ECLI:CZ:US:2003:1.US.258.02
sp. zn. I. ÚS 258/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. L. Š., zastoupené JUDr. J. N., PhD., advokátem, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 2. 2002, č.j. 16 Ca 246/01-46, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Finanční úřad v Litoměřicích (správce daně) vyměřil stěžovatelce Ing. L. Š. (dále jen "stěžovatelka") daň z přidané hodnoty dodatečným platebním výměrem ze dne 14. 7. 2000, č.j. 57120/00196911/5890, ve výši 748.684,- Kč za zdaňovací období 4. čtvrtletí roku 1995, 1.- 4. čtvrtletí roku 1996 a 1.- 4. čtvrtletí roku 1997 (dále jen "DPV").
Finanční ředitelství v Ústí nad Labem rozhodnutím ze dne 30. 5. 2001, č.j. 17546/130/00, odvolání stěžovatelky zamítlo. V odůvodnění uvedlo, že přezkoumalo napadené rozhodnutí a spisový materiál v souladu s ustanovením §50 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 337/1992 Sb.), podle něhož, směřuje-li odvolání proti rozhodnutí o dani stanovené podle pomůcek, zkoumá odvolací orgán pouze dodržení zákonných podmínek pro použití tohoto způsobu stanovení daně (tj. dle §31 odst. 5 citovaného zákona) a současně nemůže posuzovat správnost postupu správce daně při vlastním použití pomůcek. Finanční ředitelství především poukázalo na to, že správce daně ve zprávě o daňové kontrole daně z přidané hodnoty (dále jen "DPH") uvedl důvody, pro které se rozhodl pro stanovení daně za použití pomůcek a nikoliv pro "odůvodnění odhadu výše DPH", jak uvedla stěžovatelka. Navíc z protokolu ze dne 18. 11. 1998, č.j. 76158/98/196930/1304, o zahájení daňové kontroly, je pochopitelné, že správce daně zahájil daňovou kontrolu zdaňovacího období 4. čtvrtletí roku 1995 a všech zdaňovacích období let 1996 a 1997. Této skutečnosti si musela být vědoma také stěžovatelka (výzva ze dne 18. 12. 1998, č.j. 82003/98/196930/1304); proto její námitku, že kontrola DPH za jednotlivá zdaňovací období roku 1996 a 1997 nebyla zahájena (stejně jako námitku, že z výzvy nejsou patrny požadavky správce daně), nepovažoval odvolací orgán za důvodnou a poukázal na konkrétní požadavky formulované správcem daně (protokol ze dne 18. 11. 1998, č.j. 76158/98/196930/1304). Finanční ředitelství dále poukázalo na nedůvodnost tvrzení stěžovatelky, že jí nebyla doručena výzva ze dne 28. 4. 1999, č.j. 40264/99/196930/1772, neboť správce daně se o pozastavení činnosti advokáta JUDr. P. R. (dále jen "advokát") dověděl až na základě jím samotným vyžádané odpovědi České advokátní komory v Praze, která mu byla doručena dne 1. 7. 1999. Tvrzení, že správce daně o pozastavení činnosti advokáta věděl, stěžovatelka neprokázala. Výzva ze dne 28. 4. 1999 (tj. v době, kdy advokát byl stěžovatelku ještě oprávněn zastupovat) byla advokátovi osobně doručena dne 4. 5. 1999 a pokud advokát v této době nemohl stěžovatelku zastupovat, měl o této skutečnosti informovat správce daně nebo stěžovatelku a stěžovatelka pak správce daně. Správci daně tato skutečnost nemohla být známa, takže při doručení výzvy jednal v dobré víře. Odvolací orgán uzavřel s tím, že předmětnou výzvu stěžovatelka obdržela prostřednictvím advokáta, který ji převzal dne 4. 5. 1999 a reakcí na tuto výzvu byla stěžovatelkou podepsaná žádost o prodloužení lhůty , která byla správci daně doručena dne 19. 5. 1999, č.j. 45079. Finanční ředitelství konstatovalo, že správce daně dostatečně průkazně doložil, že účetnictví stěžovatelky bylo vedeno v rozporu se zákonem č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 563/1991 Sb.), především pokud se týká jeho věrohodnosti, průkaznosti a správnosti. Správce daně proto stěžovatelce mimo jiné uložil pokutu ze vedení účetnictví a její následné odvolání bylo (po přezkoumání v celém rozsahu) rozhodnutím ze dne 3. 3. 2000, č.j. 377/120/00, zamítnuto. Nelze proto souhlasit s námitkou stěžovatelky, že správce daně neuvedl, v čem spočívala porušení §7 zákona č. 563/1991 Sb., neboť v průběhu řízení o uložení pokuty byla tato porušení zákona zcela jasně a konkrétně prokázána. Odvolací orgán také poukázal na skutečnost, že správce daně od stěžovatelky požadoval účetní doklady, účetní písemnosti, jiné důkazní prostředky rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti, dále také podání a vysvětlení k předloženým dokladům a že ji konečně také informoval o povinnosti předložit ve lhůtě jakékoli další účetní a jiné doklady a písemnosti, které prokazují hospodářské a účetní operace. Finanční ředitelství dále ze spisového materiálu zjistilo, že stěžovatelka byla opětovně vyzývána (dne 12. 4. 1999, č.j. 32824/196930/1772, dne 28. 4. 1999, č.j. 40564/99/196930/1772) k předložení účetních dokladů, písemností a jiných důkazních prostředků potřebných pro správné stanovení daňové povinnosti, byla po ní požadována vysvětlení k již předloženým dokladům a současně byla poučena, že v případě nesplnění zákonných povinností, je správce daně oprávněn stanovit daň podle pomůcek. Stěžovatelka v odpovědi na výzvy pouze uvedla, že správci daně předložila vše, co měla v držení a že o odcizení účetnictví a jiných dokladů doložila potvrzení od policie. Stěžovatelka neodpověděla a nepodala ani vysvětlení požadovaná ve výzvě ze dne 15. 7. 1999, č.j. 43773/99/196930/1772. Správce daně, který nemohl stanovit daňovou povinnost dokazováním, proto DPH vyměřil - s přihlédnutím ke zjištěným nedostatkům při vedení účetnictví - dle pomůcek. Za této situace nepovažovalo finanční ředitelství návrh stěžovatelky na přepracování peněžního deníku z věcného na chronologické uspořádání za odůvodněný. Za bezpředmětný považovalo finanční ředitelství i tvrzení stěžovatelky o zdravotní indispozici, neboť ke splnění povinností při dokazování byla vyzývána v době, kdy v pracovní neschopnosti nebyla a v opačném případě, pokud by včas takovou skutečnost oznámila, byla by jí příslušná lhůta prodloužena. Stejně tak odvolací orgán odmítl stěžovatelčino tvrzení o nepřiměřených lhůtách, neboť správce daně je stanovoval v souladu s ustanovením §14 zákona č. 337/1992 Sb. a ze spisu nebylo zjištěno, že by byla stanovena lhůta kratší než osm dnů; naopak bylo vyhověno i její žádosti o prodloužení lhůty. Finanční ředitelství zdůraznilo, že daňová kontrola, která probíhala přibližně 20 měsíců, poskytla dostatečný časový prostor pro předložení důkazních prostředků. Správce daně prý při stanovení daně podle pomůcek přihlédl v souladu s ustanovením §46 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb. ke zjištěným okolnostem, z nichž vyplývají i výhody pro stěžovatelku. Odvolací orgán proto uzavřel s tím, že v odvolacím řízení nebyly zjištěny vady, které by mohly mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, které tedy bylo vydáno v souladu se zákonem.
Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl správní žalobu stěžovatelky proti citovanému rozhodnutí Finančního ředitelství Ústí nad Labem a rozhodl, že se stěžovatelce nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění svého rozsudku poukázal krajský soud především na to, že z protokolu ze dne 18. 11. 1998, č.j. 76158/196930/1304, je zřejmé, že daňová kontrola byla formálně i fyzicky zahájena za přítomnosti stěžovatelky a jejího zástupce, rozsah kontroly je obecně vymezen v jeho odst. 2) a konkrétně v odst. 4), kde je ve vztahu k DPH uvedeno, že se zahajuje kontrola za IV. Q 1995, rok 1996 a rok 1997. Krajský soud nepovažuje za porušení zákona, pokud je rozsah kontroly vymezen běžným rokem, kdy se samozřejmě předmětem kontroly rozumí všechna zdaňovací období (měsíční nebo čtvrtletní) v uvedeném běžném roce. Krajský soud proto nezjistil (tvrzené) porušení §21 odst. 1 a překážku vydání rozhodnutí ve smyslu §32 zákona č. 337/1992 Sb. Krajský soud dále při posuzování náležitostí rozhodnutí podle ustanovení §32 odst. 2 citovaného zákona konstatoval, že odvolací orgán neporušil zákon, pokud v odvolacím řízení nepřihlížel ke stěžovatelkou tvrzené nulitě DPV, neboť jej za takový považovat nelze. Krajský soud se sice pozastavil nad praxí, kdy DPV ze dne 14. 7. 2000, č.j. 57120/00/196911/5890, obsahuje ve výrokové části souhrnnou částku doměřované daně a větu "rozpis základu daně je uveden na dalším listě-listech", jež je vyvolána zřejmě nedostatkem místa pro výrok v užívaném tiskopise a může budit pochybnosti o zachování předepsaných náležitostí, avšak po posouzení věci (ve výroku konkrétního odkazu na další list či listy, uvedení počtu těchto listů, označení těchto listů jako součásti rozhodnutí stejným číslem jednacím) nelze říci, že těmto náležitostem nevyhovuje, takže uvedené listy lze považovat za součást výroku. Krajský soud neakceptoval ani v žalobě nekonkretizovanou námitku podjatosti pracovnice Finančního úřadu v Litoměřicích A.H., neboť ze spisu není patrno, že by byla ve správním řízení vznesla námitku podjatosti a zda a jak o ní bylo rozhodnuto; to platí navíc za situace, kdy bylo usnesením Policie ČR- obvodní oddělení Litoměřice ze dne 18. 11. 1999 podle §159 odst. 1 tr. řádu oznámení stěžovatelky na uvedenou pracovnici FÚ v Litoměřicích odloženo s tím, že její jednání nebylo trestným činem, ale běžným úředním postupem.
Krajský soud dále v souvislosti s doručováním advokátovi stěžovatelky (JUDr. P. R.) konstatoval, že je rozhodné, zda lze považovat za řádně doručené písemnosti zasílané tomuto zástupci v době od pozastavení jeho advokátní činnosti do vydání rozhodnutí o vyloučení ze zastupování. Zákon č. 337/1992 Sb. v dané době nepředpokládal povinnost advokátního zastoupení, takže daňový subjekt mohl být zastoupen i zmocněncem (§10 odst. 3). I po pozastavení advokátní činnosti mohl JUDr. R. působit jako zmocněnec a také dle spisu působil (přípis ze dne 11. 8. 2000). Pokud stěžovatelka nesdělila správci daně, že předloženou plnou moc odvolala, a skutečnosti bránící dalšímu zastupování na jejím základě nesdělil ani zástupce sám, pak není v rozporu se zákonem, pokud bylo na jejím základě doručováno (§17 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb.). Správce daně nemohl vycházet z obecné vědomosti o pozastavení činnosti advokáta (jak namítá stěžovatelka), tedy z toho, co mu nebylo řádně sděleno, oznámeno a co neměl ověřeno. Pokud jde o konkrétní doručení Dr. R. po datu pozastavení jeho advokátní činnosti, jedná se o výzvu ze dne 28. 4. 1999, doručenou mu dne 4. 5. 1999, jíž byla stěžovatelka vyzvána k doručení dokladů k roku 1997 a současně upozorněna na použití pomůcek; na tuto výzvu JUDr. R. reagoval (společně se stěžovatelkou) podáním ze dne 18. 5. 1999 a činil za ni úkony i po tomto datu, a to až do doby rozhodnutí správce daně o jeho vyloučení ze zastupování. Krajský soud proto konstatoval, že z doručení tomuto zástupci v dané době nemohly nastat pro stěžovatelku žádné důsledky, které by se mohly odrazit v zákonnosti napadeného konečného rozhodnutí, neboť jen k takovým procesním vadám soud přihlíží (§250i odst. 3 o.s.ř.).
Krajský soud dále poukázal na skutečnost, že v rámci řízení o správní žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 30. 5. 2001, č.j. 17546/130/00, je vyloučeno přezkoumání zákonnosti rozhodnutí o uložení pokuty za nedostatky v účetnictví, které není podkladovým rozhodnutím pro rozhodnutí v souzené věci (Poznámka: jehož soudní přezkum nebyl vyloučen; řízení ostatně bylo Krajským soudem v Ústí nad Labem usnesením č.j. 118/2000-11 zastaveno z důvodu nesplnění podmínky povinného zastoupení). Krajský soud nepovažuje za důvodnou ani námitku stěžovatelky týkající se tvrzené nezákonnosti (z důvodu nekonkrétnosti, označení nesprávných zdaňovacích období) výzev zasílaných jí správcem daně, neboť "uvedení zdaňovacích období kalendářním rokem na místo jednotlivých zdaňovacích období v daném roce dle názoru soudu nečiní výzvu nesrozumitelnou, pokud jde o identifikaci zdaňovacích období".
Krajský soud poukázal i na skutečnost, že důsledky neunesení daňového břemene dopadají vždy na daňový subjekt (stěžovatelku) a v případě, že správce daně nemůže pro nesplnění daňové povinnosti daňovým subjektem stanovit daň dokazováním, pozbývá daňový subjekt právo odporovat skutkovým zjištěním v rámci užitých pomůcek. Pokud stěžovatelka předložila rekonstruované účetnictví a další doklady, leč nedoložila plně důkazy pro stanovení základu daně a DPH, správce daně se těmito doklady zabýval, vypořádal se s nimi a došel k závěru, že nejde o důkazy umožňující stanovení celé daně dokazováním; tento závěr je důvodný a v souladu se zákonem. Krajský soud proto neshledal, že nebyly splněny podmínky pro stanovení daně podle pomůcek, že byl předložen či navržen dostatek důkazních prostředků, a že důkazní břemeno stíhá před stanovením daně podle pomůcek správce daně, ale naopak konstatoval, že zákonné požadavky pro dodatečné vyměření DPH byly dodrženy, neboť tvrzené důkazní prostředky nejsou důkazy, které by umožnily stanovit DPH dokazováním.
Krajský soud dále prohlásil za nedůvodné výhrady proti zprávě o kontrole, se kterými se finanční ředitelství řádně vypořádalo a některá z nich byla řešena samostatně v rámci řízení o správní žalobě. K projednání a doručení zprávy o kontrole krajský soud konstatoval, že tato zpráva sice nebyla řádně projednána a doručena, avšak stěžovatelce byla fakticky předána, táž měla možnost se k jejímu obsahu vyjádřit a vznést k němu námitky. To také stěžovatelka písemným podáním učinila a správce daně na tyto vznesené námitky písemně odpověděl sdělením ze dne 19. 6. 2000. Krajský soud konstatoval, že "fakticky tím byl naplněn i účel projednání"; za takové situace se nesprávný postup při projednání zprávy o kontrole nemohl odrazit na zákonnosti konečného rozhodnutí a soud k této vadě podle §250i odst. 3 o.s.ř. nepřihlížel. Krajský soud dále vycházel z názoru (zastávaného v konstantní judikatuře), že není nezákonným vydání DPV před ukončením kontroly.
Krajský soud v Ústí nad Labem konečně - ve vztahu k tvrzení stěžovatelky, že u nyní příslušného správce daně (Finančního úřadu pro Prahu 8) nemohl její zástupce nahlédnout do správního spisu týkajícího se předmětné kontroly a tím dále doplnit žalobu - konstatoval, že se v daném řízení může zabývat jen zákonností napadeného rozhodnutí, a to z hlediska uplatnění žalobních námitek. Ze správního spisu ani ze správní žaloby není zřejmé, co bránilo "existenci spisu u místně příslušného správce daně", současně však nelze přehlédnout, že v době podání správní žaloby stěžovatelka bydlela v Plzni a Finanční ředitelství v Ústí nad Labem zřejmě nemohlo mít vliv na to, co je obsahem spisu u Finančního úřadu v Praze, neboť jemu spis nepostupovalo. Krajský soud však s ohledem na tvrzené důvody není názoru, že tím byla stěžovatelka omezena v řádném vznesení žalobních námitek, neboť měla k dispozici zprávu o kontrole, vydaná rozhodnutí, jí předložené doklady jí Finanční úřad v Litoměřicích vrátil a DPH byla stanovena podle pomůcek, do nichž stěžovatelce ani jejímu zástupci zákon nehlédnout neumožňuje (§23 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb.). Krajský soud proto nepovažuje čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") za porušen.
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 2. 2002, č.j. 16 Ca 246/01-46, napadla stěžovatelka ústavní stížností, ve které tvrdila, že citovaným rozsudkem bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny, neboť se domnívá, že "v rámci projednávání její správní žaloby došlo kumulovaně k porušení o.s.ř.", jak z hlediska skutečností týkajících se procesního postupu, tak i obsahu samotného rozhodnutí správního soudu.
Stěžovatelka především tvrdí, že v důsledku faktického postupu orgánů veřejné moci (kdy správní orgán předložil správnímu soudu správní spis až po uplynutí dvouměsíční lhůty stanovené správním soudem) nemohla do správního spisu nahlédnout, neboť (stěžovatelkou neurčený) správce daně tvrdil, že spis někde "putuje" v důsledku žaloby a stěžovatelčina přestěhování. Tím prý došlo k omezení práva stěžovatelky na spravedlivý proces, neboť byla porušena zásada rovnosti zbraní.
Stěžovatelka dále poukázala na to, že v řízení, které je dle zákona č. 337/1992 Sb. řízením přísně formálním, nebyla vyměřená daň za jednotlivá zdaňovací období včleněna do textu rozhodnutí, neboť byla přiložena v podobě "sestavy vyjeté z počítače". Stěžovatelka se na rozdíl od krajského soudu domnívá, že se jedná o praxi nepřípustnou, neboť například zaměněním příloh se plátce nemusí dovědět, kolik má za jednotlivá období daň činit. Stěžovatelka rovněž poukazuje na ustanovení §9 odst. 1 písm. a) zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, podle něhož právní službou je i zastupování v řízení před soudy a jinými orgány; byl-li tedy JUDr. R. pozastaven výkon advokacie, pak podle citovaného předpisu stěžovatelku v probíhajícím daňovém řízení zastupovat nemohl, a to navíc za situace, kdy mu byla udělena plná moc jako advokátovi, která svým obsahem a vylučuje, aby byla chápána jako plná moc obecného zmocněnce. Stěžovatelka se navíc domnívá, že přebírání korespondence bývalých klientů nic nemění na tom, že se nejedná o řádné doručení podle §17 zákona č. 337/1992 Sb.; to platí navíc u výzvy, která je chápána ze strany veřejné moci jako řádně doručená a zákládající právo užití pomůcek při dodatečném vyměření daně. Stěžovatelka dále kritizuje, že krajský soud "při argumentaci ohledně pokuty za účetnictví neshledává tuto argumentaci za důležitou", ač prý právě finanční úřad i finanční ředitelství "používaly" tuto argumentaci jako podklad pro své rozhodnutí o použití pomůcek.
Stěžovatelka označuje za základní námitku proti celému procesu nepřípustnost použití pomůcek jako podkladu pro dodatečné vyměření DPH a v této souvislosti poukazuje na svůj návrh na provedení důkazu výslechem svědků, jemuž však správce daně nevyhověl; soud však následně argumentoval tak, že sama stěžovatelka neprokázala svá tvrzení a že se správce daně musel uchýlit k pomůckám. Stěžovatelka v dalším poukazuje na zužující (nezákonný) výklad ustanovení §31 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb. krajským soudem, podle něhož správce daně není povinen cokoliv (s výjimkou skutečností uvedených v ustanovení §31 odst. 8 citovaného zákona) dokazovat, zatímco dle jejího názoru, aby správce daně "mohl přejít na pomůcky", musí se o získání důkazních prostředků alespoň neúspěšně pokusit, a to i bez součinnosti daňového subjektu. Stěžovatelka tvrdí, že stanovení daně podle pomůcek je krajním řešením v dokazování, kdy daňový subjekt nespolupracuje, zatímco v souzené věci se o takovou situaci nejednalo.
Stěžovatelka konečně poukazuje na to, že postupem krajského soudu - v souladu s platnou částí pátou o.s.ř. (tj. do 31. 12. 2002), podle které byl institut soudního přezkoumávání správního rozhodnutí založen jen na přezkoumávání zákonnosti - bylo v souzené věci znemožněno posouzení skutkové stránky věci. Stěžovatelka v této souvislosti poukazuje na závěry Ústavního soudu vyslovené v nálezu ze dne 27. 6. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 16/99, který rozhodl o zrušení celé části páté o.s.ř. Stěžovatelka se proto domnívá, že souzená věc nebyla posouzena nestranným a nezávislým soudem v celém rozsahu, neboť bylo rozhodováno podle procesního předpisu, jehož neústavnost byla konstatována samotným Ústavním soudem. Tím prý byly proto porušeny i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny.
Stěžovatelka proto s odkazem na výše uvedené navrhla, aby Ústavní soud vydal nález, že se rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 2. 2002, č.j. 16 Ca 246/01-46, v celém rozsahu ruší.
Ústavní soud dospěl k těmto závěrům.
Stěžovatelka v podstatě namítá, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem došlo k porušení jejího základního práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Tyto námitky Ústavní soud neakceptuje.
1) Především nelze přisvědčit stěžovatelčině argumentaci dovolávající se porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť ze soudního spisu je zřejmé, že stěžovatelce nebylo nijak bráněno v tom, aby se ochrany svých práv zákonem stanoveným postupem u Krajského soudu v Ústí nad Labem domáhala.
Ústavní soud v prvé řadě poukazuje na skutečnost, že stěžovatelka, která přinejmenším dvakrát změnila místo svého pobytu (adresu), neprokázala (jak vyplývá ze správního a soudního spisu) zájem nahlédnout do správního spisu; spis totiž prokazatelně byl -přinejmenším v období mezi dnem 31. 10. 2001 (kdy byl doručen Krajskému soudu v Ústí nad Labem) a dnem 27. 2. 2002 (kdy byl vynesen rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem) - stěžovatelce k dispozici k nahlédnutí u Krajského soudu v Ústí nad Labem. Stejně tak nelze přisvědčit jejímu argumentu, že vyměřená daň za jednotlivá zdaňovací období nebyla včleněna do textu rozhodnutí, neboť zvolená podoba výrokové části správního rozhodnutí (která navíc v sobě zahrnovala kvartální členění DPH) není v rozporu s požadavky na základní náležitosti rozhodnutí podle ustanovení §32 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb.; z rozhodnutí je dostatečně zřejmé, co je jeho výrokem a jaká je struktura vyměřovaných DPH za jednotlivá zdaňovací období. Ústavní soud je dále přesvědčen - stejně jako krajský soud a na rozdíl od stěžovatelky -, že stěžovatelce byla výzva ze dne 28. 4. 1999 doručena řádně. Svědčí o tom nejen to, že advokát (JUDr. R.) při doručení dne 4. 5. 1999 neupozornil správce daně na pozastavení své činnosti advokáta, že reagoval (společně se stěžovatelkou) podáním ze dne 18. 5. 1999 a že za stěžovatelku činil úkony i po tomto datu, nýbrž i skutečnost, že to byl správce daně, na jehož výzvu ze dne 28. 6. 1999 Česká advokátní komora dopisem ze dne 30. 6. 1999 sdělila, že advokátovi JUDr. P.u R. byl dnem 29. 4. 1999 pozastaven výkon advokacie; teprve následně JUDr. P. R. sdělil správci daně, že je zmocněncem stěžovatelky pro převzetí písemností.
2) Právě tak nelze akceptovat námitku stěžovatelky, že Krajský soud v Ústí nad Labem "při své argumentaci ohledně pokuty za účetnictví neshledává tuto argumentaci za důležitou", neboť krajský soud dostatečně jasně uvedl, proč rozhodnutí o uložení pokuty podle zákona o účetnictví není podkladovým rozhodnutím o vyměření či doměření daně. Krajský soud právem poukázal i na to, že posouzení zákonnosti rozhodnutí o uložení pokuty nepřicházelo v tomto řízení v úvahu; ostatně stěžovatelka rozhodnutí o uložení pokuty napadla žalobou, leč řízení bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 5. 2000, č.j. 16 Ca118/2000-11, zastaveno z důvodu nesplnění podmínky povinného zastoupení. Ústavní soud současně konstatuje, že nejen z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku, ale i z rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 30. 5. 2001, č.j. 17546/130/00, zřetelně plyne, že samotné uložení pokuty dle zákona o účetnictví nebylo důvodem pro postup podle pomůcek při výpočtu předmětné daně.
3) Krajský soud se v souzené věci - jak vyplývá z obsahu spisu - přezkumem zákonnosti v rozsahu vymezeném žalobním návrhem, tj. v souladu s dispoziční zásadou (viz ustanovení §249 odst. 2 o.s.ř. a srov. také Bureš, J. - Drápal, L. - Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. 5. vydání. Praha, C.H. Beck 2001, str. 1144-5) zabýval. Vycházel přitom především ze skutečnosti, že se správní žaloba týkala přezkoumání odvolacího rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem (vůči dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Litoměřicích) učiněnému podle ustanovení §50 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., konkrétně posouzení toho, zda finanční odvolací orgán řádně zkoumal dodržení zákonných podmínek pro stanovení daně podle pomůcek.
Dle názoru Ústavního soudu Krajský soud v Ústí nad Labem při přezkumu zákonnosti napadeného rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem - se zřetelem k důvodům uvedeným ve správní žalobě - argumentoval přesvědčivě a plně dostál zákonným procesním povinnostem. Krajský soud neměl důvod zpochybnit závěr Finančního ředitelství v Ústí nad Labem, že zákonné podmínky pro stanovení daně podle pomůcek byly dodrženy. Ostatně výklad ustanovení §31 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., jejž stěžovatelka kritizuje, je výkladem toliko práva běžného, který v tomto případě ústavněprávní dimenze nedosahuje; Ústavní soud je navíc přesvědčen, že se citované ustanovení týká péče správce daně o co nejúplnější zjištění skutečností rozhodných pro správné stanovení daňové povinnosti (jenž zde není vázán jen návrhy daňových subjektů), což však současně nezakládá jeho povinnost vyhledávat důkazní prostředky ve prospěch poplatníka, jak se stěžovatelka domnívá. Jak vyplývá z obsahu správního spisu (z důkazního materiálu), stěžovatelka důkazní břemeno, které je ve vztahu k ní tvrzeným skutečnostem (k břemenu tvrzení) v daňovém řízení rozhodující, neunesla. Pokud pak poukazuje na údajný neakceptovaný návrh na výslech svědků, Ústavní soud konstatuje, že v odvolacím řízení tuto námitku neuváděla a finanční ředitelství ji proto ani nemohlo přezkoumat. I když stěžovatelka tvrdí, že byla kontaktní, že reagovala a že dokládala potřebné skutečnosti, ze spisu to bezpečně dovodit nelze. Jestliže tedy nedostála břemenu důkaznímu, nezbylo správci daně než postupovat podle ustanovení §31 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. a daň stanovit podle pomůcek.
4) Pokud stěžovatelka napadla v kritické době platnou právní úpravu správního soudnictví, která prý neumožňovala posouzení skutkové stránky věci, dopouští se omylu. Ani tehdy platné ustanovení §250 odst. 1 o.s.ř. - vzdor svému znění - dokazování správním soudem nevylučovalo, což ostaně připouštěla i obecné uznávaná odborná literatura. Co se týče stěžovatelčina návrhu na výslech svědků, odkazuje Ústavní soud na předchozí odstavec tohoto usnesení.
5) Lze ještě dodat, že Ústavní soud - který není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu nepřísluší přehodnocování jejich rozhodnutí (pokud jimi nedojde k porušení základních práv a svobod zaručených ústavními zákony) - nedospěl k závěru, že by byl - ve smyslu ustálené judikatury - existoval v souzené věci rozpor mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů soudem (finančními orgány) na straně jedné a jejich právními závěry na straně druhé. I z toho důvodu nelze považovat napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Za těchto okolností je proto rozhodnutí o správní žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem věcí posouzení správního soudu, jehož argumenty (uváděné v odůvodnění rozsudku) nelze z ústavně právního hlediska úspěšně zpochybňovat.
Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že je úlohou (a povinností) správního soudu autoritativně (poznámka: ne však z důvodu privilegovaného postavení státního orgánu, ale z důvodu zákonem vymezené působnosti a pravomoci) rozhodnout o přezkumném rozhodnutí příslušného finančního ředitelství (odvolacího orgánu) a v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě uvést, zda odvolací orgán řádně přezkoumal dodržení zákonných podmínek pro použití pomůcek. Této své povinnosti v souzené věci správní soud dostál.
Je tedy zcela zřejmé, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky, které jsou zaručeny ústavním pořádkem.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2003
JUDr. František Duchoň
předseda senátu