ECLI:CZ:US:2009:1.US.2489.09.1
sp. zn. I. ÚS 2489/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Bednaříka, se sídlem v Ostravě, Obránců Míru 6, správce konkursní podstaty Moravia Banky, a. s. v likvidaci, se sídlem ve Frýdku-Místku, ul. Palackého 133, IČ 45192855, zastoupeného Mgr. Denisou Belošovičovou, advokátkou se sídlem v Ostravě-Slezské Ostravě, Bohumínská 788/61, proti výroku II. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 11. 2008, čj. 14 Cm 130/2004-79, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 6. 2009, čj. 10 Cmo 11/2009-91, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě shora označeným rozsudkem zamítl incidenční žalobu o určení, že žalobce má za úpadcem Moravia Banka, a. s. v likvidaci, pohledávku ve výši 95 280,58 Kč (výrok I.) a výrokem II. uložil žalobci povinnost zaplatit stěžovateli na nákladech řízení částku 7100 Kč. Výši nákladů soud určil podle §8 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006.
Na základě odvolání stěžovatele, směřujícího proti výroku II. o nákladech řízení, Vrchní soud v Olomouci v napadené části rozsudek soudu I. stupně potrdil a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Proti výroku II. rozsudku soudu I. stupně a proti usnesení odvolacího soudu brojí stěžovatel ústavní stížností. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas s právním názorem obecných soudů. Dle mínění stěžovatele neměla být výše odměny za zastupování určena podle §8 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb., ale podle §3 odst. 1 téhož předpisu (tj. 18 800 místo 6200 Kč). Tím bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na právní pomoc dle §37 odst. 2 Listiny. Svou ústavní stížnost staví stěžovatel na argumentaci, podle které je incidenční žaloba ve své podstatě žalobou na plnění, a proto je nutno paušální odměnu za zastupování určit podle §3 odst. 1 cit. vyhlášky, který se vztahuje na řízení, jejichž předmětem je zaplacení peněžité částky. Incidenční žaloba o určení pravosti pohledávky není určovací žalobou ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř., ani speciální určovací žalobou, neboť nemá preventivní charakter, nesleduje vytvoření pevného základu pro právní vztahy účasníků sporu, ale představuje titul pro zaplacení peněžité částky v konkursním řízení. V této souvislosti stěžovatel kritizuje rozhodnutíNejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 29 Odo 905/2003 (pozn. ÚS: rozhodnutí bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 38/2006). Stěžovatel poukazuje i na nedostatek odůvodnění aplikace §8 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb. v rozhodnutí soudu I. stupně a na složitost incidenčního sporu. Na základě toho navrhuje zrušení citovaných rozhodnutí, resp. u rozsudku soudu I. stupně pouze jeho výroku I.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv asvobod jednotlivce. V souzené věci však Ústavní soud takový zásah neshledal.
Stěžovatelova ústavní stížnost není v podstatě ničím jiným, než pouhou polemikou s právními názory obecných soudů, o nichž má zato, že jsou nesprávné. Tím staví stěžovatel Ústavní soud do role, která mu vůbec nepřísluší; Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti, a nikoliv dalším článkem soustavy obecných soudů, který by se mohl či měl zabývat interpretací jednoduchého práva. Nemá-li výklad jednoduchého práva dopad do ústavně garantovaných práv, nepřísluší Ústavnímu soudu zaujímat jiné právní názory, odchylné od těch, které vyslovily v civilním řízení obecné soudu. Ostatně právě tuto skutečnost vystihl v odůvodnění svého rozhodnutí i odvolací soud, který připomíná, že pouhý fakt, že se soudy při stanovení výše odměny neztotožnily s právním názorem stěžovatele a přiznaly mu nižší částku, než požadoval, nelze považovat za zásah do práv zaručených Listinou.
Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou ale i v ostatních směrech řádně odůvodněna a dostatečně vysvětlují, proč právní názor stěžovatele nelze považovat za správný, a to v souladu s judikaturou publikovanou k tomuto tématu. Ústavní soud nevidí důvod, proč by jejich stanoviska měl opakovat, a proto na ně pouze odkazuje.
V této souvislosti považuje za důležité uvést, že stěžovatelova námitka, dle níž soud I. stupně vůbec neodůvodnil postup podle §8 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb., není důvodná. Prvoinstanční soud naopak v odůvodnění rozsudku - v souladu s rozhodnutím R 38/2006 - vysvětluje, proč neurčil výši odměny za zastupování podle §3 odst. 1 citované vyhlášky.
Konečně není udržitelný ani základní argument, na němž stojí ústavní stížnost, a sice že incidenční žaloba o popření pravosti pohledávky stěžovatele (v teorii se nazývá žalobou odporovou) je žalobou na plnění. Tento závěr stěžovateli vyvrátily již obecné soudy ve svých rozhodnutích, v nichž v souladu s konstantní judikaturou dovozovaly, že uvedená žaloba je svou povahou určovací žalobou, v níž není zapotřebí prokazovat naléhavý právní zájem. Shodně se k problému staví i teorie civilního procesu. Např. prof. Winterová jako společný rys incidenčních sporů vyzdvihuje to, že vyjma sporů o vypořádání SJM a o odporovatelnost bude mít rozsudek určovací povahu; není přitom nutno tvrdit a prokazovat naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť žaloba se vždy opírá o výzvu účastníku, aby žalobu podal. U incidenčních sporů však nikdy nejde o rozsudek na plnění (rozsudek nemůže být exekučním titulem), neboť je jím řešen jenom základ, tj. zda se uspořádání práv a povinností ve zvláštním řízení sporného práva týká, či nikoliv. V souladu s tím je předmětem odporového sporu určení pravosti (existence) nebo neexistence pohledávky, její výše nebo pořadí (Winterová, A. Incidenční spory. Bulletin advokacie, 2003, č. 4, s. 12-17). Odporový spor tedy nesměřuje k samotnému plnění, ale pouze k určení, zda bude sporná pohledávka v rozvrhu uspokojována, či nikoliv. Z tohoto hlediska nemůže argumentace stěžovatele, na níž je vybudována jeho ústavní stížnost, obstát.
Z těchto důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevněneopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 3. listopadu 2009
František Duchoň, v.r.
předseda senátu