Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 27.05.1998, sp. zn. I. ÚS 259/97 [ nález / GÜTTLER / výz-3 ], paralelní citace: N 60/11 SbNU 97 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1998:1.US.259.97

sp. zn. I. ÚS 259/97 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti M. H., M. H., M. M., M. H. a E. E., všech zastoupených JUDr. J. H., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 5. 1997, č.j. 45 Ca 111/96-44, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. 5. 1997, č.j. 45 Ca 111/96-44, se zrušuje. Odůvodnění: Stěžovatelé podali ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 5. 1997, č.j. 45 Ca 111/96-44, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu Semily, okresního pozemkového úřadu, ze dne 20. 3. 1996, č.j. PÚ 1741/92. Tímto rozhodnutím, vydaným podle ust. §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), a "posouzením" podle §6 odst. 1 písm. s) a p) cit. zákona, správní orgán určil, že oprávněné osoby E. E., M. H., M. H., M. M. a M. H. nejsou vlastníky nemovitosti dnes zapsané na LV č. 3, hospodářská budova na stavební parcele číslo 14/2 - bez pozemku, v kat. území Olešnice u Turnova. Okresní úřad Semily - pozemkový úřad tak rozhodl po zjištění, že předmětná nemovitost vznikla přestavbou stodoly na st. p. č. 14/2 a stodoly na st. p jejichž vydání oprávněné osoby žádaly, již v době uplatnění práva jako samostatné věci však neexistovaly, neboť jejich samostatná existence zanikla po jejich přechodu na družstvo, patrně již při výstavbě kravína v 50. letech, ale nepochybně v roce 1985, kdy se staly nejen fakticky, ale i právně součástmi stavby jiné, nové a svým účelovým určením sloužící nově k činnosti průmyslové a nikoliv jako do té doby činnosti zemědělské.V posuzované věci šlo s ohledem na objem provedených stavebních úprav i na rozsah celkově zastavěné plochy o zásadní přestavbu ve smyslu ustanovení §11 odst. 4 zákona o půdě, když ke ztrátě původního stavebně technického charakteru stodol došlo již samotnou skutečností, že stodoly jako samostatné stavby zanikly a staly se po přestavbě součástí stavby jiné. Ztráta souvislosti původních stodol s předmětem zemědělské výroby je zde s ohledem na účelové určení nově vybudované stavby nepochybná a hala plastikářské výrobny může sloužit jen k účelům určeným v kolaudačním rozhodnutí, případně ve stavebním povolení (§85 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb.). Těmito závěry správní orgán reprodukoval právní názor Krajského soudu v Hradci Králové vyslovený v dřívějším zrušujícím rozsudku ze dne 9. 2. 1996, č.j. 19 Ca 131/95-37, ve znění usnesení z 14. 3. 1996, č.j. 19 Ca 131/95-41, a dodal, že podle §250r občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") je právním názorem krajského soudu vázán. V této věci šlo již o třetí rozhodnutí pozemkového úřadu, když prvé rozhodnutí ze dne 21. 2. 1994, č.j. PÚ 1741/92, bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 5. 1994, č.j. 19 Ca 203/94-19, a další rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 25. 1. 1995, č.j. PÚ 1741/92, zrušil Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 9. 2. 1996, č.j. 19 Ca 131/95-37, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 3. 1996, č.j. 19 Ca 131/94-41. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 5. 1997, č.j. 45 Ca 111/96-44, napadené rozhodnutí správního orgánu potvrdil, navrhovatelům vrátil zaplacený soudní poplatek ve výši 1 000 Kč a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud konstatoval, že mezi účastníky je nesporné, že stodola na st. p. č. 14/2 v k. ú. Olešnice u Turnova přešla z vlastnictví J. H. a M. H., prarodičů navrhovatelky E. E. do vlastnictví bývalého Jednotného zemědělského družstva Olešnice způsobem uvedeným v ust. §6 odst. 1 písm. s) zákona o půdě, že stodolu na st. p. č. 15/2 v k. ú. Olešnice u Turnova patřící J. V. a A. V., prarodičům navrhovatelů, převzalo bývalé JZD Olešnice bez právního důvodu ve smyslu ust. §6 odst. 1 písm p) zákona o půdě a že navrhovatelé jsou oprávněnými osobami. Podle názoru Krajského soudu v Praze spornou otázku, zda vydání předmětné nemovitosti brání či nebrání důvod uvedený v ust. §11 odst. 4 zákona o půdě, posoudil pozemkový úřad v souladu s právním názorem Krajského soudu v Hradci Králové, vysloveným v citovaném rozsudku ze dne 9. 2. 1996, č.j. 19 Ca 131/95-37, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 3. 1996, č.j. 19 Ca 131/95-41. V tomto rozsudku vyslovil Krajský soud v Hradci Králové k otázce aplikace ust. §11 odst. 4 zákona o půdě toto stanovisko: "K vydání nemovitostí oprávněným osobám může dojít jen za podmínek stanovených zákonem o půdě a za podmínky, že předmětná nemovitost dosud jako samostatná věc (věc, již lze samostatně držet a užívat a s ní též samostatně disponovat) existuje. V posuzované věci však obě stodoly, o jejichž vydání bylo oprávněnými osobami žádáno, již v době uplatnění práva jako samostatné věci neexistovaly, neboť jejich samostatná existence zanikla po jejich přechodu na družstvo patrně již při výstavbě kravína v 50. letech, ale nepochybně v roce 1985, kdy se staly nejen fakticky, ale i právně součástmi stavby jiné, nové a svým účelovým určením sloužící nově k činnosti průmyslové a nikoli jako do té doby činnosti zemědělské. Soud se ani neztotožnil s názorem oprávněných osob, že hala plastikářské výrobny může sloužit jako sklad nebo opravna zemědělské techniky. Takový názor je v rozporu s ust. §85 odst. 1 stavebního zákona (zákon č. 50/1976 Sb.), podle kterého může být stavba užívána jen k účelu určenému v kolaudačním rozhodnutí, popřípadě ve stavebním povolení. Ostatně ztráta souvislosti původních stodol s předmětem zemědělské výroby je zde s ohledem na účelové určení nově vybudované stavby nepochybná". Tímto právním názorem byl správní orgán (pozemkový úřad) podle ust. §250r o.s.ř. vázán, takže prý nelze přisvědčit navrhovatelům (stěžovatelům), pokud pozemkovému úřadu vytýkají nesprávné právní posouzení splnění podmínek ustanovení §11 odst. 4 zákona o půdě. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že v řízení před Krajským soudem v Praze došlo k porušení principu rovnosti stran zakotveného v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Realizací tohoto principu je ustanovení §18 o.s.ř. "o povinnosti soudu dbát na rovné postavení účastníků a z toho vyplývající povinnosti zajistit jim stejné, tj. rovnocenné, možnosti k uplatnění jejich práv". Této zásadě však odporuje stanovisko Krajského soudu v Praze, který fakticky zbavil stěžovatele možnosti domáhat se přezkoumání rozhodnutí správního orgánu, byť předtím byla tato možnost plně poskytnuta povinné osobě při přezkoumávání původních rozhodnutí téhož správního orgánu Krajským soudem v Hradci Králové. Základní pochybení spatřují stěžovatelé v tom, že Krajský soud v Praze vycházel z toho, "jako by pro jeho rozhodování byl závazným, tj. nepřezkoumatelným, právní názor Krajského soudu v Hradci Králové". Tento právní názor ve věci zásadní přestavby požadované nemovitosti ve smyslu ust. §11 odst. 1 zákona o půdě byl prý závazný pouze pro správní orgán, což však nezbavovalo Krajský soud v Praze povinnosti správnost tohoto právního názoru k námitkám oprávněných osob přezkoumat. Tím, že se tak nestalo, byly oprávněné osoby zkráceny ve svých právech, "a to ve smyslu nerovnosti stran". V podstatě tytéž důvody vedou stěžovatele k názoru, že byl porušen princip spravedlivého a nestranného procesu zakotvený v čl. 36 Listiny. Podle odst. 2 tohoto článku Listiny se může ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí. Krajský soud v Praze však v odůvodnění napadeného rozsudku postupoval zcela formalisticky, neboť se k stanovisku Krajského soudu v Hradci Králové nevyjádřil a stručně odkázal nikoli na jeho správnost, nýbrž pouze na jeho závaznost pro správní orgán, který se tímto stanoviskem řídil, a proto nepochybil. Stěžovatelé konečně poukázali na to, že postupem obecného soudu došlo i k porušení článku 90 Ústavy, který soudům ukládá, aby zákonným způsobem poskytovaly ochranu právům. Podle tvrzení stěžovatelů základní sporná otázka spočívá v tom, zda vydání předmětné nemovitosti brání či nebrání důvod uvedený v ust. §11 odst. 4 zákona o půdě. Tato rozhodující otázka prý nebyla v řízení náležitě objasněna. Nejde totiž pouze o nesprávné hodnocení důkazů, které byly provedeny, ale o závažné mezery v dokazování. Správní orgán si v řízení vyžádal posudek soudního znalce z oboru stavebnictví ing. M. B., který uvedl, že stavební změny vyjádřené v procentech prvků dlouhodobé životnosti u posuzovaných původních staveb stodol jsou převážně menší, než stanovená smluvní hranice 37,5 % a vyšší pouze u jednoho z prvků dlouhodobé životnosti. V dodatku ke znaleckému posudku znalec vyvrátil tvrzení povinného, že původní stodoly byly demolovány, neboť povolena byla pouze adaptace budov a prohlásil, že přestavby na kanceláře, bytové účely, sklady nebo provozovny přidružené výroby (což je daný případ) z bývalých stájí, sýpek, stodol apod. mohou většinou sloužit zemědělské výrobě. Správní orgán se prý ve svém rozhodnutí odchýlil od závěrů znalce, aniž vysvětlil, z jakých důvodů tak učinil, kromě formálního odkazu na to, že se musel řídit stanoviskem Krajského soudu v Hradci Králové. Aplikace ust. §11 odst. 4 zákona o půdě je složitá jak po stránce znalecké, tak po stránce právní. Nestačí pouhé matematické propočty, nýbrž je třeba komplexního hodnocení všech rozhodných okolností pro posouzení váhy jednotlivých prvků dlouhodobé životnosti a zásahů do nich, i vlivu těchto zásahů do možnosti využití staveb pro zemědělské účely. Pro takováto skutková zjištění bylo třeba vyžádat podstatné doplnění znaleckého posudku, případně posudek nový. Poněvadž se tak nestalo, došlo prý - jak již bylo uvedeno - k porušení principu spravedlivého procesu. Pokud jde o výklad ust. §11 odst. 1 zákona o půdě, dovolávají se stěžovatelé nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 9. 1996, sp. zn. II. ÚS 186/95. Ze všech těchto důvodů stěžovatelé navrhli, aby byl napadený rozsudek zrušen. Soudce zpravodaj nejdříve přezkoumal ústavní stížnost po stránce formální (§72 odst. 2, §43 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb.). Z hlediska dodržení zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti zjistil, že napadený rozsudek nabyl právní moci dne 4. 6. 1997. Ústavní stížnost došla Ústavnímu soudu dne 21. 7. 1997 a k poštovní přepravě byla podána dne 18. 7. 1997, takže ve smyslu ust. §57 odst. 3 o.s.ř. je lhůta k podání ústavní stížnosti zachována. Ani jiné formální nedostatky ústavní stížnosti nebyly zjištěny. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení a vedlejší účastníci řízení. Krajský soud v Praze jako účastník řízení uvedl, že v řízení o přezkoumání rozhodnutí Okresního úřadu Semily, pozemkového úřadu, ze dne 20. 3. 1996, č.j. PÚ 1741/92, které bylo již třetím rozhodnutím pozemkového úřadu v předmětné věci, nebyl porušen princip rovnosti stran ve smyslu článku 37 odst. 2 Listiny, ani princip spravedlivého a nestranného procesu podle článku 36 Listiny. Krajský soud odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a na obsah spisu sp. zn. 45 Ca 111/96. Dále sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání o ústavní stížnosti. Zemědělské družstvo Český ráj, Všeň, jako vedlejší účastník uvedlo, že ještě v řízení před správním orgánem nabízelo dostatek důkazů, které osvětlily základní postupy při přestavbě obou nemovitostí, jež byly nejen radikálně přestavěny, ale dostavěny a přistavěny masivními přístavbami. Dále byly provedeny masivní rekonstrukce jedné ze stodol po jejím vyhoření v sedmdesátých letech, takže nový objekt byl již nejen zcela jiným objektem než původní dvě stodoly, ale šlo i o podstatnou přestavbu a změnu základních prvků dlouhodobé životnosti stavby. Posudek znalce ing. B. nesprávně hodnotí objekt jako soubor staveb, protože jde i z hlediska stavebně správních dokumentů o stavbu jednu jako ucelený celek plastikářské výroby. Soudy prý ve všech případech zhodnotily podané znalecké posudky a především poslední jednání soudu se týkalo posouzení stavebně technické dokumentace stavby. Zcela mylné je tvrzení stěžovatelů, že se pro Krajský soud v Praze stal závazným názor Krajského soudu v Hradci Králové, jenž se na rozhodování v této věci podílel. Byl to prý totiž Krajský soud v Praze, který provedl další zevrubné dokazování k otázce charakteru stavby a základních změn prvků její dlouhodobé životnosti. V této souvislosti vedlejší účastník dodal, že stěžovatelé uvádějí přehled změn v procentech pouze se zaměřením na původní stavby, ale neberou v úvahu, že "k stavbám byly přistavěny další podstatné stavby jako přístavby administrativní části a tak vznikl zcela nový areál, přistavěný v objemu cca 60 procent původního obestavěného prostoru". Princip spravedlivého procesu nebyl tedy porušen. Proto vedlejší účastník navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a souhlasil s upuštěním od ústního jednání. Vedlejší účastník konečně navrhl, aby mu byly přiznány náklady právního zastoupení, a to za dva úkony právního zastoupení, převzetí věci a sepis vyjádření a dvakrát režijní paušál 75 Kč. Další vedlejší účastníci, tedy Okresní úřad Semily - okresní pozemkový úřad a Pozemkový fond České republiky, se postavení vedlejšího účastníka vzdali. Stěžovatelé vyslovili souhlas s upuštěním od ústního jednání. Ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud při projednávání ústavní stížnosti již vícekrát konstatoval, že není součástí soustavy obecných soudů a nepůsobí jako třetí instance v systému všeobecného soudnictví, popřípadě druhá instance v řízení dle části páté o.s.ř., či dokonce jako "náhradní instance" tam, kde o.s.ř. nepřipouští dovolání. Pravomoc Ústavního soudu je dána tehdy, jestliže podle tvrzení stěžovatele došlo napadeným rozhodnutím k porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle článku 90 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že stěžovatelé uplatnili námitky spočívající v údajném porušení článku 37 odst. 3 Listiny, článku 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny a článku 90 Ústavy, bylo povinností Ústavního soudu se věcí zabývat. Z obsahu spisu Krajského soudu v Praze, sp. zn. 45 Ca 111/96-44, vyplývá, že v posuzované věci šlo již o třetí rozhodnutí Okresního úřadu Semily, okresního pozemkového úřadu. Prvé rozhodnutí pozemkového úřadu v této věci ze dne 21. 2. 1994, č.j. PÚ 1741/92, bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 5. 1994, č.j. 19 Ca 203/94-19, z důvodů nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Po jeho doplnění vydal pozemkový úřad další rozhodnutí ze dne 25. 1. 1995, č.j. PÚ 1741/92, který Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 9. 2. 1996, č.j. 19 Ca 131/95-37, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 3. 1996, č.j. 19 Ca 131/95-41, z důvodu nesprávného právního posouzení věci zrušil a vyslovil v něm právní názor ke sporné otázce aplikace ust. §11 odst. 4 zákona o půdě v předmětné záležitosti. Tento právní názor je již uveden na jiném místě tohoto nálezu. Spornou otázku, zda vydání předmětné nemovitosti brání či nebrání důvod uvedený v ustanovení §11 odst. 4 zákona o půdě, posoudil pozemkový úřad v souladu s právním názorem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 2. 1996, č.j. 19 Ca 131/95-37 (v napadeném rozsudku Krajského soudu v Praze na str. 4 je zřejmě omylem uvedeno datum rozsudku 14. 3. 1996 a č.j. 19 Ca 131/95-39), ve znění opravného usnesení ze dne 14. 3. 1996, č.j. 19 Ca 131/95-41. Pokud navrhovatelé vytýkali pozemkovému úřadu nesprávné právní posouzení splnění podmínek ustanovení §11 odst. 4 zákona o půdě v této věci, Krajský soud v Praze jim nepřisvědčil, neboť pozemkový úřad v napadeném rozhodnutí posoudil věc v souladu s předchozím právním názorem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 2. 1996, č.j. 19 Ca 131/95-37, kterým byl podle ustanovení §250r o.s.ř. při svém rozhodování vázán. Stěžovatelé spatřují základní pochybení Krajského soudu v Praze právě v tom, že soud zřejmě vycházel z přesvědčení, že i pro jeho rozhodování je závazným dříve vyslovený právní názor Krajského soudu v Hradci Králové. Ten však považují stěžovatelé za závazný pouze pro správní orgán, zatímco Krajský soud v Praze byl prý povinen správnost tohoto právního názoru na základě námitek oprávněných osob přezkoumat. To se však nestalo. Vzhledem k tomu se Krajský soud v Praze po věcné stránce nevypořádal s námitkami oprávněných osob, které nesouhlasily se závěry správního orgánu, že stavba zásadní přestavbou ztratila svůj původní stavebně technický charakter a že nesouvisí s předmětem zemědělské výroby. Stěžovatelé poukázali na znalecký posudek ing. B., z něhož vyplývá, že v daném případě převážná část stavebních prvků zůstala původních a že tedy nedošlo ani ke ztrátě původního stavebně technického charakteru stavby a to ani první, ani druhou stavební úpravou. Soud se rovněž nezabýval tvrzením navrhovatelů, že předmětné stavby od svého vzniku sloužily zemědělským účelům, na čemž prý nic nemění skutečnost, že byly posléze použity pro přidruženou výrobu JZD, neboť je lze snadno pro zemědělské účely využít například jako skladovací prostory a oprávněné osoby je naléhavě potřebují pro zajištění zemědělské výroby, kterou provozují. Vzhledem k provedeným skutkovým zjištěním a právnímu posouzení věci obecným soudem zkoumal Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti napadené rozhodnutí z hlediska respektování ústavních principů a zejména zásad spravedlivého procesu, jejichž porušení stěžovatelé napadají. Se zřetelem k tomu se zabýval námitkami stěžovatelů, podle nichž - jak již bylo uvedeno - se Krajský soud v Praze k výkladu ustanovení §11 odst. 4 zákona o půdě (podaného Krajským soudem v Hradci Králové) nevyjádřil, odkázal toliko na jeho závaznost pro správní orgán, který se tímto stanoviskem po právu řídil a sám se věcnou stránkou sporu nezabýval vůbec. Proto stěžovatelé vytýkali napadenému rozsudku zcela formalistický přístup k věci a namítli, že právní názor vyslovený v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové vázal sice pozemkový úřad, nikoli však Krajský soud v Praze. Ústavní soud považuje tyto námitky stěžovatelů za důvodné. I když krajský soud při přezkoumávání zákonnosti napadeného správního rozhodnutí postupuje podle ust. §250i o.s.ř. - podle něhož je pro soud rozhodující skutkový stav, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí a dokazování se neprovádí - nelze toto ustanovení interpretovat toliko gramaticky (srov. J. Bureš, L. Drápal, M. Mazanec: Občanský soudní řád, Komentář, 2. vydání, Praha, C. H. Beck, 1996, str. 752: Slova "dokazování se neprovádí" nelze vykládat tak, že se dokazování provádět nesmí. Zákonodárce jen vyjadřuje, že zpravidla - s ohledem na přijatou závaznost skutkového stavu - nebude třeba dokazování provádět.). Ust. §250i o.s.ř. je třeba vykládat i v souvislosti s ust. §250j odst. 2 o.s.ř., podle něhož dojde-li soud k závěru, že zjištění skutkového stavu je nedostačující k posouzení věci, zruší rozsudkem napadené rozhodnutí správního orgánu a vrátí věc žalovanému správnímu orgánu k dalšímu řízení. Pokud tedy Krajský soud v Praze pouze odkázal na to, že pozemkový úřad v napadeném rozhodnutí posoudil věc v souladu s právním názorem Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byl podle ust. §250r o.s.ř. při svém rozhodování vázán, šlo o postup velmi formální. Probíhající soudní řízení je třeba z hlediska ochrany základních práv a svobod účastníků v zásadě chápat jako jeden celek. Tato ochrana je povinností i obecných soudů, neboť podle článku 4 Ústavy základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci. Z tohoto pohledu je proto třeba vykládat i ustanovení §250r o.s.ř. pokud jde o další postup obecného soudu v souzeném konkrétním případě. Po věcné stránce šlo o to, zda jsou splněny podmínky ustanovení §11 odst. 4 zákona o půdě. Výkladem tohoto ustanovení se již Ústavní soud zabýval např. v nálezu ve věci sp. zn. IV. ÚS 35/97 publikovaném pod č. 40 ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 7, vydání 1., Praha, C. H. Beck, 1997, a nálezem ve věci sp. zn. II. ÚS 186/95 uveřejněném pod č. 83 téže Sbírky, svazek 6, vydání 1., C. H. Beck, 1997. V tomto nálezu Ústavní soud k aplikaci předmětného ustanovení zákona o půdě konstatoval, že "zákonodárce nevydání nemovitosti váže pouze na podmínku zásadní přestavby, kterou blíže specifikuje ztrátou stavebně technického charakteru tak, že stavba již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby". O zásadní přestavbu tedy půjde jen tam, kde přestavba popře možnost zajištění zemědělské výroby ve vlastním i souvisejícím smyslu slova. Kdy tomu tak bude, je třeba vykládat restriktivně nejen proto, že jde o zmírnění křivd a o princip kontinuity s původním vlastníkem, ale především proto, že samotná vázanost na zemědělskou výrobu je zásahem do práv restituenta, který by, nebýt křivdy (odnětí majetku totalitním režimem), mohl dnes ve svém majetku provozovat v zásadě jakoukoli, tedy i nezemědělskou činnost. Se zřetelem na stávající judikaturu Ústavního soudu je třeba posuzovat i konkrétní souzený případ. Krajský soud v Hradci Králové v této souvislosti vyjádřil názor, že k vydání nemovitostí oprávněným osobám může dojít - mimo jiné - jen za podmínky, že požadovaná nemovitost dosud jako samostatná věc existuje. Ohledně této tvrzené podmínky však nebyla provedena dostatečná skutková zjištění, z nichž by bylo možno objektivně dovodit, zda je splněna či nikoli. Zejména s ohledem na znalecký posudek znalce ing. B. nebylo dostatečně prokázáno, že došlo k zásadní přestavbě požadované nemovitosti a že ta jako samostatná věc již neexistuje, takže tyto otázky nebyly spolehlivě vyřešeny. Znalec ing. B. konstatoval, že stavební změny vyjádřené v procentech poměrů uvedených objemů prvků dlouhodobě životnosti u posuzovaných původních staveb (stodol), dotčených změnami, jsou převážně menší než stanovená smluvní hranice 37,5 % a že vyšší jsou jen u jednoho z vyjmenovaných prvků dlouhodobé životnosti. Znalecký posudek doplnil znalec ing. B. vyjádřením zaslaným dne 6. 1. 1995 pozemkovému úřadu, v němž uvedl, že stavby nebyly posuzovány jako celek, neboť se jedná o restituční nárok dvou vlastníků a původní stavby byly v době odnětí naprosto samostatné, postavené na samostatných stavebních parcelách, které jsou ve vlastnictví oprávněných osob. Podle jeho názoru se změna stavebně technického charakteru týká pouze prvků dlouhodobé životnosti, tj. konstrukčního řešení stavby v rozsahu základů, svislých nosných konstrukcí, vodorovných konstrukcí - stropů, schodišť a krovů ozn. PDŽ. Vzhledem k tomu, že se Krajský soud v Praze tímto znaleckým posudkem nezabýval, nezkoumal otázku splnění zákonné podmínky, zda stavba - o jejíž vydání stěžovatelé žádali - již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby, ani své rozhodnutí po věcné stránce neodůvodnil, je třeba přisvědčit stěžovatelům, že došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny. Již ze zákona totiž vyplývá povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (§157 odst. 1 o.s.ř.), a to způsobem zakotveným v ust. §157 odst. 2 o.s.ř. Z hlediska ústavního lze dodat, že jedním z principů, představujících součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 Ústavy ČR) a vylučujících libovůli při rozhodování, je též nezbytná návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Tento požadavek však napadený rozsudek nerespektuje. Krajský soud v Praze - jak již bylo uvedeno - se totiž s otázkou aplikace ust. §11 odst. 4 zákona o půdě nevypořádal vůbec a v odůvodnění napadeného rozhodnutí postupoval zcela formalisticky, jestliže se pouze dovolal závaznosti stanoviska Krajského soudu v Hradci Králové pro správní orgán. V souzené věci lze odkázat na judikaturu Ústavního soudu, podle níž je nutno považovat za rozpornou s principy řádného a spravedlivého procesu situaci, kdy jsou v soudním rozhodování skutková zjištění v evidentním nesouladu s provedenými důkazy (srov. Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4, vydání 1., Praha, C. H. Beck 1996, nález č. 79). To platí tím spíše tam, kde co do merita věci žádné důkazy ve vlastním soudním řízení předcházejícím napadenému rozsudku provedeny nebyly a dokazování v celém ostatním předchozím soudním i správním řízení trpí - pokud jde o závěry znaleckých posudků - takovou neúplností - že samo porušuje zásady spravedlivého soudního procesu. Závěrem tedy Ústavní soud konstatuje, že napadeným rozsudkem bylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu citovaných článků Ústavy a Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. 5. 1997, č.j. 45 Ca 111/96-44, zrušil [§82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění zákona č. 77/1998 Sb.]. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 27. května 1998