ECLI:CZ:US:2017:1.US.242.17.1
sp. zn. I. ÚS 242/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Družstva pro rekreační bydlení, se sídlem Lahovská 117, Praha 5, IČ: 00056227, zastoupeného JUDr. Evou Machovou, advokátkou se sídlem Na Sadech 21, České Budějovice, proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ č. j. 18 C 418/2014-72 ze dne 10. 2. 2015, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 28 Co 225/2015-126 ze dne 2. 7. 2015 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3272/2016-166 ze dne 18. 10. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usiloval stěžovatel o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zakotvená v čl. 11 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 3 (správně: čl. 37 odst. 3) Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu přiloženého listinného materiálu se podává, že rozsudkem Okresního soudu Praha - západ č. j. 18 C 418/2014-72 ze dne 10. 2. 2015 (v jeho výroku I.) byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel v řízení podle části páté zákona č. 99/963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), domáhal nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Ústředního pozemkového úřadu č. j. 45417/08-13300 ze dne 12. 3. 2009, určením, že na pozemek bývalého pozemkového katastru, č. katastru X1 dle PK v k. ú. Přestavlky se nevztahuje zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Výroky II. až IV. napadeného rozsudku se pak týkaly náhrady nákladů řízení.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze rozsudkem č. j. 28 Co 225/2015-126 ze dne 2. 7. 2015 rozhodnutí nalézacího soudu změnil v nákladových výrocích II. a III. co do výše přiznané částky, ve zbylé části těchto výroků, jakož i ve výroku I. a IV. jej potvrdil a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Obecné soudy shodně dospěly k závěru, že rozhodnutí Ministerstva zemědělství je správné. Vycházely z toho, že na danou věc nelze aplikovat ustanovení §1 odst. 1 písm. a) zákona o půdě, neboť ke dni účinnosti zmiňovaného zákona nebyl sporný pozemek součástí zemědělského půdního fondu. V návaznosti na toto zjištění se obecné soudy ztotožnily s názorem správního orgánu, že dotčený pozemek spadá pod režim zákona o půdě ve smyslu jeho ustanovení §30, neboť v době přechodu na stát byl užíván k účelům, které jsou charakteristické pro pozemky do zemědělského půdního fondu zařazené. Na podkladě provedeného dokazování měly obecné soudy za prokázané, že předmětný pozemek byl v rozhodném období veden v pozemkové knize jako role, tedy zemědělská půda, a byl původními vlastníky manžely Adámkovými zemědělsky obhospodařován, resp. bylo záměrem vlastníků ho k zemědělské činnosti využívat, když byl součástí jejich zemědělské usedlosti. O zemědělském charakteru pozemku svědčil podle obecných soudů také způsob stanovení náhrady při jeho částečném vyvlastnění, k němuž došlo rozhodnutím odboru výstavby a vodního hospodářství rady ONV Praha - jih č. j. Výst. 451/59 ze dne 9. 2. 1959, i při převodu zbylé části na stát kupní smlouvou ze dne 20. 3. 1962, kdy bylo na pozemek pro tento účel nahlíženo jako na zemědělský.
Stěžovatel s popsaným posouzením věci nesouhlasil. Rozhodnutí odvolacího soudu proto napadl dovoláním, které však Nejvyšší soud usnesením č. j. 28 Cdo 3272/2016-166 ze dne 18. 10. 2016 odmítl jako nepřípustné. V připojeném odůvodnění konstatoval, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s jeho ustálenou rozhodovací praxí, od níž neshledal důvod se odchýlit.
Stěžovatel se tedy obrátil na Ústavní soud. V ústavní stížnosti namítal, že obecné soudy ve svých rozhodnutích nerespektovaly zásadu rovnosti účastníků řízení, deformovaly důkazy a porušily princip zákazu libovůle, čímž zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces. Jimi učiněná skutková zjištění podle stěžovatele neodpovídají provedenému dokazování, ze kterého vyplynulo, že pozemek v rozhodné době nemohl být zemědělsky využíván. V tomto směru stěžovatel poukazoval především na výpověď svědků Bohumila Šeby a MUDr. Janíka, kteří uváděli, že pozemek byl zarostlý vysokou trávou a od roku 1961 na něm probíhala postupně výstavba chat. Za extrémně rozpornou s důkazy označil stěžovatel úvahu odvolacího soudu, že pozemek již nebyl zemědělsky využíván proto, že právní předchůdce stěžovatele pozemek "okupoval a rozparceloval a začal užívat ve svém zájmu". Odvolací soud podle stěžovatele pominul vyhodnotit důkazy provedené před správním orgánem, jmenovitě rozhodnutí o vyvlastnění ze dne 9. 2. 1959, jež bylo odůvodněno právě záměrem výstavby chat na sporném pozemku. Odvolací soud současně ignoroval skutečnost podávající se z jiného listinného důkazu, a to že pozemek náležel k původní hospodářské usedlosti manželů Adámkových, po jejímž zabrání (ještě před rokem 1947) si tito zakoupili náhradní zemědělskou usedlost, a tudíž zbývající původní nezabrané pozemky neměli již potřebu užívat. Shora řečené vedlo stěžovatele k přesvědčení, že mezi právními závěry a skutkovými zjištěními obecných soudů panuje extrémní nesoulad. Tento stav podle stěžovatele nemohlo ospravedlnit ani tvrzení obecných soudů o nutnosti zohlednit účel zákona o půdě směřujícího ke zmírnění majetkových křivd. Porušování základních principů procesního práva při nápravě křivd na jedné straně totiž vede ke vzniku křivdy další.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost stěžovatele z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž dospěl k závěru, že není důvodná.
Úvodem Ústavní soud konstatuje, že již samotné argumenty návrhu, jimiž stěžovatel podložil svá tvrzení o porušení ústavně zaručených práv, nevyvolávají pochybnosti o tom, že jimi usiluje o přehodnocení věcné správnosti či legality napadených rozhodnutí způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Projednávaná ústavní stížnost tak představuje jen pokračující polemiku se závěry obecných soudů, vedenou v rovině práva podústavního, v níž stěžovatel předkládá svoje vlastní názorové konstrukce, a - nepřípadně - předpokládá, že na jejich základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu.
V dané situaci pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit pouze na sdělení, že v rozhodovací činnosti obecných soudů kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje. Obecné soudy se uplatněným nárokem stěžovatele řádně zabývaly a své závěry, vedoucí k zamítnutí jeho žaloby, logicky a srozumitelně zdůvodnily. Při posouzení věci zohlednily všechny relevantní okolnosti případu a z tohoto pohledu se také náležitě vypořádaly s námitkami stěžovatele.
Obecné soudy zejména odmítly přistoupit na jím vytvořenou konstrukci, podle níž zabráním zemědělské usedlosti manželům Adámkovým před rokem 1947 ztratily i jejich doposud nezabrané pozemky svůj původní zemědělský charakter. Naopak měly za to, že celá zemědělská usedlost, na které manželé Adámkovi hospodařili, tvořila jeden celek. Obdobně nebylo možno podle obecných soudů dovozovat, že pozemek se stal nezemědělský, toliko na podkladě skutečnosti, že manželé Adámkovi nechali část sporného pozemku před vydáním rozhodnutí o vyvlastnění a před následným prodejem krátkodobě ležet ladem. Vzhledem k tomu, že zemědělská půda jim byla postupně, v rozmezí několika let, státem zabírána pro účely výstavby rekreační oblasti a oni museli při tom strpět faktické využívání některých svých pozemků k tomuto účelu již určitou dobu předtím, než došlo k odnětí vlastnického práva po administrativní stránce, se omezení hospodaření na dotčených pozemcích jevilo jako logické. Zmiňovaná okolnost tak nebyla způsobilá ve vztahu ke spornému pozemku vyloučit působnost zákona o půdě.
Jelikož výše uvedeným úvahám obecných soudů nemá Ústavní soud z ústavněprávního hlediska co vytknout, nepříslušelo mu je ani jakkoliv přehodnocovat. Samotný fakt, že výsledek řízení před obecnými soudy neodpovídal představám stěžovatele, nelze přitom hodnotit jako porušení práva na spravedlivý proces, neboť to v žádném případě nelze interpretovat způsobem, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
Neobstojí rovněž stěžovatelovo tvrzení o porušení rovnosti účastníků řízení. Rovné postavení účastníků řízení ve své podstatě znamená, že každé procesní straně má být dána přiměřená možnost přednést svoji záležitost za podmínek, jež ji nestaví do podstatně nevýhodnější situace, než ve které je její protistrana. V civilním řízení přichází do úvahy především právo na přístup k soudu, tj. možnost domáhat se stanoveným postupem ochrany svých práv u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny), možnost osobně se účastnit řízení (čl. 38 odst. 2 Listiny), být roven s ostatními účastníky řízení zejména v procesu dokazování (čl. 37 odst. 3 Listiny) a dosáhnout rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Z odůvodnění rozsudků soudu prvního a druhého stupně nevyplývá, že by stěžovatel byl ve svých procesních právech krácen či dokonce výrazně znevýhodněn. Stěžovateli nebylo bráněno v přístupu k soudu, byla mu dána možnost, aby uplatnil svoji argumentaci, navrhl důkazy k její podpoře, reagoval na návrhy a tvrzení ostatních účastníků řízení a čerpal opravné prostředky. Těchto práv stěžovatel v projednávané věci zjevně využil.
Ústavní soud uzavírá, že neshledal nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. srpna 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu