ECLI:CZ:US:2004:1.US.239.04
sp. zn. I. ÚS 239/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. května 2004 soudcem zpravodajem JUDr. Eliškou Wagnerovou, Ph.D., ve věci Ing. J. K., zastoupeného JUDr. I. Š., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 1. 2004, sp.zn. 6 To 133/03 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2003, sp.zn. 10 T 6/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou dne 21. 4. 2004, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozsudků, jimiž byl uznán vinným spácháním trestného činu podvodu a tvrdil, že jimi byla porušena jeho práva garantovaná čl. 36 odst. 1 Listiny základních svobod (dále též "Listina"), čl. 37 odst. 2 Listiny, jakož i čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, protože při jejich vydání nebyly dodrženy ústavní principy. Stěžovatel uvedl, že ve své věci podal dne 20. 4. 2004 dovolání a podnět k podání stížnosti pro porušení zákona. Takto postupoval vzhledem k omezenosti důvodů pro dovolání, jakož i k tomu, že podání stížnosti pro porušení zákona je pouze v pravomoci ministra spravedlnosti. Ústavní soud ověřil dotazem u Městského soudu v Praze, že dovolání podáno bylo.
Před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je Ústavní soud povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon"), a to včetně podmínek ust. §75 odst. 1 zákona, které vyžadují, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona). Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je totiž její subsidiarita.
Ústavní stížnost je nepřípustná, protože stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje k ochraně jeho práva. K rozhodnutí o ústavní stížnosti není proto v daném okamžiku Ústavní soud příslušný.
Stěžovatel podal návrh na přezkoumání napadených rozhodnutí v rámci dovolacího řízení, tedy cestou mimořádného opravného prostředku. Podle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu (č. 182/1993 Sb., ve znění jeho poslední novely č. 120/2004 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 4. 2004) platí, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, který zákon výslovně označuje za poslední procesní prostředek k ochraně práva. Z toho nepochybně vyplývá, že podané dovolání je z hlediska dikce zákona posledním prostředkem k ochraně práva stěžovatele (na rozdíl od podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona, který jím podle ustálené judikatury Ústavního soudu není). K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti není důvod. Obsah novely byl stěžovateli a jeho právní zástupkyni objektivně znám, neboť nabyla účinnosti před podáním ústavní stížnosti.
Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona). Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jinými slovy v subsidiaritě ústavní stížnosti se rovněž realizuje v konkrétní a praktické podobě ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci (zde Nejvyšší soud), bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán (zde Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska je třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu, v daném případě přípustnosti ústavní stížnosti a příslušnosti Ústavního soudu k jejímu přijetí.
V dané věci stěžovatel podal dovolání souběžně s ústavní stížností, a to s ohledem na omezenost dovolacích důvodů a za účelem zachování lhůty. Ze shora uvedeného však vyplývá, že taková ústavní stížnost je co do naplnění formálních kritérií nepřípustná podle ust. §75 odst. 1 zákona, neboť posledním prostředkem k ochraně práva je zde podané dovolání, jež nemůže být odmítnuto jako nepřípustné, z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu. To znamená, že nelze v tomto případě aplikovat větu za středníkem v ust. §75 odst. 1, podle níž nelze trvat na vyčerpání mimořádného opravného prostředku, který může být orgánem který o něm rozhoduje odmítnut z důvodů závisejících na jeho uvážení. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání, a rovněž tak eventuelně proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, začne stěžovateli běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Ostatně i z toho, že stěžovatel podal dovolání lze usoudit, že se sám domnívá, že zásah do jeho práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však vzhledem k jasnému textu zákona o Ústavním soudu není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je předčasné. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje, protože pokud by jeho dovolání neuspělo, bude moci popř. zpracovat svou novou ústavní stížnost tak, aby byla zaměřena na ústavněprávní aspekty věci. Nynější ústavní stížnost tomuto požadavku ne zcela vyhovuje.
Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením předložený návrh odmítnout jako návrh nepřípustný a jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný §43 odst. 1 písm. d) a e) zákona].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné [§43 odst. 3 zákona].
V Brně dne 4. května 2004
JUDr. Eliška Wagnerová, Ph. D., v. r. soudce zpravodaj