ECLI:CZ:US:2017:1.US.2432.17.1
sp. zn. I. ÚS 2432/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele J. L., zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem, se sídlem Poštovní 2, Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 45 T 1/2013-11920 ze dne 30. 7. 2015, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 4 To 8/2016-12309 ze dne 25. 4. 2016 a proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 84/2017-142 ze dne 26. 4. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel svou ústavní stížností napadl shora uvedená rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny.
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
2. Ústavní soud si vyžádal soudní spis v uvedené věci a zjistil, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu zkrácení daně a podobné povinné platby, dílem dokonaný, dílem ve stádiu pokusu, spáchaný formou spolupachatelství a za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání 8 roků a 3 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, peněžitému trestu ve výměře 500.000 Kč s náhradním trestem v trvání 3 měsíců, k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu podnikatelské a jiné výdělečné činnosti spojené s obchody s pohonnými hmotami na dobu 7 let a k trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty. Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci byl výrokem I. k odvolání státního zástupce rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušen a výrokem II. bylo nově rozhodnuto tak, že byl uznán vinným ze spáchání trestného činu zkrácení daně a podobné povinné platby dle §240 odst. 1, 2 písm. a), 3 trestního zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stádiu pokusu, spáchaný formou spolupachatelství a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání 9 roků se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou, peněžitému trestu ve výměře 500.000 Kč s náhradním trestem v trvání 6 měsíců, k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu či prokuristy v obchodních korporacích na dobu 10 let a k trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty.
3. Nejvyšší soud se v souladu s judikaturou Ústavního soudu zabýval i skutkovými námitkami stěžovatele a dospěl k závěru, že není dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy. Extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Takovými vadami však napadená rozhodnutí netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně obecně žádných výhrad, pouze korigoval některá zjištění k rozsahu trestné činnosti obviněných.
4. Podle skutkových závěrů obecných soudů probíhaly jednotlivé obchodní operace s pohonnými hmotami v řetězci spřátelených obchodních společností, přičemž stěžovatel těmito skutky prochází téměř v polovině případů (společnost TEAMONT, s. r. o.). Obvinění zorganizovali vytvoření řetězce společností, u kterého dojde k daňovému úniku, případně vytvořili falešné účetní doklady, které použili ke zkreslení daňové povinnosti, anebo nezahrnuli do daňového přiznání zdanitelné plnění či nepodali daňové přiznání. Přitom každému z obviněných byl vzhledem k okolnostem (zejm. účelové opakování přeprodávání zboží v rámci uměle vytvořeného řetězce společností, prodej za cenu nižší než byla účetně pořizovací cena, pouhé podepisování účetních dokladů, aniž by odrážely faktický obchod, vystavování fiktivních účetních dokladů a jejich zahrnutí do účetnictví, účelový převod obchodní společnosti, které vznikly daňové závazky na tzv. bílého koně, podávání zkresleného daňového přiznání, či jeho cílené nepodání) zřejmý účel jednání celého řetězce směřující k daňovému úniku.
5. Podle Nejvyššího soudu odvolací soud správně uzavřel, že v případě otázky totožnosti skutku byla v daném případě zachována plná shoda v následku a byl pouze částečně upřesněn podíl stěžovatele na páchání trestné činnosti. V daném případě současně změna formy účastenství na témže trestném činu nezakládala přísnější právní posouzení ve smyslu §225 odst. 2 trestního řádu. Pokud jde o výpověď svědků - u jednoho z nich soudy vycházely pouze z toho, co svědek uvedl u hlavního líčení, v případě dalšího svědka zvolil nalézací soud sice nesprávný postup podle §211 odst. 3 písm. a) trestního řádu namísto podle §211 odst. 2 písm. b) trestního řádu, nicméně i tento svědek zopakoval u hlavního líčení skutečnosti uváděné v přípravném řízení, a proto vytýkaná vada neměla žádný vliv na důkazní situaci. Soudy se taktéž podrobně vypořádaly i s návrhy obhajoby na doplnění dokazování.
6. V otázce konstrukce výpočtu daně z přidané hodnoty u komodity zahrnující i spotřební daň soudy neshledávaly rozpor s ústavním pořádkem, a proto nebyl důvod přerušovat trestní stíhání a předkládat věc Ústavnímu soudu. S takovým návrhem obhajoby pak postačovalo vypořádat se v odůvodnění rozhodnutí ve věci, což soudy učinily. Postupem odvolacího soudu nedošlo ani k porušení zákazu reformace in peius, když k odvolání státního zástupce zaměřeného pouze do výroku o trestu zasáhl i do výroku o vině a kvalifikovat jednání obviněného také podle §240 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Podle zjištění odvolacího soudu totiž státním zástupce vytýkaná vada výroku o trestu měla původ ve vadném výroku o vině, a z toho důvodu byly zjištěny i nevytýkané vady ve výroku o vině.
7. K námitce ohledně propadnutí prostředků na účtu obecné soudy odůvodnily, proč shledaly, že předmětné finanční prostředky byly získány trestnou činností, přičemž další tam uložené částky (úroky, částky státní podpory u stavebního spoření) jsou pouze zhodnocením výnosů z trestné činnosti. Odvolací soud pak vyšel z judikatury Nejvyššího soudu, podle něhož se věc, tedy i finanční prostředky na účtu, získané trestnou činností nestávají součástí společného jmění manželů a lze vyslovit propadnutí takové věci.
II. Argumentace účastníků řízení
8. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že skutkové a právní závěry obecných soudů jsou svévolné a v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Napadené rozsudky postrádají řádné odůvodnění a obsahují jen paušální formalistická prohlášení bez obsahové hodnoty. Obecné soudy se podle stěžovatele dostatečně nevypořádaly s jeho podrobnou a kvalifikovanou argumentací a jejich rozhodnutí jsou zcela nepřesvědčivá, nesoucí prvky libovůle. Propadnutí svých finančních prostředků na účtech u ČSOB a.s. a Raiffeissen stavební spořitelny a.s. považuje za zásah do svého práva na vlastnictví. Stěžovatel namítá, že společnost TEAMONT s.r.o. nakupovala pohonné hmoty a zadávala parametry nákupu pouze v té podobě, v jaké měla zadány objednávky od svých odběratelů a zaslány finance na nákup pohonných hmot v podobě záloh od svých odběratelů. Společnost TEAMONT s.r.o. nebyla tím subjektem, která by sama jako konečný odběratel určovala parametry nákupu pohonných hmot, ale byla jen článkem dodavatelsko-odběratelských vztahů, které běžně na trhu s pohonnými hmotami působí. Obecné soudy pak neprovedly důkaz účetnictvím společnosti a výslechem jejích smluvních partnerů a bez toho učily závěr, že stěžovatel prostřednictvím společnosti TEAMONT s.r.o. organizoval a financoval krácení daní. Bez provedení důkazu účetnictvím ve vztahu k odběratelsko-dodavatelským vztahům, pak nelze podle stěžovatele považovat dokazování za úplné. Stěžovatel nesouhlasí ani s dalšími závěry ohledně toho, že za jiné společnosti nakupoval pohonné hmoty a dále za tyto společnosti pohonné hmoty prodával, vystavoval za ně faktury, podával nepravdivá daňová přiznání apod.
9. Dále stěžovatel namítá, že odvolací soud porušil zásadu zákazu reformace in peius, protože k odvolání státního zástupce ohledně výroku o trestu, změnil i právní kvalifikaci účastenství na spolupachatelství, aniž na to byl předem upozorněn. Podle stěžovatele je něco zcela jiného, je-li mu kladeno za vinu, že financoval krácení daní jiných subjektů, a je-li odsouzen, že za ně přímo jednal. Stěžovatel pokračuje i v polemice ohledně použitelnosti výslechu svědků či ohledně způsobu výpočtu daně.
10. Nejvyšší státní zastupitelství ve svém vyjádření uvedlo, že bylo postupováno podle zásady obžalovací za zachování totožnosti skutku. K námitce obviněného ohledně porušení zásady zákazu reformationis in peius Nejvyšší státní zastupitelství poukázalo na odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle nějž státním zástupcem vytýkaná vada výroku o trestu měla původ ve vadném výroku o vině, a z toho důvodu byly zjištěny i nevytýkané vady ve výroku o vině. Státní zástupce tedy napadl svým odvoláním výrok o trestu, avšak činil tak s přihlédnutím k §39 trestního zákoníku a poukázal na povahu a závažnost spáchaného trestného činu, jeho následky, výši daňového úniku atd. V návaznosti na to se na posuzovaný případ neaplikují závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 2337/16, protože státním zástupcem nebylo argumentováno toliko skutečnostmi, týkajícími se výlučně výroku o trestu.
11. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stížnost považuje za nedůvodnou, a to i v části týkající se porušení zákazu reformace in peius. Státní zástupce napadal svým odvoláním výrok o nepodmíněném trestu odnětí svobody proto, že jej považoval za nepřiměřeně mírný vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného činu a jeho následků. Pociťoval tedy rozpor mezi konkrétním pro společnost škodlivým činem stěžovatele a nepřiměřeně mírnou reakcí společnosti na něj. Pokud pak odvolací soud dospěl na základě odvolání státního zástupce a jím vytýkaných vad k závěru, že vzhledem ke konkrétní společenské škodlivosti činu, zvyšované i tím, že byl spáchán nejméně se dvěma osobami, jeví se uložené tresty jako nepřiměřeně nízké, přičemž jednou z opomenutých okolností byla i otázka formy trestné součinnosti, mohl zasáhnout i do výroku o vině, jestliže taková vada v něm měla svůj původ.
12. Stěžovatel, ač vyzván, svého práva vyjádřit se k předestřeným vyjádřením Nejvyššího státního zastupitelství a Nejvyššího soudu nevyužil ani ve lhůtě stanovené Ústavním soudem, ani později.
III. Hodnocení Ústavního soudu
13. Po zvážení stížnostních námitek a přezkoumání odůvodnění napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
15. Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele, obsah soudního spisu, vyjádření účastníků řízení i napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že obecné soudy náležitě odůvodnily, proč shledaly stěžovatele vinným, z čeho vycházely při stanovování výše škody a proč se u stěžovatele nejedná o porušení zákazu reformace in peius. Ústavní soud se ztotožňuje s vysvětlením účastníků řízení (body 10 a 11 výše) o odlišnosti nyní posuzovaného případu proti situaci posuzované Ústavním soudem nálezem ze dne 1. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 2337/16. Byla zachována totožnost skutku, procesní situace nebyla pro stěžovatele překvapivá a argumentace státního zástupce v odvolání dávala odvolacímu soudu možnost zvýšit požadovaný trest případně i mírnou korekcí kvalifikace skutku, jehož totožnost zůstala zachována.
16. Obecné soudy se vypořádaly též dostatečně se stěžovatelovými výhradami k procesním postupům nižších soudů a jejich skutkovým závěrům. Stěžovatelovy námitky jsou v podstatě tytéž, které již byly přesvědčivě vypořádány obecnými soudy - viz výše souhrn argumentace Nejvyššího soudu v bodech 3 až 7 tohoto rozhodnutí, k níž nemá Ústavní soud z pohledu ochrany základních práv a svobod stěžovatele výhrad.
17. V projednávané věci obecné soudy nevybočily z mezí své rozhodovací sféry a Ústavní soud neshledal, že by v projednávaném řízení došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
18. Ústavní soud proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu