ECLI:CZ:US:2014:1.US.2486.14.1
sp. zn. I. ÚS 2486/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Ladislava Poláka, zastoupeného JUDr. Lumírem Mondokem, advokátem, se sídlem Hokejová 4, Praha 10, proti sdělení Nejvyššího státního zastupitelství č. j. 5 NZN 416/2014-17 ze dne 4. 6. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedené sdělení Nejvyššího státního zastupitelství a navrhl, aby Ústavní soud konstatoval, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Přitom odkázal na čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel podal trestní oznámení, ve kterém namítal spáchání trestného činu zaměstnanci několika bank, včetně České národní banky, v důsledku kterých měl utrpět škodu ve výši 4,5 mil. Kč. Toto oznámení bylo odloženo policejním orgánem dne 31. 12. 2013. Městské státní zastupitelství v Praze následnou žádost stěžovatele o přezkoumání postupu policejního orgánu odmítlo dne 5. 2. 2014 jako nedůvodnou, neboť v postupu policejního orgánu, který si opatřil veškeré dostupné listinné materiály, neshledalo žádné pochybení. Stěžovatel následně podal žádost o výkon dohledu nad postupem městského státního zastupitelství.
Tato žádost byla odmítnuta Vrchním státním zastupitelstvím v Praze přípisem ze dne 25. 3. 2014. I tento přípis stěžovatel napadl podnětem k výkonu dohledu adresovaným Nejvyššímu státnímu zastupitelství.
Napadeným sdělením Nejvyšší státní zastupitelství formou dopisu stěžovateli oznámilo, že jeho podnět shledává nedůvodným. Rozsah svého přezkumu stanovilo následovně:
"...dohled nad postupem bezprostředně nižšího státního zastupitelství, který sám byl dohledem, je svým obsahem i rozsahem nutně omezený a neplnohodnotný, protože se striktně zaměřuje zejména na vlastní postup při výkonu dohledu ze strany toho vyššího státního zastupitelství, jež předchozí dohled vykonávalo. Vyšší státní zastupitelství může v této souvislosti hodnotit pouze úroveň a účinnost vykonaného dohledu. Postup nižšího státního zastupitelství je proto oprávněno přezkoumat výlučně z hlediska, zda byl podnět k výkonu dohledu vyřízen v přiměřené lhůtě, zda se státní zástupce bezprostředně nižšího státního zastupitelství zabýval všemi podstatnými námitkami, měl k dispozici nezbytný spisový materiál a zda podatele vyrozuměl o výsledku přezkoumání předchozího podnětu. Do merita věci dohled nad dohledem fakticky směřovat nemůže. Je to logický důsledek toho, že i když je možný dohled i nad činností, která sama je dohledem, právní úprava nepřipouští plnohodnotný dohled přes dva či tři stupně (tj. např. Nejvyšší státní zastupitelství nemůže v rámci dohledu přezkoumávat postup krajského a okresního státního zastupitelství)."
Ústavní soud si vyžádal příslušné spisy policejního orgánu č. j. KRPA-258280-39/TČ-2013-000091 a ORII-15982/TČ-2011-001291 a spis Městského státního zastupitelství v Praze sp. zn. 4 KZN 287/2012, z nichž zjistil následující.
Dne 7. 11. 2012 stěžovatel podal trestní oznámení vůči úředníkům České národní banky (dále jen ČNB) a zástupci svého obchodníka s cennými papíry, na jehož doporučení v roce 2006 investoval své prostředky do nákupu zahraničních cenných papírů. Podle tohoto oznámení stěžovatel v roce 2006 uzavřel se svým obchodníkem s cennými papíry smlouvu o obstarání koupě zahraničních cenných papírů, podle které mu obchodník měl nakoupit cenné papíry obchodované na regulovaném trhu. Namísto toho, však měl být stěžovatel podveden a byly mu nakoupeny cenné papíry, které na regulovaném trhu obchodovány nebyly a neodpovídaly ani požadavkům na cenné papíry, se kterými souhlasil v dané komisionářské smlouvě.
Na postup obchodníka si stěžovatel stěžoval u ČNB, která se však dle jeho názoru podněty zabývala nedostatečně a vyhodnotila je mylně, čímž mělo dojít ke spáchání trestného činu zneužití postavení úřední osoby guvernérem ČNB a dalšími zaměstnanci ČNB.
V reakci na trestní oznámení, ke kterému byly přiloženy stovky stran dokumentů, se policejní orgán obrátil se žádostí o zaslání materiálů a vyjádření na ČNB. Ta dodala relevantní dokumenty a odpověděla, že po šetření provedeném na základě podání stěžovatele nezjistila žádné pochybení obchodníka s cennými papíry, které by odůvodňovalo zahájení správního řízení proti tomuto obchodníkovi. Poukázala na to, že případem se opakovaně a podrobně zabývala a nelze tedy v žádném případě hovořit o její nečinnosti.
Dne 31. 12. 2013 policejní orgán trestní oznámení stěžovatele odložil, neboť nezjistil žádné skutečnosti důvodně nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin. V rozsáhlém odůvodnění uvedl, že stěžovatel si musel být vědom, jaké dluhopisy nakupuje a měl k tomu i všechny potřebné informace. V odůvodnění policejní orgán odkazoval také na stejné závěry Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, ke kterým dospěly v civilním řízení stěžovatele proti obchodníkovi s cennými papíry o určení vlastnictví k cenným papírům. Co se týče činnosti ČNB, tak policejní orgán dospěl k závěru, že ČNB se podněty stěžovatele řádně zabývala a to opakovaně a prostřednictvím několika svých sekcí.
II. Argumentace stěžovatele
Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí obecně proti tomu, jak orgány činné v trestním řízení naložily s jeho trestním oznámením. Konkrétně však napadá pouze vyjádření a názory Nejvyššího státního zastupitelství prezentované v napadeném sdělení, se kterými nesouhlasí a považuje je za porušující jeho právo na spravedlivý proces.
III. Hodnocení Ústavního soudu
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že postupem Nejvyššího státního zastupitelství ani jiných orgánů činných v trestním řízení nemohlo být vůbec dotčeno právo stěžovatele na spravedlivý proces.
Jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu, tak ve fázi trestního řízení před zahájením trestního stíhání příslušný orgán státu pouze provádí šetření k prověření podezření ze spáchání trestné činnosti, jež vyvstalo na podkladě jeho vlastních poznatků, případně na základě trestního oznámení ve smyslu §158 odst. 1, 2 trestního řádu. V tomto stadiu trestního řízení tedy dosud není dán trestněprocesní vztah s konkrétním obviněným, který je nezbytným předpokladem toho, aby se poškozený vůbec mohl domáhat svých nároků v adhezním řízení dle §43 odst. 3 trestního řádu. Není dosud dán ani vyšší stupeň pravděpodobnosti, že vůbec byl spáchán trestný čin, jímž mělo být poškozenému ublíženo na zdraví, způsobena majetková, morální či jiná újma ve smyslu §43 odst. 1 věta první trestního řádu. Ve vztahu k osobám, jež se v této fázi trestního řízení považují za poškozené, tudíž nelze vůbec uvažovat o garancích spravedlivého procesu ve smyslu článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny, resp. článku 6 odst. 1 věta první Úmluvy (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 2886/13 ze dne 29. 10. 2013, bod 9 a odkazy tam uvedené).
Skutkovými okolnostmi popsanými stěžovatelem v ústavní stížnosti, podle kterých mu měla být trestným činem způsobena škoda na majetku, by však mohlo být dotčeno jeho právo na ochranu majetku (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 3888/13 ze dne 26. 2. 2014). Ústavní soud tedy musí ústavní stížnost prozkoumat z tohoto pohledu.
A. Část stížnosti směřující proti přípisu Nejvyššího státního zastupitelství
Ústavní soud se předně domnívá, že není a priori na závadu, že stěžovatel napadá "pouhé" sdělení Nejvyššího státního zastupitelství. Zákon o Ústavním soudu v §72 odst. 1 písm. a) stanoví, že ústavní stížnost může podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ústavní soud však již v minulosti konstatoval, že z hlediska posouzení toho, zda daný akt je rozhodnutím, resp. opatřením, v zákonem předvídaném smyslu, není nezbytně nutné, aby byl vždy jako "rozhodnutí", příp. "opatření" výslovně označen. Za rozhodující kritérium je nutno považovat skutečnost, zda orgán veřejné moci svým aktem, zde sdělením, autoritativně zasáhl do právní sféry stěžovatele.
V nyní posuzované věci však napadené sdělení nebylo vůbec způsobilé zasáhnout do práva stěžovatele na ochranu jeho majetku. Jak Ústavní soud uvedl v usnesení sp. zn. IV. ÚS 708/10 ze dne 5. 5. 2010 vyrozumění o vypořádání podnětu o výkonu dohledu nad nižším státním zastupitelstvím do právní sféry stěžovatelů nijak nezasahují, neboť jimi jsou pouze informováni o průběhu a způsobu řešení svého podnětu; nejde tudíž o úkony, jimiž by byla orgánem veřejné moci zakládána, měněna, rušena či závazně určována práva a povinnosti stěžovatelů. K projednání návrhů napadajících taková vyrozumění není Ústavní soud příslušný (obdobně viz usnesení sp. zn. II. ÚS 948/12 ze dne 24. 7. 2012).
V nyní posuzované věci, jak vyplývá i z napadeného sdělení, Nejvyšší státní zastupitelství nijak neposuzovalo meritum věci, ale mohlo se vyjádřit pouze k tomu, jak jemu bezprostředně nižší státní zastupitelství vykonalo dohled nad o ještě jeden stupeň nižším státním zastupitelstvím. Nejvyšší státní zastupitelství tedy nijak nemohlo hodnotit otázku zásahu do práva stěžovatele na ochranu majetku a nemohlo tedy svým postupem ani do něj zasáhnout.
Z těchto důvodů ústavní stížnost do té míry, do které směřuje proti v záhlaví uvedenému sdělení Nejvyššího státního zastupitelství, musí být odmítnuta podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
B. Část stížnosti směřující proti předchozím rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení
Do té míry, do které lze chápat stěžovatelovu ústavní stížnost jako napadající i rozhodnutí a postup orgánů činných v trestním řízení předcházející napadené sdělení Nejvyššího státního zastupitelství, tak tato část stížnosti by měla být odmítnuta jako opožděná.
Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost lze podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Trestní oznámení stěžovatele bylo odloženo policejním orgánem dne 31. 12. 2013. Následná žádost stěžovatele o přezkoumání postupu policejního orgánu byla odmítnuta jako nedůvodná Městským státním zastupitelstvím v Praze dne 5. 2. 2014. Následně dne 25. 3. 2014 Vrchní státní zastupitelství v Praze odmítlo žádost stěžovatele o výkon dohledu nad městským státním zastupitelstvím. Toto sdělení muselo být stěžovateli doručeno před 14. 5. 2014, kdy podával podnět Nejvyššímu státnímu zastupitelství proti tomuto sdělení. Všechny tyto události se tedy staly více než dva měsíce před podáním ústavní stížností, k němuž došlo 23. 7. 2014.
V případě osob, které brojí proti odložení jejich trestního oznámení, Ústavní soud standardně akceptuje jako včas podané ústavní stížnosti napadající odmítnutí státním zástupcem stížnosti podané proti usnesení o odložení věci (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2886/13 ze dne 29. 10. 2013 či usnesení sp. zn. I. ÚS 4019/13 ze dne 26. 3. 2014). V případech, kdy trestní oznámení není odloženo usnesením, pak akceptuje ústavní stížnosti proti postupu nejbližšího nadřízeného orgánu při projednávání podnětu k výkonu dohledu (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 4621/12 ze dne 24. 7. 2014). Lze také akceptovat jako ve lhůtě podané ústavní stížnosti proti výkonu dohledu nejbližšího nadřízeného státního zastupitelství, které je ještě oprávněno posuzovat meritorně rozhodnutí nižšího státního zastupitelství (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2343/14 ze dne 30. 7. 2014). Tomu by však odpovídalo, kdyby stěžovatel ústavní stížnost podal nejpozději do dvou měsíců po obdržení sdělení Vrchního státního zastupitelství v Praze o vypořádání jeho podnětu k výkonu dohledu nad městským státním zastupitelstvím.
Následné podání podnětu k výkonu dohledu dalšímu vyššímu stupni státního zastupitelství již nemůže být považováno za procesní prostředek k ochraně stěžovatelova práva (na ochranu majetku), od jehož vyřízení by mohl být odvozován počátek běhu dvouměsíční lhůty, protože, jak bylo vyloženo výše (bod 16), pravomoci Nejvyššího státního zastupitelství v této fázi byly již velmi omezené a meritum věci, tedy právo stěžovatele na ochranu majetku, řešeno být nemohlo.
Nicméně Ústavní soud si je vědom, že jeho judikatura v této oblasti není dosud zcela ustálená a že by bylo vůči stěžovateli nepřiměřeně příkré ho fakticky penalizovat za to, že dal možnost všem stupňům státního zastupitelství namítaný zásah do jeho ústavních práv napravit. Proto v nyní posuzované věci tuto část stížnosti podrobí ústavněprávnímu přezkumu, byť do budoucna, pro ústavní stížnosti podané po zveřejnění tohoto usnesení bude aplikovat výše uvedené principy a za stejných okolností by takovou ústavní stížnost (či její část) prohlásil za podanou opožděně podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu (obdobně viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 708/10 ze dne 5. 5. 2010).
Pozitivními závazky státu v případě zásahu do práva na ochranu vlastnictví zaručeném čl. 11 Listiny a čl. 1 Protokolu č. 1 třetí soukromou osobou poskytnout odpovídající právní prostředky k jejich ochraně, se Ústavní soud nedávno zabýval v nálezu sp. zn. I. ÚS 3196/12 ze dne 12. 8. 2014 a usnesení sp. zn. I. ÚS 3888/13 ze dne 26. 2. 2014. Z těchto rozhodnutí vyplývá, že primárním prostředkem ochrany zásahů do majetkových práv zůstává možnost podání občanskoprávní žaloby vůči domnělým pachatelům. V těchto situacích stát může porušit své závazky účinného vyšetřování (ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva; tento pojem nelze zaměňovat s terminologií trestního řádu, kde "vyšetřování" je specifická fáze trestního řízení) pouze pokud jsou v příslušném trestním řízení shledány vady a pochybení extrémní povahy.
Je nutno si uvědomit, že účelem pozitivního závazku účinného vyšetřování, tak jak vyplývá z judikatury Evropského osudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") není potrestání konkrétních osob za trestné činy. V tomto ohledu skutečně neexistuje ústavně zaručené subjektivní právo fyzické či právnické osoby na to, aby byla jiná osoba trestně stíhána (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 344/04 ze dne 2. 5. 2006). Účelem pozitivního závazku zajistit účinnou ochranu základních práv, jehož součástí je i právo na účinné vyšetřování, je, aby právní ochrana konkrétního základního práva byla účinná v praxi, především tím, že bude dostatečně odrazovat od porušování tohoto základního práva. Existuje tedy subjektivní právo na existenci dostatečných a účinných právních prostředků ochrany konkrétního základního práva, nikoliv však právo na konkrétní výsledek dosažený v rámci daných právních prostředků.
Právo na účinné vyšetřování, jako jedna z možností splnění pozitivního závazku zajistit účinnou ochranu základních práv v praxi, se uplatní primárně zejména u práva na život, zákazu mučení, či zákazu otroctví a nucených prací. Zde jde totiž o zcela zásadní zásahy do důstojnosti a zpravidla i fyzické integrity člověka, u kterých by pouhá ex post přiznaná finanční náhrada v civilněprávním řízení mohla již jen zmírnit prožité útrapy avšak již nikdy je zcela odstranit. Proto se pouhá možnost bránit se civilněprávní žalobou nejeví dostatečnou reakcí na tato porušení (srovnej ustálenou judikaturu ESLP k této otázce, viz např. rozsudek ve věci Nikolova a Velichkova proti Bulharsku ze dne 20. 12. 2007 č. 7888/03, §55).
V případě zásahů do práva na ochranu majetku je však situace diametrálně odlišná, neboť tam utrpěná újma je z podstaty věci vždy primárně majetková a lze ji tedy plně kompenzovat přiznanou náhradou škody v civilním řízení. Proto stát v zásadě dostojí svým pozitivním závazkům z Úmluvy, pokud osobám, do jejichž práva na ochranu majetku bylo zasaženo třetími osobami, poskytne možnost svého práva se domáhat v civilním řízením splňujícím požadavky na spravedlivý proces.
Tyto závěry plně dopadají na nyní projednávaný případ. Stěžovatel měl v plánu investovat nemalou částku do zahraničních cenných papírů. Takové transakce již z povahy věci s sebou přinášejí nemalou míru rizika, a je tedy oprávněné po investorovi požadovat, aby v takových situacích jednal se zvýšenou ostražitostí a péčí. Samozřejmě, že nelze tolerovat, pokud je investor při této transakci podveden. Primárně však jde stále o vztah mezi investorem a zprostředkovatelem obchodu (obchodníkem s cennými papíry) a případné škody vzniklé z pochybení na straně zprostředkovatele se lze domáhat prostředky občanskoprávní žaloby. Stěžovatel však Ústavní soud nijak neinformoval, zda civilní prostředky ochrany (žaloba na náhradu škody) využil a ani neuvádí žádné důvody, proč by civilní prostředky ochrany měly být v jeho situaci obecně neúčinné.
Vzhledem na výše uvedené Ústavní soud tedy musí přezkoumat pouze, zda v trestním řízení zahájeném z podnětu stěžovatele došlo z pohledu práva na účinné vyšetřování k extrémním pochybením, či nikoliv (viz bod 24 výše).
Účinné vyšetřování musí splňovat kumulativně následující samostatné požadavky, vyplývající z judikatury ESLP: vyšetřování musí být a) nezávislé a nestranné, b) důkladné a dostatečné, c) rychlé, d) podrobené veřejné kontrole a e) zahájeno z vlastní iniciativy orgánů činných v trestním řízení (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 2886/13 ze dne 29. 10. 2013, bod 18).
V prvé řadě je nutno poznamenat, že stěžovatel v ústavní stížnosti (která je směřována primárně vůči postupu Nejvyššího státního zastupitelství) konkrétní námitky, proč provedené vyšetřování bylo neúčinné, neformuluje a odkazuje pouze na svá předchozí podání, zejména to pro Nejvyšší státní zastupitelství ze dne 14. 5. 2014. Avšak ani toto podání vesměs neobsahuje námitky relevantní z pohledu práva na účinné vyšetřování. Toto podání je ve své podstatě polemikou s právními a skutkovými závěry orgánů činných v trestním řízení. Hlavní námitkou stěžovatele je, že policejní orgán si měl zkonstruovat svůj vlastní skutkový děj, který nemá se skutečným stavem věci nic společného.
Námitky stěžovatele jsou tak vlastně jen nesouhlasem se skutkovými a právními závěry učiněnými orgány činnými v trestním řízení. Takové závěry však v rámci práva na účinné vyšetřování Ústavnímu soudu přezkoumávat nepřísluší. Ústavní soud zdůrazňuje, že požadavek účinného vyšetřování je "pouze" procesní povinností tzv. náležité péče a nikoliv povinností na výsledek. Účinné vyšetřování tak negarantuje žádný konkrétní výsledek, ale pouze řádnost postupu daného orgánu (blíže viz Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M.: Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 364 a 368). Ústavní soud tak nemůže přezkoumávat rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, pokud jde o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení či naopak nezahájení trestního stíhání (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 2886/13 ze dne 29. 10. 2013, bod 20).
Ústavní stížnost lze interpretovat tak, že je namítáno nesplnění požadavku důkladnosti provedeného šetření. Pro splnění tohoto dílčího požadavku účinného vyšetřování se požaduje, aby orgány činné v trestním řízení zajistily všechny relevantní důkazy, závěry šetření musí být založeny na důkladné, objektivní a nestranné analýze všech relevantních skutečností, a aby orgány měly vážnou snahu zjistit, co se stalo a neměly by spoléhat na ukvapené, či neopodstatněné závěry jako důvod pro ukončení vyšetřování (viz rozsudek velkého senátu ESLP Nachova a další proti Bulharsku, ze dne 6. 7. 2005 č. 43577/98, §113 a rozsudek ESLP ve věci Finogenov a další proti Rusku ze dne 20. 12. 2011 č. 18299/03, §271). Stěžovatel však v ústavní stížnosti a ani v odkazovaných dokumentech neuvádí, které důkazy orgány činné v trestním řízení opomenuly zajistit. Jeho námitkou spíše je, že některé důkazy orgány nezohlednily dostatečně, či opomenuly úplně.
Ústavní soud se však po prostudování spisového materiálu domnívá, že nelze dospět k závěru, že vyšetřování by bylo v tomto ohledu tak extrémně nedostatečné, že by již zasáhlo do ústavních práv stěžovatele. Ústavní soud chápe, že stěžovatel, zejména pokud je v sázce vysoká částka, o kterou měl při investici přijít, není se závěry vyšetřování spokojen a proti nim brojí. Avšak rozhodnutí policejního orgánu, že stěžovatel při náležité péči musel vědět do jakých cenných papírů, i přes možné špatné poučení ze strany zaměstnance obchodníka s cennými papíry, investuje, se Ústavnímu soud nejeví svévolným či neopodstatněným, ve smyslu že by nebylo ničím podloženo. Naopak závěry policejního orgánu jsou logicky odůvodněny. Skutečnost, že se policejní orgán nevypořádal úplně se všemi důkazy předloženými stěžovatelem, se s ohledem na jednoznačný závěr, ke kterému dospěl na základě v jeho rozhodnutí uvedených důkazů, že v dané věci o trestný čin nejde, nejeví natolik závadnou, že by mohlo jít o tak extrémní pochybení, které by již porušilo ústavní práva stěžovatele. Proto vzhledem k omezené míře možného přezkumu Ústavním soudem (viz bod 29 výše) postup orgánů činných v trestním řízení nezasáhl do ústavních práv stěžovatele.
Zbývá ještě jednou závěrem dodat, že skutečnost, že orgány činné v trestním řízení dospěly k závěru, že vůči stěžovateli nebyl spáchán trestný čin, mu nijak nebránilo domáhat se svých nároků cestou civilněprávní žaloby, která byla plně způsobilá stěžovateli poskytnout nápravu jim namítaných porušení jeho majetkových práv.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů tuto část ústavní stížnosti odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu