ECLI:CZ:US:2004:1.US.254.04
sp. zn. I. ÚS 254/04
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 26. května 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. O., zastoupeného advokátem Mgr. M. V., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 1. 2004, č. j. 22 Cdo 2687/2003 - 152, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 7. 2003, č. j. 8 Co 261/2003 - 126, takto:
Ústavní stížnost s e odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívá, že v řízení před obecnými soudy byla porušena jeho základní práva a svobody garantované čl. 11, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod.
Z předložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Ostravě výše citovaným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí ze dne 15. 11. 2002, č. j. 15 C 138/2001 - 100, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele, aby bylo určeno, že je vlastníkem nově vytvořeného pozemku blíže specifikovaného v návrhu. V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uvedl, že odvolání stěžovatele neshledal důvodným. Dále se vyjádřil k závěrům učiněných soudem nalézacím tak, že ze strany okresního soudu nedošlo k porušení žádného procesního předpisu, jenž by měl za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a řízení netrpí žádnými jinými vadami, které by tento následek mohly přivodit. Ohledně důkazů provedených soudem I. stupně uvedl, že okresní soud v řízení provedl veškeré důkazy, které byly účastníky a zejména stěžovatelem navrhovány, přičemž tyto byly provedeny v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, a při jejich hodnocení se okresní soud nedopustil žádného pochybení.
Proti výše citovanému rozsudku soudu odvolacího si stěžovatel podal dovolání, které bylo v záhlaví citovaným usnesením Nejvyššího soudu ČR odmítnuto, neboť nebylo shledáno přípustným dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Stěžovatel je toho názoru, že dovolací soud svým usnesením, které neobsahuje odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 153/2004 Sb.), je v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 a čl. 38 Listiny. Dále namítá, že i v řízení před soudy I. a II. stupně byla porušena jeho základní práva a svobody zakotvené v čl. 11, čl. 36 a čl. 38 Listiny, protože soudy nesprávně posoudily skutkový i právní stav věci a na základě toho dospěly k nesprávnému závěru o ztrátě dobré víry na jeho straně v důsledku objektivních okolností případu. Stěžovatel argumentuje, že z důkazů předložených a provedených v dosavadním řízení bylo prokázáno, že byl v dobré víře, že je vlastníkem předmětného pozemku, jak ze subjektivního hlediska, tak i z hlediska objektivního a při normální opatrnosti nemohl zjistit, že vlastníkem předmětného pozemku není. Proto navrhuje, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení a rozhodnutí.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody jednotlivce chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Z obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že kromě námitek, které stěžovatel uplatnil v řízení před obecnými soudy, a k nimž se soud nalézací i odvolací vyjádřil, je ústavní stížnost opřena o nesouhlas stěžovatele s posouzením skutkového a právního stavu obecnými soudy. K tomu Ústavní soud uvádí, že soudy dle Ústavy ČR poskytují ochranu právům, přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý. Důsledkem této nezávislosti je mimo jiné i to, že se řídí jen zákonem a podle §132 o. s. ř. hodnotí důkazy podle své úvahy. Naopak účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení a soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (§120 o. s. ř. ). Sám Ústavní soud se ovšem může zabývat hodnocením důkazů obecným soudem jen tehdy, zjistí-li, že obecný soud postupoval libovolně, tj. že jeho závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nebo že významně porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku nebo jde o rozhodnutí očividně nespravedlivé.
Ústavní soud po prostudování napadených rozhodnutí nezjistil, že by stěžovateli bylo nějakým způsobem bráněno dovolávat se svých práv u obecných soudů. Je zcela zjevné, že obecné soudy jednaly v souladu se zákonnými předpisy. Soud odvolací se jeho odvoláním pečlivě zabýval, vyjádřil se ke všem jeho námitkám a celkově přezkoumal řízení a rozhodnutí soudu I. stupně. Proto nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele o zásahu do jeho práv zaručených čl. 36 a čl. 38 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Ústavní soud dále neshledal, že by rozhodnutími soudů I. a II. stupně došlo k zásahu do práva stěžovatele garantovaného čl. 11 Listiny, neboť výše citovaná rozhodnutí mají oporu v zákonných ustanoveních, která jsou v souladu s ústavním pořádkem.
Ohledně rozhodnutí dovolacího soudu uvádí Ústavní soud následující. Ústavní soud nepřehlédl význam nálezu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (publikovaný jako zákon č. 153/2004 Sb.), kterým došlo ke zrušení ustanovení §243c odst. 2 o. s. ř., jenž zakotvovalo možnost neodůvodňovat rozhodnutí, kterým bylo pro nepřípustnost odmítnuto dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ústavní soud, přestože dovolací soud přehlédl neústavnost aplikovaného ustanovení o. s. ř., nepřistoupil ke zrušení výše citovaného usnesení Nejvyššího soudu ČR, neboť by takové zrušení bylo výrazem pouhého právního formalismu. To proto, že Ústavní soud po přezkoumání rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu dospěl k závěru, že jimi nebylo zasaženo do základních práv stěžovatele. Z tohoto pohledu by případné nové rozhodnutí Nejvyššího soudu, tentokrát odůvodněné, nemohlo přinést změnu.
Ústavní soud tedy neshledal v napadených rozhodnutích namítané ani jiné porušení ústavních práv. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnul.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2004
JUDr. František Duchoň
předseda senátu