ECLI:CZ:US:2014:1.US.2483.14.1
sp. zn. I. ÚS 2483/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti Fotovoltaická elektrárna Eliška - Čáslav s.r.o., IČ: 28919408, se sídlem Tuchlovice, Hornická 639, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 2, Karlovo nám. 28, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. května 2014 č. j. 2 Afs 73/2014-36, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 24. července 2014, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí soudu z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 26 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. dubna 2014 č. j. 15 Af 109/2011-49 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 15. září 2011 č. j. 8026/11-1200-506330, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Děčíně, jímž bylo rozhodnuto o její stížnosti na postup plátce daně - společnosti ČEZ Distribuce, a.s. - při výběru odvodu z elektřiny ze slunečního záření podle §7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů) [dále jen "solární odvod"]. Kasační stížnost proti uvedenému rozsudku zamítl Nejvyšší správní soud svým rozsudkem ze dne 21. května 2014 č. j. 2 Afs 73/2014-36, v němž v souladu s právními závěry obsaženými v usnesení rozšířeného senátu téhož soudu ze dne 17. prosince 2013 č. j. 1 Afs 76/2013-57 uvedl, že v předmětném řízení, ve kterém se podle §237 daňového řádu přezkoumává zákonnost postupu plátce daně při srážce tohoto odvodu, není dán prostor pro posouzení tvrzených likvidačních dopadů aplikovaných zákonných ustanovení na poplatníka. Tato otázka může být posouzena v rámci řízení o jeho žádosti o prominutí daně podle §259 daňového řádu.
3. Stěžovatelka je přesvědčena, že nález ze dne 15. května 2012 sp. zn. Pl. ÚS 17/11 (N 102/65 SbNU 367; 220/2012 Sb.), kterým byl zamítnut návrh na zrušení zákonné úpravy solárního odvodu, založil v důsledku svých nejednoznačných právních názorů nerovnost v postavení jednotlivých výrobců solární elektřiny. Nárok na vrácení solárního odvodu totiž přiznal pouze těm z nich, u nichž by v jeho důsledku nastal tzv. "rdousící efekt". Odpověď na otázku, co se rozumí tímto pojmem, zároveň ponechal volné rozhodovací úvaze obecných soudů, které ji s ohledem na jeho nejednoznačnost budou vykládat rozdílně. Jejich judikatura bude roztříštěná, a tedy nepředvídatelná a materiálně nespravedlivá. Pokud jde o výše uvedený závěr Nejvyššího správního soudu, stěžovatelka jej zpochybňuje, neboť stížnost na postup plátce daně považuje za přípustný prostředek ochrany před jeho nezákonným a protiústavním postupem. Tento soud měl zároveň pochybit tím, že nepředložil Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku v tom smyslu, zda solární odvod není v rozporu s právem Evropské unie. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatelka zdůrazňuje, že solární odvod znamenal zásah do jejího práva vlastnit majetek, jakož i do jejího legitimního očekávání, jež bylo založeno zákonem o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, ve znění účinném do 31. prosince 2010, tj. před účinností zákona č. 402/2010 Sb.
II.
Vlastní posouzení
4. Ústavní soud se seznámil s argumentací stěžovatelky a obsahem napadeného rozhodnutí, načež zjistil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přirozeně uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
6. Pro posouzení ústavní stížnosti bylo klíčové, že Ústavní soud neshledává protiústavním závěr Nejvyššího správního soudu, podle něhož v rámci řízení o stížnosti proti postupu plátce daně nelze posuzovat tvrzené likvidační dopady aplikovaných zákonných ustanovení na poplatníka (srov. též např. usnesení ze dne 31. října 2013 sp. zn. III. ÚS 732/14, usnesení ze dne 17. dubna 2014 sp. zn. II. ÚS 1157/14 či usnesení ze dne 13. května 2014 sp. zn. II. ÚS 1273/14; všechna citovaná rozhodnutí jsou veřejně přístupná na webové stránce http://nalus.usoud.cz) a v tomto směru se ztotožňuje s jeho argumentací obsaženou v již zmíněném usnesení jeho velkého senátu ze dne 17. prosince 2013 č. j. 1 Afs 76/2013-57. Od plátce daně, který není orgánem veřejné moci, obecně nelze očekávat, aby prováděl úvahu stran existence případného likvidačního dopadu solárního odvodu vůči jednotlivým výrobcům elektrické energie, a na vlastní odpovědnost tak odvedl státu odvod v menší než zákonem předepsané výši. Prostor pro takovouto úvahu zákon naopak vytváří při rozhodování o prominutí daně podle §259 daňového řádu, protože právě toto rozhodnutí příslušného orgánu veřejné moci by mohlo vést k tomu, že bude již uhrazený odvod v rozsahu, ve kterém byl prominut, dodatečně vrácen.
7. Skutečnost, že v řízení o stížnosti proti postupu správce daně nelze rozhodnout o úplném nebo částečném prominutí solárního odvodu, znamená, že ostatní námitky stěžovatelky nejsou v projednávané věci relevantní. Ústavní soud proto jen na okraj poznamenává, že se neztotožňuje s jejím názorem, podle něhož Nejvyšší správní soud pochybil nepředložením jí formulované předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie, neboť takovýto postup by měl své opodstatnění pouze za předpokladu, pokud by správní soudy byly povinny rozhodnout o dopadu odvodu do jejích veřejných subjektivních práv. Tak tomu ale z výše uvedených důvodů nebylo. Nadto nelze přehlédnout, že Nejvyšší správní soud se ve svém rozsudku otázkou souladu solárního odvodu s právem Evropské unie (zejména s účelem směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2001/77/ES a s cílem směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2009/28/ES) podrobně vypořádal.
8. Ze všech těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatelky, pročež mu nezbylo než její ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
9. Jen pro úplnost je třeba dodat, že podání stěžovatelky bylo zatíženo vadou, protože k němu nebyla přiložena zvláštní plná moc k jejímu zastupování ve smyslu §31 zákona o Ústavním soudu. Protože by však odstranění této vady nemohlo nic změnit na výsledku tohoto řízení, Ústavní soud nepovažoval za nezbytné vyzývat stěžovatelku k jejímu odstranění.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2014
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu