ECLI:CZ:US:2017:1.US.2517.17.1
sp. zn. I. ÚS 2517/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti společnosti DomaNet s.r.o., se sídlem v Českém Těšíně, Ostravská 562/22, zastoupené Mgr. Ondřejem Novákem, advokátem se sídlem ve Frýdku Místku, Farní 19, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 4958/2016-77 ze dne 25. května 2017, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 15 Co 154/2016-44 ze dne 30. května 2016 a rozsudku Okresního soudu v Karviné č. j. 21 C 300/2015-19 ze dne 23. prosince 2015, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné jako účastníků řízení a Jana Morávka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Vedlejší účastník se žalobou podanou u Okresního soudu v Karviné domáhal po stěžovatelce zaplacení částky 40 950 Kč jako smluvní pokuty a částky 18 062,88 Kč jako zákonného úroku z prodlení, na něž mu mělo vzniknout právo v souvislosti s prodlením stěžovatelky s vrácením půjčky. Okresní soud žalobě elektronickým platebním rozkazem (dále jen "EPR") ze dne 16. 10. 2015 vyhověl. Součástí EPR byla výzva podle ust. §114b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), aby se stěžovatelka v případě, že podá proti EPR odpor, ve lhůtě 30 dnů od dne uplynutí lhůty k podání odporu písemně vyjádřila k žalobě a v případě, že nárok zcela neuzná, vylíčila rozhodující skutečnosti a označila důkazy k prokázání svých tvrzení. O následcích nesplnění této výzvy, tedy nástupu fikce uznání nároku ve smyslu ust. §114b odst. 5 o. s. ř., byla stěžovatelka poučena.
2. Stěžovatelka v odporu podaném dne 27. 10. 2015 uvedla, že s žalobou nesouhlasí a má za to, že žalobci nevznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty ani na úhradu úroků z prodlení a že navrhuje, aby ve věci bylo nařízeno soudní jednání. Okresní soud vydal dne 23. 12. 2015 rozsudek pro uznání, kterým stěžovatelce uložil zaplatit předmětné částky a náklady řízení. V odůvodnění uvedl, že stěžovatelka uznala nárok fikcí ve smyslu ust. §114b odst. 5 o. s. ř., neboť se kvalifikovaně nevyjádřila, pouze uvedla, že žalobci nárok na smluvní pokutu ani úrok z prodlení nevznikl.
3. Proti rozsudku okresního soudu stěžovatelka podala odvolání, v němž namítala, že v podaném odporu jasně uvedla, že ničeho neuznává a aplikace ust. §114b odst. 5 o. s. ř. ve spojení s ust. §153a o. s. ř. je tak v jejím případě vyloučena. Soud má dle jejího názoru pravomoc vydat rozsudek pro uznání pouze, pokud se žalovaný nevyjádří a v zákoně není stanoveno, že toto vyjádření má splňovat konkrétní požadavky kvalifikovanosti. Samotné vydání kvalifikované výzvy pak v rozporu ust. §114b odst. 1 o. s. ř. nevyžadovala povaha věci.
4. Krajský soud v Ostravě dne 30. 5. 2016 rozsudek okresního soudu potvrdil. Odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, z níž vyplývá, že bylo-li rozhodnuto platebním rozkazem či EPR, usnesení dle ust. §114b odst. 1 o. s. ř. lze vydat i v jednoduchých věcech nevyžadujících rozsáhlejší přípravu jednání. V odůvodnění dále uvedl, že ust. §114b odst. 1 o. s. ř. náležitosti kvalifikovaného vyjádření stanoví, když požaduje vylíčení rozhodujících skutečností, na nichž žalovaný staví svoji obranu. Vyjádření stěžovatelky tyto požadavky nesplňovalo. Stěžovatelka následně podala dovolání, o jehož přípustnosti byla podle Nejvyššího soudu odvolacím soudem poučena chybně, neboť jednotlivá plnění, kterých se vedlejší účastník žalobou domáhal, nepřevyšovala 50 000 Kč [§238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Nejvyšší soud proto její dovolání dne 25. 5. 2017 odmítl pro nepřípustnost.
5. Výše uvedená rozhodnutí stěžovatelka napadla ústavní stížností, ve které uvádí, že obecné soudy jí upřely právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "LZPS") a odepřely jí právo na to, aby její věc byla projednána veřejně, v její přítomnosti a aby se mohla vyjádřit ke všem prováděným důkazům dle čl. 38 odst. 2 LZPS. Mělo dojít také k porušení jejího práva na spravedlivý proces, zahrnující rovnost zbraní účastníků řízení, a k nerespektování ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu.
6. Stěžovatelka se odvolala na nález sp. zn. Pl. ÚS 13/15 ze dne 31. 5. 2016 (211/2016 Sb.), dle kterého při vydání rozsudku pro uznání založeném na fikci uznání dle ust. §114b odst. 5 o. s. ř. ve spojení s ust. §153a odst. 3 o. s. ř. nesmí dojít k porušení práva na spravedlivý proces žalovaného jen z důvodu jeho nezkušenosti či neschopnosti zajistit si právní pomoc přičemž důvodem jeho prohry má být jeho pasivita. Stěžovatelka tvrdí, že byla sankcionována za skutečnost, že v době podání odporu nebyla právně zastoupena.
7. Dále stěžovatelka odkázala na nález sp. zn. I. ÚS 2693/16 ze dne 14. 2. 2017, ve kterém Ústavní soud vyložil, že obecný soud musí pečlivě vážit, zda je přes splnění formálních procesních podmínek vydání rozsudku pro uznání na místě, a zda ostatní okolnosti nenasvědčují tomu, že se o procesní obstrukce ani celkovou pasivitu žalovaného nejedná. V případech, kdy je z chování žalovaného zřejmé, že s žalobou nesouhlasí a hodlá se jí bránit, stává se mechanická aplikace §153a odst. 3 občanského soudního řádu neslučitelná se zásadami, na nichž stojí o. s. ř. K fikci uznání je třeba přistupovat jako k nástroji výjimečnému a možnost jeho použití musí být interpretována restriktivně (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1024/15 ze dne 1. 8. 2016).
8. Stěžovatelka uvedla, že v jejím případě nemělo dojít k vydání rozsudku pro uznání na základě fikce uznání, neboť ve svém odporu žalovaný nárok neuznala, nelze ji tedy označit za pasivní a její chování za obstrukční. Obecný soud podle stěžovatelky postupoval přehnaně formalisticky a zacházel necitlivě s fikcí uznání nároku. Rozhodnutím bez jednání stěžovatelce neumožnil uplatnit námitky způsobilé ovlivnit rozhodování soudu [podle §115a o. s. ř. nelze ve věci rozhodnout bez nařízení jednání, pokud účastník s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání nesouhlasil, srov. nález sp. zn. II. ÚS 3679/12 ze dne 16. 4. 2013 (N 57/69 SbNU 109)]. Obecný soud zasáhl do jejího práva na spravedlivý proces, neboť rozhodnutí nahrazující projev vůle bylo v rozporu s jí projevenou vůlí a v rozporu se závěry nálezu sp. zn. Pl. ÚS 42/08 ze dne 21. 4. 2009 (N 90/53 SbNU 159; 163/2009 Sb.). Podle něj nemůže snaha o urychlení řízení nabýt takové podoby, aby účastníku řízení ve skutečnosti brala možnost jeho svobodného jednání tím, že finguje jeho procesní úkon.
9. Ústavní soud podle zákona o Ústavním soudu posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že jsou splněny, a to včetně požadavku na podání ústavní stížnosti ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje dle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
10. V této souvislosti je významné, že Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání jako nepřípustné, neboť ve věci sice bylo rozhodnuto o částce v součtu přesahující 50 000 Kč, šlo však o nároky se samostatným skutkovým základem (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2009/15 ze dne 20. 6. 2017). Stěžovatelka nicméně dovolání podala v návaznosti na chybné poučení odvolacího soudu, že ve věci je dovolání přípustné. To jí podle judikatury Ústavního soudu nelze přičítat k tíži [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 3476/11 ze dne 31. 1. 2012 (N 25/64 SbNU 269)]. Lhůtu pro podání ústavní stížnosti vůči rozhodnutí odvolacího soudu je tak třeba odvíjet od doručení rozhodnutí dovolacího soudu.
11. Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a spisu vedeného ve věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností, jeho úkolem je toliko ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Postup v soudním řízení a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 81/95 ze dne 10. 9. 1996 (U 22/6 SbNU 575)]. Do činnosti obecných soudů může zasáhnout pouze, jsou-li jejich právní závěry v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními, nebo z jejich rozhodnutí nevyplývají odůvodnění, nebo je-li porušení některé z norem tzv. podústavního práva důsledkem svévole, anebo je jeho interpretace v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva). Žádný z těchto závěrů však ve věci stěžovatelky nelze učinit.
13. Byť Ústavní soud zásadně není povolán k hodnocení obsahu podání učiněných účastníky v řízeních před obecnými soudy, musí v nyní posuzované věci konstatovat, že vyjádření stěžovatelky byla nedostatečná a nevyhovovala požadavkům stanoveným v §114b odst. 1 o. s. ř. (o těchto, stejně jako o následcích jejich nesplnění byla stěžovatelka obecným soudem řádně poučena). Kromě neuznání nároku z nich nevyplývá vylíčení rozhodujících skutečností ani označení důkazů k prokázání tvrzení stěžovatelky.
14. Judikatura předložená stěžovatelkou nepodporuje tvrzení, že její vyjádření k žalobě bylo dostatečné a že okresnímu soudu nedovolovalo rozhodnout rozsudkem pro uznání. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 13/15 Ústavní soud shledal jako legitimní cíl institutu rozsudku pro uznání zájem na projednání věci bez zbytečných průtahů. Dovodil, že §114b odst. 5 o. s. ř. je možno vykládat ústavně konformně, přičemž uvedl, že záleží pouze na žalovaném, zda se žalobě bude bránit a splní v zákoně uvedené a jemu známé požadavky. Vylíčení rozhodujících skutečností, na nichž staví žalovaný svou obranu a připojení listinných důkazů, jichž se dovolává, není nepřiměřeně zatěžujícím požadavkem. Žalovaný tak má svobodnou vůli konat nebo nekonat. Nevylíčila-li stěžovatelka rozhodné skutečnosti, její procesní pasivita musí jít k její tíži a vydání rozsudku pro uznání není možno považovat za porušení jejích ústavních práv. Zjevně přitom není důvodné tvrzení, že zákon nestanoví procesní následek pro případy, kdy žalovaný k výzvě sdělí, že žalobci nic nedluží. Ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. jasně vyžaduje, aby se žalovaný vyjádřil k výzvě soudu podle §114b odst. 1 o. s. ř., tedy aby na tzv. kvalifikovanou výzvu reagoval kvalifikovaným způsobem. V nálezu sp. zn. I. ÚS 1024/15 sice Ústavní soud vyslovil, že žalovaný by neměl být trestán za to, že nezná "správné právnické argumenty" (odst. 30), zároveň však nějaké argumenty uvést musí: nestačí vyjádření pouhého nesouhlasu se žalobou, bez jakéhokoli bližšího odůvodnění svého postoje (odst. 25 nálezu sp. zn. I. ÚS 1024/15, odst. 40 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 13/15).
15. K tvrzení, že stěžovatelka byla sankcionována za skutečnost, že v době podání odporu nebyla právně zastoupena, je třeba uvést, že stěžovatelka je obchodní společností a lze tak od ní očekávat určitou míru právní obezřetnosti a včasnou reakci. Nevyužití práva na právní pomoc nelze v nynější věci přičítat obecným soudům, nýbrž stěžovatelce samotné.
16. K citovanému nálezu sp. zn. II. ÚS 3679/12, který se zabývá výkladem §115a o. s. ř., dle kterého nelze rozhodnout bez nařízení jednání, pokud účastníci s rozhodnutím bez nařízení jednání nesouhlasí, nutno uvést, že stěžovatelka se práva účasti na projednání věci de facto vzdala tím, že se nevyjádřila v souladu s požadavky ust. §114b odst. 1 o. s. ř., k čemuž měla příležitost, a naplnila tak předpoklady vydání rozsudku pro uznání, který sankcionuje neochotu žalovaného přispět k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 4645/2009 ze dne 31. 3. 2011). V takovém případě může soud z nečinnosti žalovaného vyvodit zákonu odpovídající závěry a v zájmu rychlosti řízení, jako jednoho z komponentů práva na spravedlivý proces, jednání nenařídit.
17. Právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 LZPS je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. K tomu ve věci stěžovatelky nedošlo a nebylo jí upřeno ani právo být slyšen a vyjádřit se k věci, zaručeného čl. 38 odst. 2 LZPS, neboť stěžovatelka měla prostor pro uplatnění vlastní obrany a neúspěch před obecnými soudy spočíval v její procesní pasivitě. Ústavní soud nemůže přisvědčit tvrzením stěžovatelky, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv.
18. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu