ECLI:CZ:US:1996:1.US.244.95
sp. zn. I. ÚS 244/95
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci navrhovatelky H. S., zastoupené advokátem JUDr. P. K., o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně, sp. zn. 20 Co 238/94 ze dne 31. 1. 1995, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelka svým podáním ze dne 26. 10. 1995 namítá nesprávnost závěrů rozhodnutí soudů prvé i druhé instance ve věci její žaloby proti M.ú. H., týkající se stanovení povinnosti žalovanému uzavřít s navrhovatelkou dohodu o vydání nemovitosti na základě zákona č. 87/1991 Sb. Rozhodnutím Okresního soudu Uherské Hradiště, sp. zn. 6 C 196/91 ze dne 20. 10. 1993 ve spojení s potvrzujícím usnesením Krajského soudu v Brně, sp. zn. 20Co 238/94 ze dne 31. 1. 1995, bylo rozhodnuto, že řízení o uzavření dohody o vydání nemovitosti se zastavuje. Důvodem zastavení řízení byla skutečnost, že žalovaný, označený v žalobě, neměl způsobilost být účastníkem řízení ve smyslu ustanovení §19 o. s. ř. Nositelem této způsobilosti, jako neodstranitelné procesní podmínky řízení, bylo město H.
Navrhovatelka ve své ústavní stížnosti poukazuje na skutečnost, že tuto podává po lhůtě stanovené v §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., neboť rozhodnutí soudu druhé instance jí bylo doručeno dne 27. 2. 1995. Žádá, aby ve smyslu ustanovení
§63 zákona č. 182/1993 Sb. ve spojení s §58 o. s. ř. jí bylo prominuto zmeškání lhůty. Jako důvod zmeškání uvádí svůj špatný zdravotní stav, který jí od února 1995 nedovoloval podat ústavní stížnost. O této skutečnosti připojila ke svému podání lékařskou zprávu.
Ve vlastní ústavní stížnosti pak vytýká obecným soudům, že jí neposkytly poučení ve smyslu ustanovení §5 o. s. ř. ohledně nutnosti záměny žalovaného. Tím podle názoru navrhovatelky porušily obecné soudy čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Podle stěžovatelky měly obecné soudy postupovat podle §43 odst. 1 o. s. ř. a §104 odst. 2 téže normy a učinit tak vhodná opatření, směřující k odstranění vad návrhu. Při podání své žaloby vycházela navrhovatelka z názoru, že povinnou osobou k vydání nemovitosti je ten subjekt, který ke dni účinnosti
zákona č. 87/1991 Sb. objekt drží. Tímto subjektem byl podle ní M.ú. H.
Podle §43 odst. 1 písm. b) soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li návrh podán po lhůtě stanovené pro jeho podání zák. č. 182/1993 Sb. Podle písm. c) téhož ustanovení odmítne soudce zpravodaj mimo ústní jednání návrh, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.
V daném případě nemůže Ústavní soud aplikovat ustanovení
§63 zákona č. 182/1993 Sb., týkající se subsidiárního použití o.s.ř. v řízení před
Ústavním soudem, konkrétně aplikovat ustanovení §58 o. s. ř. o prominutí zmeškání lhůt. Přiměřené použití občanského soudního řádu je možné pouze za podmínky, že zákon č. 182/1993 Sb. nestanoví nic jiného. V tomto případě však
čl. 43 odst. 1 písm. b) neskýtá dispoziční volnost.
S poukazem na shora uvedené skutečnosti proto Ústavní soud ČR odmítl návrh navrhovatelky podle §43 odst. 1 písm. b) a písm. c) zákona č. 182/1993 Sb.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu ČR není odvolání přípustné.
V Brně 26. ledna 1996