ECLI:CZ:US:2020:1.US.2412.20.1
sp. zn. I. ÚS 2412/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Evy Žďárkové, zastoupené JUDr. MUDr. Romanem Žďárkem, Ph.D., MBA, advokátem, sídlem Kotlářka 1259/1, Praha 5 - Košíře, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. června 2020 č. j. 21 Cdo 226/2020-310, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její práva vyplývající z čl. 26 odst. 3, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 20. 11. 2018 č. j. 28 C 204/2016-231 zamítl žalobu o neplatnost rozvázání pracovního poměru proti žalovaným 1) Holte, Mateřská škola na Homolce a.s. - v likvidaci, IČ: 294 162 48 a 2) Základní škola a mateřská škola Bambinárium, IČ: 713 408 66. Dále stěžovatelce uložil povinnost nahradit náklady řízení žalované 1) ve výši 30 492 Kč a žalované 2) ve výši 37 268 Kč
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozhodoval o odvolání stěžovatelky, které neshledal důvodným, proto rozsudkem ze dne 28. 8. 2019 č. j. 62 Co 78 /2019-284 potvrdil rozsudek obvodního soudu. Stěžovatelce uložil povinnost nahradit náklady řízení žalované 1) ve výši 3 388 Kč a žalované 2) ve výši 10 164 Kč k rukám jejich právních zástupců ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku.
4. Nejvyšší soud usnesením napadeným ústavní stížností dovolání stěžovatelky proti žalované 1) zastavil, dovolání odmítl podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu a žalované 2) přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 3 388 Kč k rukám advokáta do tří dnů od právní moci usnesení.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti shodně jako v uplatněných opravných prostředcích namítá, že soudy učinily nesprávná skutková zjištění, která jsou v extrémním rozporu se skutkovým stavem a věc nesprávně právně posoudily. Nesouhlasila s tím, že by ke dni doručení výpovědi bylo rozhodnuto o zrušení žalované 1) a byl naplněn důvod výpovědi z pracovního poměru dle §52 písm. a) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, (dále jen "zákoník práce"). Dále zpochybnila závěr soudu, že by neměla zájem o zaměstnání u žalované 2), ale byla ji nabídnuta jen dohoda o provedení práce. Stěžovatelka polemizuje se závěry městského soudu a poukázala na vady předchozího řízení a tvrdila, že nebyla městským soudem řádně předvolána k jednání 28. 8. 2019 a pět dnů před nařízeným jednáním zanikla její plná moc z důvodu dočasného přerušení výkonu advokacie jejím zástupcem z důvodu ze strany justice (vzetí advokáta do vazby).
6. Nejvyšší soud vady předchozího řízení nenapravil a dovolání odmítl s odůvodněním, že stěžovatelka nezpochybnila závěr městského soudu, že "otázku neplatnosti rozvázání pracovního poměru soud posuzuje k okamžiku a se zřetelem na okolnosti, které tu byly v době, kdy k napadenému právnímu jednání došlo". Výpověď z pracovního poměru podle §52 písm. a) zákoníku práce soudy posoudily jako platnou, přestože došlo k přechodu práv a povinností pracovněprávních vztahů z žalované 1) na přejímajícího zaměstnavatele žalovanou 2).
7. Městský soud ani Nejvyšší soud se podle jejího názoru řádně nevypořádaly s otázkou, zda neměly vznést předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie, zda došlo k "převodu hospodářské jednotky". Ustanovení zákoníku práce je třeba posuzovat ve vzájemné souvislosti se směrnicemi ES. Pokud místo zrušeného zaměstnavatele stěžovatelky v této činnosti pokračuje jiná k tomu způsobilá právnická nebo fyzická osoba, v takovém případě odpovídá smyslu a účelu ustanovení §338 odst. 2 a 3 zákoníku práce, pokračují pracovněprávní vztahy dosavadních zaměstnanců. Výklad obvodního soudu a městského soudu nepředstavuje ochranu slabší strany a také je v rozporu s judikaturou Soudního dvora Evropské unie a ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, proto navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavních stížností
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2004 sp. zn. III. ÚS 107/04 (N 192/35 SbNU 509); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
10. V ústavní stížnosti stěžovatelka opakuje totožné námitky již uplatněné v odvolání a dovolání, přestože na ně obecné soudy ve svých rozhodnutích již dostatečně reagovaly a zcela adekvátně se s nimi vypořádal městský soud a jako správné je potvrdil i Nejvyšší soud, nepřípustně očekává, že Ústavní soud tyto závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.
11. V dané věci stěžovatelka namítala nesprávný postup Nejvyššího soudu při posouzení přípustnosti dovolání. V této souvislosti je třeba podotknout, že zásada minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů se v případě Nejvyššího soudu projevuje především tím, že Ústavní soud zásadně nezasahuje do problematiky posuzování přípustnosti dovolání. Ze skutečnosti, že se stěžovatelka neztotožňuje s právním názorem Nejvyššího soudu, přitom nelze bez dalšího dovozovat porušení jejího základního práva na spravedlivý proces. Právo na spravedlivý proces totiž není možné interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci. V žádném případě pak z tohoto ústavně zaručeného práva neplyne právo na obligatorní meritorní přezkum stěžovatelkou podaného dovolání, jak lze dovodit z charakteru v ústavní stížnosti přednesených námitek zpochybňujících způsob posouzení přípustnosti dovolání ze strany Nejvyššího soudu.
12. Stěžovatelka ústavní stížností napadla usnesení Nejvyššího soudu, který odmítl její dovolání dle §243c odst. 1 občanského soudního řádu jako nepřípustné, neboť nebyl splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v §237 občanského soudního řádu. Konstatoval, že stěžovatelka nezpochybnila závěr městského soudu, že otázku neplatnosti rozvázání pracovního poměru soud posuzuje k okamžiku a se zřetelem na okolnosti, které tu byly v době, kdy k napadenému právnímu jednání došlo, a poukázal na konstantní judikaturu. Odmítl úvahy stěžovatelky o tom, že nebyl naplněn důvod výpovědi z pracovního poměru podle §52 písm. a) zákoníku práce, protože došlo k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů na žalovanou 2). Nejvyšší soud vyložil, že rozhodující pro posouzení výpovědi jako platného právního jednání je stav v době jejího doručení a že bylo rozhodnuto o zrušení žalované 1) jako zaměstnavatele stěžovatelky. Výpověď z pracovního poměru podle §52 písm. a) zákoníku práce byla posouzena jako platná, protože žalovaná 1) ukončila pracovní poměr se stěžovatelkou z důvodu §52 písm. a) zákoníku práce, aniž by jí mohlo být známo, že přejímající zaměstnavatel žalovaná 2) na základě výsledků výběrového řízení veřejné zakázky bude kontinuálně pokračovat v plnění úkolů nebo činnosti dosavadního zaměstnavatele žalované 1).
13. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) uznávaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
14. V posuzované věci však Ústavní soud neshledal neústavní pochybení takové intenzity, pro která by byl nucen přistoupit ke kasačnímu zásahu. Z obsahu spisu obvodního soudu vyplynulo, že odvolací jednání před městským soudem probíhalo dne 22. 5. 2019 za přítomnosti jen právního zástupce stěžovatelky. Městský soud usnesením odročil jednání na 28. 8. 2019 za účelem výslechu ředitelky žalované 1) Lenky Koukalové, což právní zástupci vzali na vědomí, a dostaví se bez obeslání (č. l. 254). Právní zástupce stěžovatelky měl po dobu tří měsíců dostatečný časový prostor, aby uvědomil stěžovatelku o termínu jednání i s ohledem na to, že se jedná o jeho příbuznou (sestru). Dále z obsahu spisu vyplynulo, že stěžovatelka se opakovaně omlouvala i z nařízených jednání před Obvodním soudem pro Prahu 5 (5. 9. 2017, 21. 11. 2017, 27. 2. 2018, 3. 5. 2018, 10. 9. 2018, 20. 11. 2018), proto námitku stěžovatelky o porušení jejího práva být přítomna na jednání u městského soudu neshledal Ústavní soud důvodnou.
15. Ústavní soud k namítané povinnosti předložit dovolacím soudem předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie podle čl. 267 SFEU připomíná, že není porušením této povinnosti každé nepoložení předběžné otázky, nýbrž pouze zásadní a kvalifikované pochybení, které může spočívat ve svévolném či na první pohled zcela nesprávném nepoložení předběžné otázky; k tomu by došlo například za situace, kdy měl vnitrostátní soud sám o intepretaci unijního práva pochyby a předběžnou otázku přesto nepoložil. Takovým postupem by byla svévolně popírána pravomoc Soudního dvora Evropské unie (viz např. usnesení ze dne 6. 11. 2012 sp. zn. II. ÚS 1008/12, resp. usnesení ze dne 15. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 2981/16). Porušením práva na zákonného soudce, resp. na spravedlivý proces tak není každé porušení povinnosti položit předběžnou otázku, ale jen zásadní a kvalifikované pochybení při takovém rozhodování, nesoucí znaky svévole. Také podle závěrů plynoucí z judikatury Evropského soudu pro lidská práva Úmluva výslovně nezaručuje právo na to, aby vnitrostátním soudem posuzovaný případ byl předložen v rámci předběžného řízení jinému soudu, ať již vnitrostátnímu či nadnárodnímu.
16. Ústavní soud konstatuje, že z obsahu odvolání ani z dovolání nevyplývá, že by stěžovatelka navrhovala přerušit soudní jednání dle §109 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu a požádat Soudní dvůr Evropské unie o rozhodnutí o předběžné otázce ve věci přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů resp. zda došlo k "převodu hospodářské jednotky". V tomto smyslu nelze dovozovat porušení práva stěžovatelky na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny).
17. Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek spravedlivé. V posuzovaném případě dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu obecných soudů neshledal taková pochybení, jež by byla způsobilá změnit výsledek pracovněprávního řízení ve věci stěžovatelky. Naopak, napadená rozhodnutí jsou velmi pečlivě a logicky odůvodněna a námitky, které vůči procesu dokazování před obvodním soudem a městským soudem stěžovatelka vznáší, již byly v řízení náležitě vypořádány.
18. Je tak namístě shrnout, že stěžovatelce se zásah do jejích ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. Ústavní soud proto její ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2020
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu