne 25. 5. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas uplatněnou ústavní stížností usilovali stěžovatelé o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, přičemž tvrdili, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva, zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z přiložených podkladů Ústavní soud zjistil, že u Krajského soudu v Praze (dále též "krajský soud") bylo pod sp. zn. 59 Cm 2/2011 vedeno řízení ve věci žaloby obchodní společnosti KOBERCE K + K spol. s r. o. (dále jen "vedlejší účastnice") o náhradu škody ve výši 1 932 000 Kč, která měla vedlejší účastnici vzniknout v důsledku toho, že stěžovatel 1), jakožto její jednatel, proplatil jejímu tehdejšímu společníkovi - Oldřichovi Kozákovi st. - faktury za finanční služby, které nebyly nikdy poskytnuty. Oldřich Kozák st. byl původně žalován solidárně se stěžovatelem 1), a to na základě ustanovení §66 odst. 6 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, po jeho smrti pak do řízení na jeho místo vstoupila stěžovatelka 2) jakožto správkyně dědictví.
Krajský soud o předmětné žalobě rozhodl rozsudkem č. j. 59 Cm 2/2011-195 ze dne 16. 9. 2015 tak, že stěžovatelům uložil, aby vedlejší účastnici společně a nerozdílně zaplatili částku 791 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), co do částky 1 141 000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a v návaznosti na to zavázal vedlejší účastnici k úhradě nákladů řízení (výrok III.). Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání jak stěžovatelé, tak vedlejší účastnice, nicméně Vrchní soud v Praze (dále též "vrchní soud") rozsudkem č. j. 6 Cmo 35/2016-292 ze dne 20. 12. 2016 rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Rozsudek vrchního soudu napadli stěžovatelé dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 27 Cdo 1090/2017-320 ze dne 25. 5. 2017 odmítl dle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též "o. s. ř."). V odůvodnění Nejvyšší soud konstatoval, že dovolání neobsahovalo všechny zákonné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., neboť v něm stěžovatelé nevymezili, v čem spatřovali splnění předpokladů jeho přípustnosti, a v dovolacím řízení pro tuto vadu nebylo možno pokračovat.
Stěžovatelé se s popsaným výsledkem řízení neztotožnili. V ústavní stížnosti namítali, že v prvním stupni rozhodovala samosoudkyně, jejíž nestrannost byla přinejmenším sporná, neboť již v průběhu řízení dávala explicitně najevo, že považuje jednání stěžovatele 1) a Oldřicha Kozáka st. za protiprávní, a dokonce v této souvislosti podala trestní oznámení, které bylo následně vyhodnoceno orgány činnými v trestním řízení jako zcela nedůvodné. Stěžovatelé dále vyjádřili přesvědčení, že vedlejší účastnice neprokázala existenci zákonných předpokladů pro vznik odpovědnosti za škodu a za bezdůvodné obohacení, neboť její žalobní tvrzení v tomto směru byla nedostatečná. Uvedené však obecné soudy přehlédly, v důsledku čehož se při výkladu ustanovení §420 a násl. a §457 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, jakož i §373 obchodního zákoníku dopustily zjevné nesprávnosti a porušení pravidel spravedlivého procesu. Tento nesprávný náhled obecných soudů se dle mínění stěžovatelů projevil i v rovině dokazování, kdy byly jimi předkládané relevantní důkazní návrhy bez náležitého odůvodnění zamítnuty. Stěžovatelé obecným soudům rovněž vytýkali, že pochybily při výkladu ustanovení §66 odst. 6 obchodního zákoníku, jež z hlediska svého účelu na projednávanou věc vůbec nedopadá.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah připojeného spisového materiálu a shledal, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti nepřípustná.
Ústavní soud nejprve přezkoumal rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť jak je z jeho odůvodnění patrno, Nejvyšší soud odmítl dovolání pro vady návrhu, kterážto skutečnost má zásadní význam, pokud jde o rozsah, v němž je Ústavní soud oprávněn se námitkami obsaženými v ústavní stížnosti věcně zabývat.
Nejvyšší soud spatřoval vadu návrhu stěžovatelů v tom, že z něj nebylo patrné, která konkrétní dovolacím soudem vyřešená otázka měla být dle jejich názoru posouzena jinak, ani při řešení které konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a o jakou ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu se mělo jednat.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem podaného dovolání, dospěl k závěru, že Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatelů přiléhavě, neboť jím popsané náležitosti v něm skutečně chybí. Ústavní soud přitom již v minulosti, ve shodě s dovolacím soudem, mnohokrát upozornil, že právní úprava ukládá dovolateli povinnost nejen identifikovat (údajně) nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, ale také vyložit, v čem má být tato nesprávnost spatřována (§241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolatel je nadto povinen jím předpokládanou nesprávnost konfrontovat s dosavadní judikaturou dovolacího soudu tím, že musí specifikovat, které z hledisek formulovaných v §237 o. s. ř. považuje za splněné, a eventuálně (v závislosti na tom kterém hledisku) odůvodnit, proč tomu tak má být (§241a odst. 2 o. s. ř.). Této povinnosti však stěžovatelé v nyní projednávané věci nedostáli. Za těchto okolností nelze postupu Nejvyššího soudu, který dovolání stěžovatelů z důvodu absence zákonných náležitostí odmítl, z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Jak uvedl Ústavní soud ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.): "neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 občanského soudního řádu), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod".
Jelikož stěžovatelé žádné výhrady vůči závěru Nejvyššího soudu, že dovolání trpělo vadou, nevznesli a jelikož ani Ústavní soud žádné pochybení Nejvyššího soudu nezjistil, posoudil Ústavní soud ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 27 Cdo 1090/2017-320 ze dne 25. 5. 2017 jako zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ji, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl.
Pokud jde o výrok I. rozsudku krajského soudu č. j. 59 Cm 2/2011-195 ze dne 16. 9. 2015 a o rozsudek vrchního soudu č. j. 6 Cmo 35/2016-292 ze dne 20. 12. 2016, dle výše citovaného stanoviska Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, které se vztahuje i na ústavní stížnosti podané před jeho přijetím (viz bod 68 stanoviska), platí, že "nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů."
S ohledem na právní závěry stanoviska, jež jsou pro něj závazné, Ústavní soud postupoval dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost v části, v níž směřovala proti rozsudku krajského a vrchního soudu, odmítl pro nepřípustnost, neboť stěžovatelé v důsledku vadně podaného dovolání nesplnili podmínku řádného vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně svých práv.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu