ECLI:CZ:US:2004:1.US.242.04
sp. zn. I. ÚS 242/04
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 19. května 2004 soudcem zpravodajem JUDr. Eliškou Wagnerovou, Ph.D. ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) P. D., a 2) V. N., proti výroku I. rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 3. 2. 2004, č. j. 14 C 137/99 - 200, takto:
Ústavní stížnost s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení výroku I. v záhlaví citovaného rozsudku, neboť mají za to, že okresní soud porušil jejich ústavně zaručená práva, konkrétně právo na soudní ochranu a právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Výše citovaným rozsudkem byl ve výroku I. zamítnut návrh stěžovatelů, aby bylo určeno, že Usnesení z mimořádné schůze M. s. D. L. konané 4. 4. 1999 na chatě Z., kterým bylo rozhodnuto o vyloučení 1.) stěžovatele z M. s. D. L., potrestání 2.) stěžovatele nevydáním povolenky k lovu a chození se zbraní do honitby po dobu jednoho roku, schválení za předsedu sdružení L. R. a schválení za místopředsedu V. B., jsou v rozporu se zákonem a stanovami. Ve výroku II. bylo určeno, že stěžovatelé jsou povinni zaplatit vedlejšímu účastníkovi (žalované M. s. D. L., občanské sdružení) plnou výši nákladů řízení, která bude určena v samostatném usnesení. Ve výrocích III. a IV. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení právnímu zástupci stěžovatelů a České republice.
Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti tvrdí, že výše citované rozhodnutí nalézacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, okresní soud dále pochybil tím, že porušil svou poučovací povinnost a dále měl okresní soud porušit právo stěžovatelů na spravedlivý proces tím, že neodročil jednání, přestože se jeden ze stěžovatelů řádně a včas omluvil. Proto navrhují, aby Ústavní soud zrušil výrok I. v záhlaví citovaného rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Jedním z atributů ústavní stížnosti je přitom její subsidiarita vyjádřená v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení). Formální obsah principu subsidiarity je vyjádřen právě v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, tedy v podmínce vyčerpání všech procesních prostředků před orgány veřejné moci, které lze v rámci právního řádu využít k ochraně svých základních práv a svobod. Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), který poskytuje ochranu základním právům a svobodám jednotlivce teprve tehdy, pokud tato práva a svobody nebyly respektovány ostatními orgány veřejné moci. V subsidiaritě ústavní stížnosti se fakticky projevuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci.
Stěžovatelé, přestože byli nalézacím soudem poučeni, že proti výroku I. výše citovaného rozsudku odvolání přípustné není, podali proti rozsudku, včetně I. výroku, odvolání (vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 11 Co 244/2004), neboť se domnívají, že rozhodnutí okresních soudů o žalobách dle §15 zákona č. 83/1990 Sb. jsou přezkoumatelná krajskými soudy. Z jednání stěžovatelů Ústavní soud usuzuje, že sami stěžovatelé dali podáním odvolání najevo, že zásah do jejích práv lze odstranit v rámci odvolacího řízení. Pokud by Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost stěžovatelů předtím, než o ní rozhodne soud odvolací, mohl by tak zasáhnout do rozhodování obecných soudů a nedodržel by princip subsidiarity ústavních stížností, k němuž se ve své judikatuře setrvale hlásí.
Podání ústavní stížnosti je tudíž předčasné. Odmítnutím ústavní stížnosti nemohou být nicméně stěžovatelé poškozeni, poněvadž lhůta pro podání nové ústavní stížnosti jim opět počne běžet poté, co odvolací soud ve věci odvolání stěžovatelů rozhodne.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost stěžovatelů soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnout jako návrh, který je nepřípustný a k jehož projednání není Ústavní soud příslušný (§43 odst. 1 písm. d) a e) zákona o Ústavním soudu).
Jelikož Ústavní soud návrh stěžovatelů odmítl, nevyzýval stěžovatele k odstranění vady podání spočívající v absenci plné moci jejich právního zástupce.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2004
Eliška Wagnerová, v. r.
soudce zpravodaj