ECLI:CZ:US:2014:1.US.2548.14.1
sp. zn. I. ÚS 2548/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Vojtěcha Rýznara, zastoupeného JUDr. Petrem Zajícem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem Frýdlant nad Ostravicí, Krátká 1023, proti usnesení Okresního státního zastupitelství ve Vsetíně ze dne 26. 5. 2014 č. j. ZN 5686/2013-91 a usnesení Krajského ředitelství Zlínského kraje. Územní odbor Vsetín, Policie České republiky ze dne 18. 3. 2014 č. j. KRPZ-84041-78/TČ-2013-151571, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí, jimiž bylo rozhodnuto o odložení věci podezření ze spáchání přečinů pomluvy, podněcování k trestnímu činu a křivého obvinění, jejichž obětí se cítí být, a navrhl jejich zrušení pro rozpor se svými ústavně zaručenými právy na spravedlivý proces a ochranu lidské důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti. Přitom odkázal na čl. 10 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel coby poškozený podal trestní oznámení pro podezření ze spáchání trestného činu pomluvy, podněcování k trestnému činu a křivého obvinění. Věc byla napadeným rozhodnutím odložena a stížnost proti tomuto odložení byla napadeným usnesením zamítnuta.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že dne 11. prosince 2012 v rámci zasedání Zastupitelstva města Rožnov pod Radhoštěm bylo členem zastupitelstva panem Ivo Jelínkem veřejně na adresu stěžovatele uvedeno: "Já bych měl, pane Rýznare, k vám dotaz, určitě bych chtěl, ať se to dá do zápisu, váš jeden kamarád mi sdělil, pro mě je to hodně důležité, to, co mi sdělil, že jste taky vždycky nadával na nějakou mafii, že jste byl přímo na setkání křtu desky pana Paroubka, kde zastřelili pana Kočku, jestli je to pravda, jestli byste mi to mohl říct." Stěžovatel byl v době, kdy měl být tento výrok pronesen, členem finančního výboru Zastupitelstva města Rožnov pod Radhoštěm. Zároveň však nebyl členem tohoto zastupitelstva a následně podal rezignaci i na funkci člena finančního výboru. Výrok pana Ivo Jelínka nebyl uveden jakýmkoli úvodním proslovem, dle něhož by bylo možno jej vyložit. Výrok nezapadal ani do zjevného kontextu s projednávanými body programu na zastupitelstvu. Podle stěžovatele neexistoval tedy důvod položení takového dotazu v rámci daného zasedání zastupitelstva.
4. Stěžovatel dále poukazuje na to, že použití slova "mafie" ve výroku pana Ivo Jelínka mělo pro něj bolestný význam, neboť již byl obětí různých útoků, v březnu 2008 neznámý pachatel poškodil jeho osobní vozidlo. V prosinci 2009 neznámý pachatel provedl žhářský útok na jeho osobní vozidlo zaparkované na jeho soukromém pozemku. Útoky směřovaly i vůči dalším občansky činným rožnovským osobám, které byly členy Zastupitelstva města Rožnov pod Radhoštěm. Tyto útoky spojovala rovněž skutečnost, že byly směřovány na osobní vozidla těchto členů. Vyznačovaly se podle stěžovatele brutalitou a bezohledností, byly prováděny mimo jiné i krumpáčem. Citovaný výrok obsahuje nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit vážnost stěžovatele u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu, neboť stěžovatele spojuje s mafií, ač tento je sám obětí jejích brutálních a bezohledných praktik. Navíc byl pan Ivo Jelínek dobře obeznámen s tím, že zasedání zastupitelstva jsou zveřejňována na internetových stránkách
5. K trestnému činu pomluvy, podněcování k trestnému činu a křivého obvinění vůči stěžovateli dále mělo dojít sdělením nepravdivých údajů obsažených v příspěvcích diskusního fóra týdeníku Jalovec zejména ze dne 13. 12. 2012.
6. Stěžovatel je přesvědčen, že se ve všech případech jednalo trestné činy, které podrobně popsal, a proto se cítí být zasažen ve svých základních právech tím, že příslušný policejní orgán napadeným rozhodnutím celou záležitost namísto zahájení trestního stíhání odložil a příslušný státní zástupce shledal napadeným rozhodnutím tento počin za zcela odůvodněný.
7. Stěžovatel polemizuje se závěrem státního zástupce, který doporučuje občanskoprávní ochranu, protože pachatele pomluv na internetovém fóru nezná. Krom toho domáhat se civilní žalobou výmazu vlákna je mimořádně časově náročné. Stěžovatel dále uvedl, že provozovatel diskuzních stránek poté, co se na něj obrátila policie s žádostí o IP adresy anonymních přispěvatelů, tak závadnou debatu vymazal.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že vyšetřování útoku na jeho čest a dobrou pověst bylo neúčinné a že orgány činné v trestním řízení pochybily, neboť odložily věc podezření ze spáchání přečinů pomluvy, podněcování k trestnému činu a křivého obvinění, jejíchž se cítí být obětí. Tím mělo být mimo jiné zasaženo jeho právo na spravedlivý proces.
9. Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadeným rozhodnutím obecného soudu Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh stěžovatele není důvodný a shledal stěžovatelovu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
11. Ústavní soud předně konstatuje, že pokud jde o stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, toto právo vůbec nebylo v té části trestního řízení, proti které brojí stěžovatel touto ústavní stížností, dotčeno. V této části totiž nebylo zahájeno trestní stíhání žádné osoby. Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2886/13 ze dne 29. 10. 2013, body 9-10) v tzv. fázi prověřování dle §158 až 159b trestního řádu nelze ve vztahu k osobám, jež se v této fázi trestního řízení považují za poškozené vůbec uvažovat o garancích spravedlivého procesu ve smyslu článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny, resp. článku 6 odst. 1 věta první evropské Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva").
12. Námitky formulované stěžovatelem o neúčinném vyšetřování jsou však relevantní do té míry, do které právo na účinnou trestněprávní ochranu, včetně účinného vyšetřování, může vyplývat přímo z dotčených substantivních práv.
13. Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/10 ze dne 28. 6. 2011 (N 123/61 SbNU 767; 232/2011 Sb.; bod 61), uvedl, že "[n]ení na volné úvaze státu, zda a jakým způsobem bude postihovat zločinnost. Ústavní soud setrvává na doktríně, že trestní řízení představuje toliko vztah mezi pachatelem a státem, tedy že ústavně není zaručeno právo třetí osoby (oznamovatele, poškozeného), aby jiná osoba byla stíhána a odsouzena. Nelze však zároveň pominout, že je jednoznačnou povinností státu zajistit ochranu základních práv včetně práv zaručených Úmluvou, a to i prostřednictvím efektivního trestního řízení, resp. že v určitých situacích lze hovořit o účinné ochraně (obětí) pouze prostřednictvím trestního práva. Selhání státu v této povinnosti může podle okolností představovat typicky porušení čl. 2 odst. 1, čl. 3 či čl. 8 Úmluvy". Ústavní soud v tomto nálezu přebírá judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), ze které vyplývá, že povinnost účinné trestněprávní ochrany se uplatní zejména u zásahů do práv chráněných čl. 2, 3 a 4 Úmluvy (tedy práva na život, zákazu mučení a nelidského zacházení a zákazu otroctví a nucených prací) a výjimečně také u čl. 8 Úmluvy chránícího právo na soukromý a rodinný život či u ochrany vlastnického práva podle Protokolu č. 1 k Úmluvě.
14. U čl. 8 Úmluvy ESLP vyžaduje trestněprávní ochranu výjimečně. Je tomu zpravidla v případech déletrvajících útoků jako je domácí násilí (rozhodnutí M.T. a S.T. proti Slovensku ze dne 29. 5. 2012 č. 59968/09, §58 a 64), závažných zásahů sexuálního podtextu, jako je pohlavní zneužívání (rozsudek ESLP X. a Y. proti Nizozemsku ze dne 26. 3. 1985 č. 8978/80), či obecně v případech s kontextem sexuálního obtěžování mladistvých (K. U. proti Finsku ze dne 2. 12. 2008 č. 2872/02, §49: povinnost trestního postihu osoby, která umístila na internet inzerát sexuální povahy o dvanáctiletém chlapci). Naopak ochrana osobní cti a dobré pověsti je v judikatuře ESLP i Ústavního soudu předpokládána zejména od civilních soudů a žalobní aktivity poškozených.
15. V nyní posuzované stížnosti stěžovatel namítá nedostatky v postupu orgánů činných v trestním řízení, které šetřily verbální projevy proti jeho osobě na jednání obecního zastupitelstva a v diskusním fóru internetového týdeníku Jalovec. Ústavní soud musí tedy nejprve rozhodnout, zda vůbec dané jednání proti stěžovateli si vyžadovalo trestněprávní postih či zda by pro efektivní ochranu stěžovatelových práv postačovala možnost domáhat se nápravy v civilním řízení. Pouze v prvním případě bude Ústavní soud oprávněn zkoumat, zda trestněprávní předpisy byly i účinně implementovány v konkrétním případě stěžovatele.
16. Ústavní soud ve své judikatuře často zdůrazňuje, že podmínky trestnosti činu je třeba interpretovat ve světle zásad trestního práva, mezi které patří i princip ultima ratio. Dle principu ultima ratio je trestní právo právem, jehož prostředky mají a musejí být užívány tehdy a jen tehdy, pokud užití jiných prostředků právního řádu nepřichází v úvahu, neboť již byly vyčerpány nebo jsou zjevně neúčinné či nevhodné. Užití trestněprávního postupu, aniž by prostředky jiných právních odvětví, totiž zejména prostředky soukromoprávní, a při jejich nedostatečnosti sankce správní, byly - pokud jsou dostupné - použity, by byl v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe, která vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, totiž jen v případech, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Takováto povaha trestního práva je i reflexí principu proporcionality, který ustálená judikatura Ústavního soudu považuje za výraz demokratického právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, z jehož podstaty plyne, že stát může omezovat základní práva osob jen v míře nezbytné pro dosažení účelu aplikované zákonné normy (shodně nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 227/05). Za účinnosti dřívějšího trestněprávního kodexu Ústavní soud na těchto základech již judikoval, že princip ultima ratio je principem, v jehož světle je třeba interpretovat podmínky trestnosti činu dle tehdejšího trestního zákona (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 69/06). Nový trestní zákoník ve své podstatě zachoval formálně-materiální pojetí trestného činu, přičemž ovšem do formulace aspektu materiálního výslovně začlenil zásadu subsidiarity ve shora naznačeném směru. Výše uvedené teze tak v novém trestním zákoníku v rovině práva podústavního krystalizovaly, zejména pak v jeho §12 odst. 2, dle kterého trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Toto ustanovení je nutno chápat jako součást definice trestného činu, byť její prvotní část byla včleněna do §13 odst. 1 trestního zákoníku (srovnej Kratochvíl, Vladimír a kol.: Trestní právo hmotné - obecná část; 2. vydání, Praha, C. H. Beck, 2012, str. 177 a též str. 45 a násl.).
17. Právě ze zásady ultima ratio vyplývá, že ochrana osobní cti a dobré pověsti má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského (civilního) práva, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení soukromoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládaného stupně společenské nebezpečnosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti. Ústavní soud ve své judikatuře kritizuje tzv. hypertrofii trestní represe, když dochází k trestněprávnímu postihu za jednání, které je možno postihnout i soukromoprávní cestou (srov. např. nález Ústavního soudu I. ÚS 541/10 ze dne 28. 4. 2010, N 95/57 SbNU 247). Právě stěžovatelem popisované skutky, někdy označované jako tzv. verbální trestné činy, jsou typickým příkladem jednání, jejichž postih by měl být v prvé řadě ponechán v civilněprávní rovině. S ohledem na ochranu svobody projevu a na možnost civilněprávní ochrany v řadě demokratických států dokonce ani není pomluva součástí katalogu trestných činů.
18. Ústavní soud tedy s přihlédnutím k uvedenému nespatřuje v odložení věci podezření ze spáchání přečinu pomluvy, podněcování k trestnému činu a přečinu křivého obvinění, jejichž obětí se stěžovatel cítí být, zásah do jeho základního práva na ochranu lidské důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti. Zásah do základního práva neposkytnutím účinného vyšetřování v posuzovaném případě nenastalo, neboť stěžovatel se může svých práv domáhat soukromoprávní cestou, tím spíše, že v jedné části namítaných zásahů ví, kdo je učinil, a v druhé části byl v důsledku provedeného policejního vyšetřování uchráněn (smazáním diskuse na internetovém fóru) od pokračování jednání, které jej mělo poškozovat.
19. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. srpna 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu