ECLI:CZ:US:2019:1.US.2390.19.1
sp. zn. I. ÚS 2390/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti H. K. T. a N. T. P., zastoupených JUDr. Zuzanou Hanušovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Opatovická 1659/4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019 sp. zn. 5 Tdo 61/2019 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 3. 2018 sp. zn. 3 To 69/2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti se stěžovatelé s odvoláním na čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhají, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž bylo zamítnuto jejich odvolání a odvolání dalších spoluobžalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2016 č. j. 43 T 2/2010-20643 a kterým bylo uloženo ochranné opatření zabrání věci, konkrétně zabrání peněžních prostředků zajištěných na účtech a při domovních prohlídkách a prohlídkách jiných prostor. Dále navrhují zrušení označeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jejich dovolání.
Protože stěžovatelé v ústavní stížnosti ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu výslovně uvedli, že "napadají svou ústavní stížností usnesení v rozsahu odmítnutí dovolání do výroku o zabrání peněžních prostředků zajištěných při domovní prohlídce konané dne 18. 1. 2005 na adrese X", a protože i v odůvodnění ústavní stížnosti brojí výhradně proti rozhodnutí o zabrání uvedených peněžních prostředků, posoudil Ústavní soud tuto stížnost tak, že směřuje pouze proti výroku o zabrání věci.
Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem podaným někým zjevně neoprávněným.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podle §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je oprávněna podat ústavní stížnost fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
O zabrání peněžních prostředků, proti němuž stěžovatelé brojí, rozhodl Vrchní soud v Praze napadeným usnesením na základě §101 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. Podle tohoto ustanovení lze vyslovit zabrání věci, které bylo užito ke spáchání trestného činu nebo která byla ke spáchání trestného činu určena, jestliže tato věc ohrožuje bezpečnost lidí nebo majetku, popřípadě společnosti, anebo hrozí nebezpečí, že bude sloužit ke spáchání zločinu. V tomto případě jde vždy o věc, která náleží jiné osobě, než pachateli trestného činu, neboť pokud by vlastníkem takové věci byl pachatel [jenž byl stíhán a odsouzen a u něhož nebylo upuštěno od potrestání - srov. §101 odst. 1 písm. a) a b) trestního zákoníku], soud by danou věc postihoval trestem propadnutí věci podle §70 trestního zákoníku.
V nyní posuzovaném případě Vrchní soud v Praze přikročil k zabrání peněžních prostředků zajištěných na účtech a zajištěných při domovních prohlídkách a prohlídkách jiných prostor, neboť dospěl k závěru, že se nejedná o finanční prostředky patřící obžalovaným (mezi něž patřili i stěžovatelé), což výslovně uvedl a odůvodnil na č. l. 21 napadeného usnesení. V návaznosti na tuto skutečnost pak i Nejvyšší soud v napadeném usnesení (č. l. 25) konstatoval, že výrokem o zabrání věci nemohla být dotčena vlastnická práva stěžovatelů.
Ke stejnému závěru dospěl i Ústavní soud. Stěžovatelé totiž v odůvodnění své ústavní stížnosti nijak nezpochybňují uvedený závěr trestních soudů, že předmětné peněžní prostředky nejsou v jejich vlastnictví, ani ve vlastnictví ostatních obžalovaných, takže Ústavní soud nemá důvod tento závěr jakkoli zpochybňovat.
Za daného stavu tak Ústavní soud musí konstatovat, že výrokem o zabrání věci nemohlo dojít k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 338/15).
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. října 2019
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
soudce zpravodaj