ECLI:CZ:US:2016:1.US.247.16.1
sp. zn. I. ÚS 247/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele K. K., zastoupeného JUDr. Zitou Krásnou, advokátkou, se sídlem Gorkého 11, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 24 P 56/2012-116 ze dne 30. 4. 2015 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 38 Co 174/2015-161 ze dne 8. 10. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí a navrhl jejich zrušení pro rozpor se svým ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces a rodinný život. Přitom odkázal na čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel se návrhem v říjnu 2014 domáhal svěření svého tehdy téměř pětiletého syna, narozeného v prosinci 2009, do střídavé péče. Dohodou rodičů, která byla schválena rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2012 č. j. 24 Nc 82/2011-35, byl syn svěřen do péče matky a stěžovateli náležel styk každou druhou sobotu a také několik hodin vždy jeden pracovní den v týdnu.
Městský soud napadeným rozsudkem tento návrh zamítl. Dospěl k závěru, že v mezidobí od poslední úpravy výkonu rodičovské odpovědnosti nedošlo k takové změně poměrů, která by odůvodňovala změnu výkonu rodičovské odpovědnosti. Soud zdůraznil, že předmětem řízení nebyla úprava výkonu rodičovské odpovědnosti, ale její případná změna, a proto se soustředil pouze na prokazování toho, zda od rozsudku o péči ze dne 9. 1. 2012 došlo ke změně poměrů ve smyslu §909 občanského zákoníku. Pokud v mezidobí došlo k takovým změnám, jakými jsou např. změna věku nezletilého, to, že nezletilý nyní navštěvuje mateřskou školu, že matka nepracuje, že otec má eminentní zájem na výchově nezletilého, nejedná se dle městského soudu o takové změny, které by odůvodňovaly nové rozhodnutí o výkonu rodičovské odpovědnosti.
Městský soud také v rozhodnutí několikrát zdůraznil, že primárním je vždy zájem dítěte a v tomto směru shledal, že v nejlepším zájmu dítěte je zachování současného výchovného prostředí. V řízení měl za prokázané, že rodiče zrušili společnou domácnost v březnu 2011 a od té doby bylo dítě v péči matky. Stěžovatel se s dítětem stýkal jeden víkend za 14 dnů. Matka nebrání otci ve styku a je ochotna mu umožnit i širší styk. To i přesto, že městský soud měl za prokázané, že stěžovatel v minulosti matku několikrát fyzicky napadl, v důsledku čehož má matka důvodné obavy ohledně komunikace se stěžovatelem.
Dále městský soud shledal, že v zájmu dítěte je zcela jistě zachování stability výchovného prostředí, v němž je nezletilý navíc zjevně spokojen. Byť je dítě spokojeno i u stěžovatele, vnímá, že domov a stálé zázemí má u matky. Městský soud dodal, že by ale mělo dojít k rozšíření styku dítěte s otcem. Pokud by snad k dohodě v tomto směru nedošlo, má otec možnost domáhat se širšího styku s dítětem případně i soudní cestou.
Krajský soud napadeným rozsudkem prvoinstanční rozhodnutí potvrdil, neboť se ztotožnil s jeho skutkovými i právními závěry.
II. Argumentace stěžovatele
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že rozhodnutí obecných soudů, které odmítly dítě svěřit do střídavé péče, porušuje jeho právo na rodinný život. Zájmem dítěte je, aby bylo v péči obou rodičů. Přitom bylo v řízení prokázáno, že stěžovatel o péči projevuje zájem, a že vztah dítěte k němu je zcela pozitivní. Obecné soudy se však omezily na formální konstatování, že nedošlo ke změně poměrů, která by odůvodňovala změnu styku, aniž by zjišťovaly, zda nejsou dány důvody pro střídavou péči. Stěžovatel také poukázal na to, že původní dohoda o styku z ledna 2012 byla založena na tom, že dítě bylo tehdy velmi malé (dva roky) a matka s ním byla na rodičovské dovolené.
III. Hodnocení Ústavního soudu
Ústavní soud se ve své judikatuře již několikrát zabýval podmínkami, za kterých nesvěření dítěte do střídavé péče rodičů bude porušením práva na rodinný život. Z této judikatury vyplývají následující principy.
Základním kamenem této judikatury je zásada nejlepšího zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. V řízení, v němž má být rozhodnuto, komu bude dítě svěřeno do péče, je za účelem rozhodování v nejlepším zájmu dítěte nezbytné u všech osob, jež o svěření dítěte do péče jeví upřímný zájem, posoudit přinejmenším čtyři kritéria: (1) existenci pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míru zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče daného rodiče; (3) schopnost daného rodiče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte. V případě, že jeden z rodičů naplňuje tato kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče. V případě, že oba rodiče naplňují tato kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů. Tuto presumpci lze vyvrátit, nicméně jsou k tomu zapotřebí pádné důvody. Legitimním zájmem, který by tuto presumpci mohl ospravedlnit, nemůže být ochrana práv druhého rodiče, neboť ten žádné silnější právo k péči o děti nemá. Nejčastěji bude tedy legitimním zájmem ochrana nejlepšího zájmu dítěte (nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 a odkazy tam citované; viz také nález sp. zn. II. ÚS 2943/14 ze dne 16. 6. 2015; či nález sp. zn. II. ÚS 3413/14 ze dne 2. 6. 2015).
Otázkou změny poměrů ve smyslu §909 občanského zákoníku, která může odůvodnit změnu rozhodnutí o výkonu rodičovské odpovědnosti, se Ústavní soud podrobně zabýval v nálezu sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014 (N 176/74 SbNU 529). Podle Ústavního soudu při posuzování, zda došlo k takové změně poměrů, která by odůvodnila změnu rozhodnutí o péči o děti, mohou obecné soudy uplatnit vyšší práh pro změnu rozhodnutí, který je odůvodňován požadavkem na stabilitu výchovného prostředí. Stabilita výchovného prostředí však není abstraktní princip, který by byl hoden ochrany sám o sobě, ale má být chráněn pouze v souvislosti s tím, zda skutečně je v nejlepším zájmu dítěte. Obecné soudy se tedy vždy musí zabývat otázkou, zda stabilita výchovného prostředí je v nejlepším zájmu dětí i v konkrétním případě.
V nyní posuzovaném případě původní dohoda rodičů schválená soudem, kterou bylo dítě svěřeno do péče matky, byla uzavřena v době, kdy dítěti byly dva roky, a matka byla s dítětem na rodičovské dovolené. Ústavní soud již v minulosti vyslovil, že nízký věk dítěte není sám o sobě v žádném případě signálem pro svěření dítěte do péče matky [nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014 (N 176/74 SbNU 529)]. V této věci je však zásadní posoudit, jakou roli hraje skutečnost, že matka byla s dítětem na rodičovské dovolené.
V případě rozchodu rodičů dítěte do tří let věku, Ústavní soud považuje za přirozené, že se rodiče dohodnou na svěření dítěte do péče toho rodiče (otce, či matky), který je s dítětem na rodičovské dovolené. Ve vypjatých momentech rozchodu bude téměř vyloučeno uvažovat o dohodě o změně rodiče, který bude na rodičovské dovolené. Zároveň střídavá péče je v tomto věku dětí z praktických důvodů v podmínkách České republiky velmi složitá. Oba rodiče být na rodičovské dovolené, a pobírat rodičovský příspěvek, nemohou. Alespoň jeden z rodičů tedy, až na výjimky, kdy je zabezpečen jinak, musí vykonávat výdělečnou činnost. Přitom však oficiální služby péče o dítě do tří let věku jsou s ohledem také právě na délku rodičovské dovolené velmi omezené. Situace se mění pouze v poslední době v souvislosti s přijetím zákona č. 247/2014 Sb., o poskytování služby péče o dítě v dětské skupině, který se vztahuje již na péči o dítě od jednoho roku. Rodiče dětí do tří let věku jsou převážně odkázáni na péči amatérských pečovatelů a pečovatelek, kteří si péčí o děti přivydělávají. Hlídání dětí do tří let věku je také finančně velmi náročné a nemusí být pro všechny rodiče dostupné.
Jakmile dítě dosáhne věku tří let, jde zcela o zásadní změnu v možnostech péče o dítě. V té době může dítě začít navštěvovat rozvinutý systém zařízení pro péči o děti v předškolním věku, včetně mateřských škol, které bývají ve většině případů pro rodiče finančně dostupné. Ústavní soud je tedy toho názoru, že dosažení věku tří let dítěte zpravidla představuje zásadní změnu poměrů, která může odůvodnit změnu rozhodnutí o péči o dítě. V každém případě bude až na výjimky (pokud například dítě již v době přechozího rozhodování pravidelně navštěvovalo nějaké zařízení péče o děti) nutné, aby obecné soudy návrh o změně výkonu rodičovské odpovědnosti poté, co dítě dosáhne věku tří let, posoudily pečlivě i za použití výše uvedených kritérií, které jsou součástí ustálené judikatury Ústavního soudu.
Nelze také akceptovat, aby po dosažení věku tří let dítě automaticky zůstávalo v péči toho z rodičů, který byl s dítětem na rodičovské dovolené, s odůvodněním, že na toho rodiče je dítě více zvyklé. Jak bylo řečeno výše, skutečnost, že dítě do tří let je zpravidla ve výlučné péči jednoho z rodičů, je do značné míry způsobena vlivem systémových faktorů, které přímo nesouvisí s nejlepším zájmem dítěte a základními právy rodičů. Pokud tedy v době do tří let dítěte je střídavá péče výjimečná, nelze následně použít výlučně argument již stabilizovaného výchovného prostředí pro vyloučení střídavé péče. Takovou argumentací by střídavá péče byla u dětí, jejichž rodiče se rozešli, když dítěti byly méně než tři roky, fakticky navždy znemožněna [na nemožnost připuštění obdobné argumentace Ústavní soud upozornil již v nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683), bod 42].
Vzhledem na výše uvedené Ústavní soud nemůže souhlasit s názorem městského soudu, že skutečnost, že dítě již dosáhlo věku tří let a navštěvuje mateřskou školu, neznamená takovou změnu poměrů, která by mohla odůvodnit změnu výkonu rodičovské odpovědnosti. Z hlediska posuzování porušení základních práv stěžovatele je však zásadní, že Městský soud se v napadeném rozsudku neomezil pouze na konstatování, že nedošlo ke kvalifikované změně poměrů. Ačkoli k této otázce obecně zaujal negativní postoj, přes to se pečlivě zabýval otázkou nejlepšího zájmu dítěte a uvedl několik relevantních argumentů a okolností pro rozhodnutí o svěření dítěte do péče. Soud posuzoval výchovné schopnosti a možnosti obou rodičů, včetně násilné minulosti stěžovatele, kterou považoval za prokázanou. Své rozhodnutí opřel zejména o nejlepší zájem dítěte. Městský soud také zdůraznil, že by mělo dojít k širšímu styku dítěte se stěžovatelem.
Vzhledem k těmto okolnostem lze ještě považovat napadená rozhodnutí za ústavně konformní. Zásah do práva na rodinný život stěžovatele představovaný napadenými rozsudky je v dané situaci odůvodněn legitimním cílem sledování nejlepšího zájmu dítěte. Přiměřenost tohoto zásahu lze ještě v této konkrétní situaci akceptovat. Ústavní soud nicméně dodává, že pokud se nezmění skutkové okolnosti, je skutečně nezbytné, aby styk stěžovatele se svým dítětem byl podstatně rozšířen a nebyl omezen pouze na rozsah, který je předmětem dohody schválené soudem dne 9. 1. 2012.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu