ECLI:CZ:US:2004:1.US.254.02
sp. zn. I. ÚS 254/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne senátem ve složení předseda JUDr. Vladimír Klokočka a soudci JUDr. František Duchoň a JUDr. Vojen Güttler ve věci ústavní stížnosti M. B., zastoupeného advokátem Mgr. L. M., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 6. 2001, sp. zn. 1 T 20/2000, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 2. 2002, sp. zn. 3 To 150/01, takto:
I. Řízení o ústavní stížnosti se přerušuje.
II. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 6. 2001, sp. zn. 1 T 20/2000, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 2. 2002, sp. zn. 3 To 150/01, se z a m í t á.
Odůvodnění:
I.
Vrchní soud v Praze shora označeným rozsudkem ve výroku o uloženém trestu zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem a nově rozhodl tak, že se stěžovatel dopustil trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle ustanovení §148 odst. 1, 3 trestního zákona a za to jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 6 let.
II.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že citovanými rozsudky porušily obecné soudy jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu, zakotvené v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, v čl. 90 Ústavy ČR a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Proto stěžovatel navrhuje napadené rozsudky obecných soudů jako protiústavní zrušit. Protože byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, žádá ve smyslu ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložit vykonatelnost napadených rozsudků, neboť prý to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a výkon tohoto trestu by stěžovateli způsobil nepoměrně větší újmu, než jakou by měla újma případného odložení vykonatelnosti trestu.
III.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost, zakotvená v čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, představuje procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod. Jedná se o prostředek subsidiární (viz např. ustanovení §72 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu), který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech ostatních procesních prostředků k ochraně práva u kompetentních orgánů veřejné moci, tzn. především u obecných soudů. Protože Ústavní soud stojí mimo soustavu obecných soudů a nemůže do jejich činnosti zasahovat dříve, než stěžovatel využije všechny zmíněné procesní prostředky, je zřejmé, že by nemělo docházet k souběžnému řízení a rozhodování o různých podaných procesních prostředcích, brojících proti stejným rozhodnutím jako před Ústavním soudem.
Z přípisu Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 7. 2002 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal v předmětné věci dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Je tedy zřejmé [§63 zákona č. 182/1993 Sb. ve spojení s §109 odst. 2 písm. c) o.s.ř.], že současně s řízením o ústavní stížnosti probíhá u Nejvyššího soudu ČR řízení, v němž může být řešena otázka mající význam pro rozhodnutí Ústavního soudu ČR.
Proto Ústavní soud řízení o ústavní stížnosti přerušil. Pokračovat ve věci bude poté, až Nejvyšší soud ČR o dovolání rozhodne.
IV.
K návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozsudků obecných soudů uvádí Ústavní soud následující.
Podle ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud "na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí nebo uskutečnění oprávnění, přiznaného rozhodnutím třetí osobě, znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám".
Je zřejmé, že institut odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí představuje rozhodnutí zatímní a předběžné, takže případným vyhověním nebo odmítnutím tohoto návrhu Ústavní soud nemůže nijak prejudikovat konečný výsledek řízení o ústavní stížnosti. Proto se také v této fázi řízení Ústavní soud nemůže vyjadřovat k důvodnosti ústavní stížnosti.
Dále je nutno uvést, že možnost odložení vykonatelnosti představuje výjimku z obecné zásady, podle které ústavní stížnost nemá odkladný účinek (§79 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Protože se jedná o výjimku, je nutno ji interpretovat restriktivně, a to za důsledného respektování shora citovaných zákonných podmínek.
V daném případě stěžovatel tvrdí, že výkon trestu odnětí svobody by pro něj nepochybně znamenal nepoměrně vyšší újmu než jakou bude "újma případného odložení vykonatelnosti tohoto trestu". Ústavní soud konstatuje, že (kumulativní) podmínkou postupu podle ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je především to, že odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. V souzené věci je však zřejmé, že veřejným zájmem je zájem na vykonání trestu odnětí svobody stěžovatelem, neboť tímto způsobem je chráněn zájem a účel trestního řízení, spočívající v ochraně zájmů společnosti, ústavního zřízení a práv a oprávněných zájmů fyzických a právnických osob před trestnou činností (§1 trestního zákona). Přitom je evidentní, že účel trestního řízení (a tedy i veřejný zájem ve výše uvedeném smyslu) může být efektivně zajištěn především tehdy, jestliže trestní řízení proběhne rychle (§1 odst. 4 trestního řádu) a pokud po ukončení trestního řízení bezprostředně následuje výkon uloženého trestu. Ústavní soud proto dospívá k závěru, že odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze by v souzené věci citovanému důležitému veřejnému zájmu odporoval.
Protože k odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí je zapotřebí kumulativní splnění podmínek, že (1.) odklad nebude v rozporu s veřejným zájmem a že (2.) by výkon rozhodnutí znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám a jelikož první z těchto podmínek v souzené věci není splněna, dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh na odklad vykonatelnosti není důvodný. Proto ho zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2002
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu