ECLI:CZ:US:2010:1.US.2474.09.1
sp. zn. I. ÚS 2474/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. D. K., zastoupené Mgr. Markétou Perháčovou, advokátkou, se sídlem Hálkova 2, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 6. 2009, č. j. 6 Cmo 485/2008-294, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2008, č. j. 50 Cm 60/2002-282, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení shora označených usnesení Vrchního soudu v Praze (dále též "odvolací soud"), a usnesení Městského soudu v Praze (dále též "soud prvního stupně"). Usnesením odvolacího soudu byl výrok II rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzen a odvolání stěžovatelky proti výroku I usnesení soudu prvního stupně bylo odmítnuto. Výrokem I usnesení soudu prvního stupně byla JUDr. V. B., advokátka, zproštěna výkonu funkce zástupce stěžovatelky, výrokem II usnesení soudu prvního stupně bylo rozhodnuto, že stěžovatelce se neustanovuje zástupce z řad advokátů. Stěžovatelka tvrdí, že tímto postupem bylo porušeno její právo na možnost domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a její právo na právní pomoc v řízení před soudy, garantované čl. 37 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že nesouhlasí s odůvodněním napadených usnesení, zejména pak s postupem obecných soudů, jež pro účely ustanovení zástupce z řad advokátů vycházely ze skutečnosti, že stěžovatelka se dne 16. 1. 2006 účastnila valné hromady společnosti XIO.CZ, a. s., kde předložila 50 % akcií této společnosti se zapsaným základním kapitálem ve výši 1 000 000,- Kč. Stěžovatelka se domnívá, že povinností obecných soudů je zjišťovat majetkové poměry aktuální, nikoliv poměry z let předešlých, navíc doplňuje, že na dané valné hromadě nevystupovala jako akcionář, nýbrž jako správce dědictví po zemřelém akcionáři. Proto podle ní obecné soudy měly vycházet ze skutečnosti, že celkový příjem stěžovatelky a jejího manžela jako důchodců měsíčně nepřesahuje částku 17 000,- Kč, kdy z této částky již není v její možnostech platit náklady na zastoupení advokátem. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka uvádí, že obecné soudy v jiných řízeních, jichž byla účastníkem, rozhodly tak, že podmínky pro ustanovení zástupce naopak splňuje.
Stěžovatelka dále nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že nepotřebuje zástupce k ochraně svých zájmů. Uvádí, že nemá právnické vzdělání, v řízení hájí zájmy rovněž svého invalidního manžela, s ohledem na neznalost právních ustanovení není schopna činit kvalifikované procesní úkony, není schopna hájit svá práva bez emocí a ve složitém právním sporu z důvodu jejího nezastoupení vzniká mezi ní a žalobcem nerovné postavení.
Stěžovatelka tak tento postup soudů označuje za nesprávný, mělo tedy dojít "k porušení stěžovatelčina ústavního práva vyjádřeného v Listině základních práv a svobod."
S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená usnesení zrušil.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny základních práv a svobod, jejichž porušení stěžovatelka namítá, jsou následující:
Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod:
Každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení.
II.
Z předložených usnesení a Ústavním soudem vyžádaného spisu bylo zjištěno, že na základě usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2008, č. j. 50 Cm 60/2002-282, byla JUDr. V. B., advokátka, zproštěna výkonu funkce zástupce stěžovatelky, výrokem II usnesení soudu prvního stupně bylo rozhodnuto, že stěžovatelce se neustanovuje zástupce z řad advokátů. V odůvodnění soud prvního stupně uvádí, že stěžovatelka dne 22. 4. 2008 informovala soud o tom, že z důvodu vzájemné ztráty důvěry vypověděla JUDr. V. B. plnou moc a zažádala o ustanovení jiného advokáta. Obecný soud stěžovatelce vyhověl a JUDr. V. B. zprostil výkonu funkce zástupce. Rozhodnutí o neustanovení zástupce soud prvního stupně odůvodnil tak, že u stěžovatelky nejsou dány důvody pro osvobození od soudních poplatků, resp. že osvobození není odůvodněno ani majetkovými ani výdělečnými poměry stěžovatelky. Dále soud vycházel z posouzení schopností stěžovatelky hájit své zájmy u soudu. Uvedl, že stěžovatelka v průběhu celého řízení vystupuje zcela samostatně, předkládá soudu svá podání, návrhy důkazů, opravné prostředky, námitky či stížnosti, ačkoliv byla zastoupena advokátem. Na základě toho měl soud prvního stupně za to, že stěžovatelka je schopna řádně hájit své zájmy i bez pomoci soudem ustanoveného zástupce. Navíc stěžovatelka v řízení jako obecný zmocněnec zastupuje dalšího žalovaného. Na základě této skutečnosti má soud prvního stupně za to, stěžovatelka je dostatečně kvalifikovaná k samostatnému jednání.
Stěžovatelka proti uvedenému usnesení soudu prvního stupně podala odvolání, kdy navrhovala, aby výrok I usnesení soudu prvního stupně "zůstal nezměněn" a výrok II usnesení soudu prvního stupně byl změněn tak, že stěžovatelce je zástupcem z řad advokátů ustanoven Mgr. Z. M.. Odvolání stěžovatelka odůvodnila tak, že ve složitém řízení není schopna své zájmy hájit sama.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. 6. 2009, č. j. 6 Cmo 485/2008-294, rozhodl tak, že výrok II rozhodnutí soudu prvního stupně se potvrzuje a odvolání stěžovatelky proti výroku I usnesení soudu prvního stupně se odmítá. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně došel k závěru, že stěžovatelka v nedávné době vlastnila majetek vysoké hodnoty, neboť dle "zápisu z mimořádné valné hromady společnosti XIO.CZ, a. s., Soběslavská 48, Praha 3, IČ 26226260 ze dne 16. 1. 2006, se stěžovatelka vykazovala vlastnictvím 50% akcií této společnosti se zapsaným základním kapitálem 1 000 000,- Kč." Stejně tak dle odvolacího soudu nemůže obstát ani argument stěžovatelky, že v minulosti jí již osvobození od soudních poplatků přiznáno bylo.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadenými usneseními Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatelky na zrušení napadených usnesení je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody.
Právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod by bylo porušeno, pokud by komukoliv byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný. K takové situaci v posuzované věci nedošlo, neboť se obecné soudy v rámci řízení předpoklady ustanovení zástupce, resp. osvobození od soudních poplatků, podrobně zabývaly a svá rozhodnutí, tedy proč stěžovatelce nebyl ustanoven zástupce z řad advokátů, řádně odůvodnily. Argument stěžovatelky, že v minulosti jí již osvobození od soudních poplatků přiznáno bylo, se rovněž jeví jako nedůvodný.
K čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod Ústavní soud uvádí, že jeho účelem je, aby v řízení před soudy byla osobám, které právní pomoc potřebují a nemají dostatek finančních prostředků, dána možnost získat momentálně bezplatnou právní pomoc. V občanském soudním řízení tedy předseda senátu rozhodne, zda by účastník měl být zastoupen advokátem. V dané věci obecné soudy shodně došly k závěru, že předpoklady pro ustanovení zástupce z řad advokátů splněny nejsou, protože stěžovatelka je "dostatečně kvalifikovaná k samostatnému jednání".
Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodně meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2010
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu