ECLI:CZ:US:2008:1.US.2564.08.1
sp. zn. I. ÚS 2564/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti I. G., zast. JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, sídlem Symfonická ul. 1496/6, Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5.9.2008, č.j. 14 Co 285/2008-30, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21.5.2008, č.j. 15 C 243/2007-17, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedené rozsudky obecných soudů, pro tvrzené porušení práva na přiměřené odškodnění podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. V návrhu nejprve popsal dosavadní průběh řízení, v němž se domáhal vůči České republice náhrady škody ve výši 5 750,- Kč, která mu měla vzniknout vynaložením na náhradu nákladů obhajoby v řízení o stížnosti pro porušení zákona. K tomu uvedl, že v roce 1994 byl trestním příkazem odsouzen pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách, který byl v roce 2006 zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu jako nezákonný a trestní stíhání stěžovatele bylo zastaveno. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem jeho žalobu zamítl s odůvodněním, že stěžovatel nevyužil možnosti podat proti nezákonnému rozhodnutí opravný prostředek, což je podmínkou podle §3 zák. č. 58/1969 Sb.; současně odmítl uznat, že jde o případ hodný zvláštního zřetele. Stěžovatelovo odvolání bylo zamítnuto rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), který též uzavřel, že jeho případ nelze kvalifikovat jako "důvody zvláštního zřetele hodné" ve vztahu k nepodání opravného prostředku. Následně podal výklad práva na odškodnění a zabýval se charakteristikou případu "zvláštního zřetele hodného". V tomto punktu zdůraznil, že zásada "ne bis in idem", ho nechránila až po 18.9.1995, kdy Ústavní soud vydal nález sp.zn. IV. ÚS 81/95 (jak uzavřel městský soud), ale byl jí chráněn již v roce 1993 (v návaznosti připomenul, že tuto zásadu v tzv. odpíračských kauzách porušovaly obecné soudy ještě řadu let později). Posléze stěžovatel předložil k úvaze, aby senát předložil plénu Ústavního soudu návrh na vyhlášení nálezu, kterým by prohlásil, že ustanovení §3 zákona č. 58/1969 Sb. je v rozporu s článkem 5 odst. 5 Úmluvy a článkem 36 odst. 3 Listiny, proto ho nelze používat při aplikaci přechodného ustanovení podle §36 zákona č. 82/1998 Sb. S ohledem na uváděné skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozsudky zrušil.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny a Úmluvy upravující základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 5 odst. 5 Úmluvy:
Každý, kdo byl obětí zatčení nebo zadržení v rozporu s ustanoveními tohoto článku, má nárok na odškodnění.
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 36 odst. 3 Listiny:
Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
II.
Z předloženého rozsudku městského soudu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se domáhal odškodnění za odsouzení pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách, k němuž došlo na základě trestního příkazu Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 5.1.1994, č.j. 1 T 532/93-19; Nejvyšší soud ho rozsudkem ze dne 29.11.2006, sp.zn. 4 Tz 142/2006, zrušil pro nezákonnost a trestní stíhání bylo zastaveno. Stěžovatel uplatnil nárok na náhradu škody vzniklé zaplacením nákladů obhajoby v řízení před Nejvyšším soudem u České republiky - Ministerstva spravedlnosti, ta ho odmítla. Stěžovatel poukazoval na okolnost, že nevyužití práva podat proti trestnímu příkazu opravný prostředek bylo dáno tím, že by mu hrozilo nové povolání k vojenské službě a další trestní stíhání; důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu §3 zák. č. 58/1969 Sb. spatřoval v tom, že trestním příkazem byl odsouzen k mírnému trestu a byl tak do budoucna chráněn zásadou "ne bis in idem", kdyby podal odpor a ukázalo se, že je nevinný, mohl být časem povolán k vojenské službě znovu a znamenalo by to přísnější trest. Soud I. stupně dospěl k závěru, že stěžovatelův nárok není dán, neboť zde nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné; vysvětlil, že pokud by byl stěžovatel na základě opravného prostředku uznán nevinným, nemohl by mu být v dalším řízení uložen přísnější trest, neboť platila zásada presumpce neviny, nebyl by zde dán další důvod k jeho stíhání za další trestný čin. Ani tvrzené vyloučení trestního stíhání nepovažoval za důvod zvláštního zřetele hodný, i kdyby stěžovateli hrozilo další trestní stíhání za předpokladu uznání jeho neviny; nebyla by totiž ani po podání opravného prostředku vyloučena možnost jeho opětovného zproštění. Rozsudek obvodního soudu napadl stěžovatel odvoláním a v průběhu odvolacího řízení se soustředil právě na argumentaci ohledně existence důvodů zvláštního zřetele hodných; namítal, že možnost využití opravných prostředků hodnotí dotčený podle svých subjektivních hledisek, že soudy by měly tyto důvody hodnotit velkoryse, že ochrana před dalším stíháním je podobným důvodem jako zdravotní problémy. Připomínal, že podle čl. 36 Listiny má každý nárok na náhradu škody způsobené nezákonných rozhodnutím, tedy nejen ten, který nevyužil opravných prostředků, vzniklou situaci přirovnával k trestnému činu znásilnění, kde se pachatel nemůže bránit tím, že kdyby se žena kvalifikovaně bránila, nemuselo by k následku dojít, tudíž měla podíl na vzniku škody, protože neabsolvovala kurs sebeobrany. Taktéž stěžovatel navrhl přerušení řízení podle §109 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu s tím, že by odvolací soud podal Ústavnímu soudu návrh na zrušení §3 zák. č. 58/1969 Sb. Odvolací soud nejprve dospěl k závěru, že samotné ustanovení §3 zák. č. 58/1969 Sb. není v rozporu s ústavním pořádkem, protože stanoví pouze obecné kritérium pro posuzování výjimečné situace pro odškodnění, které ponechává na interpretaci soudům, aby zvážily existenci důvodů zvláštního zřetele hodných, tudíž stěžovatelův návrh na přerušení zamítl. V meritu věci vymezil městský soud předpoklady odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, z nichž akcentoval právě využití možnosti podat proti takovému rozhodnutí opravné prostředky. Podrobně se zabýval stěžovatelovými skutkovými tvrzeními o důvodech nepodání opravného prostředku proti trestnímu příkazu a detailně zdůvodnil, proč jeho tvrzení nemohou obstát, a dovodil, že nepodáním opravného prostředku v roce 1993 (správně má být v roce "1994") nemohl stěžovatel nijak odvrátit nepříznivé dopady v jeho osobním životě (viz str. 4 odůvodnění napadeného rozsudku). Na těchto základech pak rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a rozsudkem městského soudu Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatele na zrušení napadených rozsudků je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jeho základních práv na přiměřené odškodnění, na spravedlivý proces a na soudní ochranu a konstatuje, že žádné porušení těchto práv nebylo zjištěno.
Předně je třeba odmítnout tvrzení o porušení čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Toto ustanovení je nutno hodnotit v kontextu celého článku 5 Úmluvy zaměřeného na právo na svobodu a osobní bezpečnost. Protože stěžovatel nebyl obětí zatčení nebo zadržení v rozporu s podmínkami tohoto ustanovení (ani nic takového netvrdil), nelze jeho nárok na odškodnění dovozovat z jeho dikce.
V českém právním pořádku zajišťuje na ústavní úrovni právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem čl. 36 odst. 3 Listiny; podmínky a podrobnosti jsou svěřeny zákonu (čl. 36 odst. 4 Listiny). Z této konstrukce je zřejmé, že pokud takový zákon byl vydán a je in concreto aplikovatelný, musí obecné soudy zkoumat naplnění podmínek pro přiznání nároku na odškodnění. Pro zákonodárce z této konstrukce plyne postulát, aby zákonná úprava respektovala ústavně zakotvené právo poškozeného činností veřejné moci na odškodnění, které nemůže být zákonem omezeno. Jinými slovy, podmínky pro uplatnění nároku na náhradu škody musí být v souladu s ústavními předpisy, musí být "rozumné". Za takové podmínky pro přiznání nároku na náhradu škody lze považovat i požadavek, aby poškozený využil všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (viz též §8 odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb.). Mohou však nastat situace, kdy nelze po poškozeném spravedlivě požadovat, aby tuto podmínku splnil; na ty je pamatováno možností soudu zhodnotit, zda na straně poškozeného nejsou dány "důvody zvláštního zřetele hodné". V takovém případě musí úvaha soudu, zda se jedná o výjimečný případ a zda tyto důvody jsou dány, vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci, soud musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě zdůvodnit. Pokud by jeho postup nebyl odpovídajícím způsobem vysvětlen, mohlo by jít o libovůli či nahodilost; pak by mohl soud zasáhnout do základního práva poškozeného. V posuzované věci však oba obecné soudy pečlivě zkoumaly, zda na straně stěžovatele nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, přičemž svůj negativní závěr řádně odůvodnily. Z tohoto důvodu Ústavní soud neshledal, že by došlo k zásahu do základního práva stěžovatele zakotveného v čl. 36 odst. 3 Listiny.
Právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, či právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, by bylo porušeno, pokud by komukoli byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Ani k takové situaci v posuzované věci nedošlo, proto je stěžovatelovo tvrzení o porušení těchto základních práv bezdůvodné.
Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavní soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, že dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu