ECLI:CZ:US:2008:1.US.2512.07.1
sp. zn. I. ÚS 2512/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele M. N., zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem v Plzni, Malá 6, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 609/2007 ze dne 13. 6. 2007, proti usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 7 To 222/2006 ze dne 25. 1. 2007 a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - jih sp. zn. 1 T 125/2004 ze dne 9. 5. 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 609/2007 ze dne 13. 6. 2007, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 7 To 222/2006 ze dne 25. 1. 2007, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - jih sp. zn. 1 T 125/2004 ze dne 9. 5. 2006. Rozsudkem soudu prvního stupně byl uznán vinným spácháním trestného činu krádeže podle ustanovení §247 odst. 1 a odst. 3 písm. b) trestního zákona a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 4 roků. Současně mu byla uložena povinnost zaplatit společnosti ČEZ Distribuce, a. s., škodu ve výši 2.559.191,90 Kč. Napadenými rozhodnutími byla podle jeho názoru porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") ve spojení s ustanovením čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR.
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech:
Stěžovateli bylo kladeno za vinu, že v úmyslu zajistit pro své podnikatelské aktivity nezpoplatněný odběr elektrické energie v době nejméně od 19. 5. 1995 do 18. 8. 2003 provedl zásah do elektrického rozvodu a v důsledku toho čerpal elektrickou energii. Stěžovatel nepovažuje provedené dokazování za dostačující, neboť nade vší pochybnost neprokazuje jeho vinu či nevinu. Předmětem dokazování mělo být to, jak se stěžovatel sám podílel na faktickém provedení černého odběru. Sám v tomto směru v průběhu celého řízení navrhoval důkazy, jeho návrhům však soudy nevyhověly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s jeho návrhy nevypořádaly.
Dále stěžovatel tvrdí, že důkazy, které soudy považovaly za rozhodující, byly získány nezákonným způsobem. Byl totiž obžalován na základě akce, kterou provedli sami zaměstnanci ZČE, kteří bez povolení nezákonným způsobem vnikli na jeho pozemky a bez asistence Policie ČR zde prováděli jakési výkopové práce. Teprve po zjištění černé přípojky povolali Policii. Tento způsob získání důkazů je podle jeho názoru nepřípustný a získané důkazy nemohou být v trestním řízení použity proti němu.
Dále stěžovatel namítal, že napadená rozhodnutí jsou postavena na nesprávné právní kvalifikaci jeho skutku. Podle jeho názoru nebylo prokázáno ani prokazováno, který subjekt provedl černou přípojku; nebylo také prokázáno, že on odebíral neměřenou elektrickou energii vědomě.
Stěžovatel se rovněž neztotožňuje s rozhodnutím o náhradě škody a zpochybňuje aktivní legitimaci oprávněné osoby, tj. poškozeného Napadá rovněž způsob výpočtu rozsahu škody, který je výpočtem teoretickým, což je podle jeho názoru v rozporem s vymezením pojmu škoda. Znalecký posudek, na jehož základě soud stanovil výši škody, je podle jeho názoru nepřezkoumatelný, nezákonný a ústavně nekonformní.
Proto navrhl, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření k ústavní stížnosti v podstatě odkázal na obsah svého rozhodnutí; poukázal na to, že argumenty obsažené v ústavní stížnosti se v podstatě shodují s argumentací stěžovatele v odvolání, kterou se v odvolacím řízení velmi podrobně zabýval. Krajský soud se prý nespokojil s rozsahem dokazování před okresním soudem; sám vyzval stěžovatele k předložení dokladů prokazujících, že ten provozoval malou vodní elektrárnu, jež údajně zajišťovala část spotřeby elektřiny v jeho objektech. Na to však stěžovatel nereagoval.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření poukázal především na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Dále uvedl, že právní nástupnictví poškozené osoby je plně v souladu s dosavadním výkladem ustanovení §45 odst. 3 trestního řádu. Poukázal rovněž na to, že námitkou nedostatečného prokázání subjektivní stránky jednání stěžovatele se velmi podrobně zabýval odvolací soud, k jehož závěrům se soud dovolací plně připojil. Dodal, že zejména s ohledem na vysokou informovanost stěžovatele v oblasti energetiky se jeví jako účelové jeho tvrzení, že o odběru "na černo" neměl ani tušení.
K ústavní stížnosti se vyjádřila i Krajské státní zastupitelství v Plzni a Okresní státní zastupitelství Plzeň - jih. Ta v reakci na námitky stěžovatele v podstatě poukázala na konkrétní procesní postup a rozhodnutí jednotlivých orgánů činných v trestním řízení. Pokud jde o rozsah škody, ten byl zjišťován dvěma znaleckými posudky, v řízení došlo k zpřesnění výše škody ve prospěch stěžovatele a znalec Grim použil k výpočtu nejnižší možnou sazbu, tzv. bytovou.
Vyjádření obecných soudů i státních zastupitelství byla zaslána stěžovateli k případné replice. Ve své replice stěžovatel zdůraznil, že námitky uplatněné v ústavní stížnosti uváděl kontinuálně i v řízení před obecnými soudy. V ústavní stížnosti pak zdůraznil především ústavněprávní aspekty, které obecné soudy - podle jeho názoru - nesprávně zhodnotily. Je i nadále přesvědčen, že obecné soudy zasáhly do jeho základních práv, zejména do práva garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal i spis sp. zn. 1 T 125/2004 vedený u Okresního soudu Plzeň - jih. Ze spisu zjistil, že stěžovatel byl citovaným rozsudkem uvedeného soudu uznán vinným, že v době nejméně od 19. 5. 1995 do 18. 8. 2003 v katastrálním území Blovice, chatové oblasti Kamensko, soudní okres Plzeň- jih v budovách č. p. 190 a 510 a ve všech dalších objektech a prostorách na pozemcích parc. č. 249 a 717/3 odebíral neměřenou elektrickou energii z distribuční sítě, a to prostřednictvím kabelu vedeného z betonového sloupu nízkého napětí nikoliv přímo do pojistné skříně, ale přes zvláštní rozvodný okruh, čímž způsobil společnosti ČEZ Distribuce, a. s., se sídlem v Praze 2, Vinohradská 325/8, škodu ve výši nejméně 2.559.191,90 Kč, čímž spáchal pokračující trestný čin krádeže podle ustanovení §247 odst. 1 a odst. 3 písm. b) trestního zákona a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků. Výkon tohoto trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 roků a současně byl nad ním vysloven dohled. Podle ustanovení §228 odst. 1 trestního řádu mu byla rovněž uložena povinnost zaplatit společnosti ČEZ Distribuce, a. s., výše uvedenou škodu a se zbytkem nároku na náhradu škody byla tato společnost odkázána na řízení občanskoprávní.
Odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni usnesením sp. zn. 7 To 222/2006 ze dne 25. ledna 2007 zamítl. V odůvodnění se velmi podrobně zabýval námitkami stěžovatele. Uvedl především, že soud prvního stupně postupoval v řízení tak, aby mohl být zjištěn skutkový stav, o němž nevznikají důvodné pochybnosti, a to jak pokud jde o povahu neoprávněného odběru elektrické energie a jeho okolnosti, tak pokud jde o výši škody. Konstatoval, že nebyly zjištěny procesní vady a nebylo porušeno právo stěžovatele na obhajobu. Podrobně se zabýval jeho námitkou týkající se určení data zahájení neměřeného odběru (tato námitka v ústavní stížnosti uplatněna nebyla). Zkoumal i tvrzení stěžovatele, že zajišťoval elektrickou energii pro svou potřebu výrobou elektřiny v malé vodní elektrárně. V této souvislosti mu odvolací soud uložil předložení podkladů k provozu malé vodní elektrárny, což však stěžovatel neučinil s odvoláním na to, že veškeré doklady byly zničeny při povodni. Soud tomuto tvrzení neuvěřil s poukazem na další k věci vyslechnuté svědky. (Ani tato námitka nebyla uplatněna v ústavní stížnosti.) Odvolací soud se zabýval i námitkou neoprávněného získání důkazů tím, že do objektů stěžovatele neoprávněně vnikli pracovníci rozvodné společnosti (tato námitka byla uplatněna i v ústavní stížnosti). Soud poukázal na to, že v soudním řízení byly použity až důkazy zjištěné domovní prohlídkou a prohlídkou dalších prostor, které byly nařízeny stanoveným způsobem; ve spisu je založena i příslušná fotodokumentace. Současně také konstatoval - s ohledem na výpovědi pracovníků rozvodné společnosti - že stěžovatel byl se šetřením rozvodné společnosti seznámen a byl k němu přizván. Podrobně se zabýval i námitkami směřujícími proti znaleckému posudku (námitka obsažená i v ústavní stížnosti), o který se opíral výrok o povinnosti stěžovatele k náhradě škody. Po posouzení znaleckého posudku dospěl odvolací soud k závěru, že znalecký posudek je zcela konkrétní, je schopen přezkoumání a byť je výpočet neměřeného odběru výpočtem teoretickým, s ohledem na použité sazby a koeficienty nelze mít za to, že by vypočtená výše neměřeného odběru přesahovala částku, kterou stěžovatel svou trestnou činností poškozenému způsobil. Krajský soud měl k dispozici i další znalecký posudek znalce Grima, který - oproti prvnímu posudku - vyčíslil výši škody na přisouzenou nižší částku, neboť použil nejnižší použitelný koeficient a ceny elektřiny platné pro domácnosti, byť stěžovatel užíval objekt k podnikatelským účelům. K námitce, že v řízení nebylo prokázáno, že by byl stěžovatel sám instaloval přípojku způsobem, který umožňoval neměřený odběr (případně, že by někoho k takovému zapojení instruoval), odvolací soud konstatoval, že stěžovatel byl souzen pro odběr neměřené elektrické energie a nikde ve výrokové větě rozsudku soudu prvního stupně se nepraví, že by byl sám elektrický okruh vybudoval nebo dal příkaz k jeho vybudování. Dále se odvolací soud velmi podrobně vypořádal s námitkami stěžovatele, že mu nebylo v dané věci prokázáno zavinění.
Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 609/2007 ze dne 13. 6. 2007 odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Dovolací soud se podrobně zabýval námitkou nesprávného právního posouzení skutku včetně zavinění a dovodil, že obecné soudy zde nepochybily. Z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, za který byl stěžovatel odsouzen, je rozhodující, že on byl tou osobou, která se obohacovala a činila tak na úkor distributora elektrické energie. Trestný čin krádeže podle ustanovení §247 odst. 1 a odst. 3 písm. b) trestního zákona byl spáchán neoprávněným odběrem zaviněným jednáním stěžovatele, nikoliv samotnou technickou úpravou rozvodů, které tento odběr umožnily. Nejvyšší soud blíže zkoumal i otázku aktivní legitimace poškozeného. Uvedl, že z formulace ustanovení trestního řádu o přechodu práv poškozeného nelze dovodit, že by jakýmkoliv způsobem omezovalo okruh osob, které se staly podle zvláštních právních předpisů právními nástupci poškozeného v trestním řízení.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s výsledkem trestního řízení. Tento nesouhlas v podstatě opírá o údajné nesprávné dokazování a hodnocení důkazů, z nichž - podle jeho názoru - obecné soudy vyvodily nesprávné právní závěry o spáchaném skutku a o zavinění stěžovatele. Zde Ústavní soud poukazuje především na to, že - jak již bylo uvedeno výše - není součástí obecné soudní soustavy a nepředstavuje další odvolací nebo přezkumnou instanci vůči obecným soudům. Připomínkami stěžovatele, které byly současně obsaženy i v jeho odvolání a dovolání, se zabývaly obecné soudy velmi podrobně. Jejich závěry obšírně odůvodněné jsou podle názoru Ústavního soudu v souladu s příslušnou právní úpravou, nemají povahu svévole a není z nich patrný ani extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými právními závěry ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.
Ke konkrétním připomínkám stěžovatele pak lze (i s poukazem na odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů) uvést následující.
Stěžovatel opakovaně poukazuje na nedostatečně provedené dokazování, z něhož podle jeho názoru nebylo možno vyvodit, že provedl zásah do elektrického rozvodu a že v důsledku toho neoprávněně čerpal elektrickou energii. Jak již podrobně rozvedl odvolací soud a jak je i jednoznačně patrno z výrokové věty rozsudku, stěžovatel nebyl souzen a odsouzen za provedení zásahu do elektrického rozvodu, ale "pouze" za neměřený ("černý") odběr elektrické energie. K posouzení tohoto skutku bylo také vedeno dokazování, z něhož závěr obecných soudů jednoznačně vyplývá. Pokud stěžovatel navrhoval provedení důkazů, obecné soudy se s tím řádně vypořádaly. Na druhou stranu je nutno také připomenout, že odvolací soud vytvářel ještě další prostor pro možné dokazování, umožnil stěžovateli, aby předložil důkazy o doplnění odběru elektrické energie z vlastních zdrojů, avšak ten tak neučinil. Pro existenci žalovaného skutku svědčí provedené důkazy, které tvoří logicky uzavřený kruh a nevyvolávají pochybnosti o tom, že se skutek stal tak, jak je ve výrokové větě rozsudku prvého soudu popsán.
Stejně tak Ústavní soud nepřisvědčil námitce stěžovatele, že důkazy o "černé" přípojce byly získány nezákonným způsobem. Soud prvního stupně se při rozhodování opíral o důkazy zjištěné při domovní prohlídce a o prohlídce dalších prostor, které byly provedeny v souladu s příslušnými právními předpisy. U soudu prvního stupně pak také vypovídali jako svědci pracovníci rozvodných závodů, kteří neměřený odběr zjistili, a to v rámci svých oprávnění stanovených zvláštními právními předpisy.
Pokud jde o námitku stěžovatele, že v řízení nebyla dostatečně prokázána subjektivní stránka trestného činu, nehodlá Ústavní soud detailně rozebírat jednotlivé důkazy v řízení provedené, z nichž obecné soudy naplnění subjektivní stránky trestného činu dovodily. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na velmi podrobné odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který se posouzením subjektivní stránky trestného činu k námitce stěžovatele zabýval dostatečně. Jeho závěry jsou ústavně konformní a Ústavní soud se s nimi ztotožňuje.
Námitka stěžovatele týkající se nedostatku aktivní legitimace poškozeného byla velmi podrobně vyvrácena jak v rozhodnutí odvolacího soudu, tak i v rozhodnutí soudu dovolacího a jejich závěry jsou rovněž ústavně plně konformní.
Stěžovatel konečně namítal nedostatečné a nesprávné posouzení rozsahu způsobené škody. Zde je nutno přisvědčit stěžovateli v tom smyslu, že neměřený odběr nelze dodatečně změřit. Nicméně na druhou stranu existuje předpokládaný postup při odborném odhadu (výpočtu) elektrické energie, která mohla být reálně spotřebována. Z trestního spisu (přípravného i soudního) jednoznačně vyplývá, že orgány činné v trestním řízení věnovaly vymezení rozsahu škody velkou pozornost. Nespokojily se s odhadem uplatňovaným samotným poškozeným a naopak výši způsobené škody stavěly na znaleckém posudku, který nechaly opakovaně zpracovat různými znalci. Nakonec pro určení výše způsobené škody vycházely ze znaleckého posudku nařízeného soudem, kde znalec při stanovení rozsahu škody vycházel z koeficientů a konstant pro stěžovatele nejvýhodnějších. Nelze přisvědčit stěžovateli, že by byl tento posudek nepřezkoumatelný, naopak znalec postupoval tak, že jeho jednotlivé kroky jsou mapovatelné a způsob výpočtu vychází z postupů obvyklých.
Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou logická, srozumitelná, přesvědčivá, nemají - jak již bylo uvedeno - povahu svévole a jsou proto i z hlediska ústavněprávního přijatelná.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2008
Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu