ECLI:CZ:US:2014:1.US.2453.13.1
sp. zn. I. ÚS 2453/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaje) a soudkyně Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. T., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici ve Valdicích, právně zastoupeného JUDr. Tiborem Rovňákem, advokátem se sídlem ul. 30. dubna 3128/2A, Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 12. 2012 sp. zn. 45 T 7/2012, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 2. 2013 sp. zn. 1 To 12/2013 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013 sp. zn. 7 Tdo 595/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 9. 8. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, práva na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 2 a rovněž čl. 40 odst. 2 Listiny.
2. Napadeným rozsudkem soudu I. stupně byl stěžovatel uznán vinným z pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. l ve spojení s §140 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl odsouzen podle §140 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání třinácti roků, přičemž pro účely výkonu trestu byl zařazen podle §56 odst. 2 písm. d) trestního zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byl stěžovatel zavázán zaplatit na náhradě způsobené škody poškozené zdravotní pojišťovně částku ve výši 4 950 Kč. Poškozený byl se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti rozsudku se stěžovatel odvolal. Odvolání bylo Vrchním soudem v Olomouci podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítnuto.
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel v zákonem stanovené lhůtě dovolání k Nejvyššímu soudu. Usnesením napadeným ústavní stížností bylo dovolání podle §265i odstavec 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto.
5. Stěžovatel je přesvědčen, že z pohledu jeho ústavní stížnosti mají ústavněprávní význam skutečnosti namítané v každém stupni řízení, spočívající v neúplnosti dokazování, nevyslechnutí všech svědků, nevyhodnocení zajištěných stop, nesprávném posouzení věci, vyhodnocení důkazů v pochybnostech v neprospěch stěžovatele, což znamenalo nejméně opomenutí důkazů a porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. Stěžovatel má za to, že nebyl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Došlo také k porušení zásady in dubio pro reo, když poznatky a skutková zjištění obecných soudů jsou pouze pravděpodobná, založená pouze na myšlenkových konstrukcích.
6. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Co do skutkové roviny trestního řízení platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i z nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
8. V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
9. Z hlediska ústavněprávního je třeba uvést, že obecné soudy ohledně spáchání shora citovaného trestného činu stěžovatelem opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, tedy i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí dospěly k přiléhavému závěru o spáchání předmětného skutku, prostého zjevného faktického omylu či excesu logického. Současně se uspokojivě vypořádaly s námitkami předkládanými obhajobou v rámci celého trestního řízení. I kdyby však byly napadené skutkové závěry z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. To však v dané věci zjištěno nebylo. Za tohoto stavu nelze obecným soudům - pokud jde o právní posouzení skutku jako přečinu - nic podstatného vytknout.
10. Jestliže stěžovatel namítal existenci tzv. opomenutých důkazů, které navrhl a jež obecné soudy neprovedly, a to zejména výslech svědka Konečného, je třeba odkázat na usnesení Nejvyššího soudu, který se touto námitkou rovněž zabýval a konstatoval, že se jedná o nedosažitelného bezdomovce a okolnosti, ke kterým se měl tento svědek vyjádřit, byly již dostatečně objasněny výslechem svědků, kteří se na místě činu rovněž nacházeli. Takové odůvodnění se v dané věci s ohledem na rozsah dokazování jeví jako dostačující a je možno učinit závěr, že se o tzv. opomenutý důkaz ve smyslu judikatury Ústavního soudu nejedná.
11. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že - maje obecnými soudy učiněné skutkové a právní závěry za ústavně souladné - postačí v podrobnostech na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat. Námitky znovu opakované v ústavní stížnosti lze hodnotit jako pouhou polemiku se závěry obecných soudů, přičemž stěžovatel nepřípadně očekává, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Uvedené je však jen dokladem toho, že věc postrádá nezbytnou ústavně právní rovinu; pouhý odlišný názor stěžovatele na právní posouzení jeho věci nezakládá porušení práv, jež jsou mu ústavně zaručena.
12. Ústavní soud považuje shora uvedené odůvodnění za postačující a plně respektující ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, podle něhož usnesení o odmítnutí návrhu musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno s uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. ledna 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu