ECLI:CZ:US:2009:1.US.2594.09.1
sp. zn. I. ÚS 2594/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. října 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. P., bez právního zastoupení, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 7. 2008 sp. zn. 13 Cmo 482/2007 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2009 sp. zn. 29 Cdo 1745/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 2. 10. 2009 a doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 10. 2009 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu. Ústavní stížnost vykazovala obsahové a formální vady [stěžovatel nebyl právně zastoupen dle §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a v podání rovněž absentovalo označení základních práv, která měla být napadenými rozhodnutími porušena a ústavněprávní argumentace stran porušení ústavně garantovaných základních práv či svobod stěžovatele], Ústavní soud však vzhledem k níže uvedenému nevyzýval stěžovatele k jejich odstranění.
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 7. 2008 sp. zn. 13 Cmo 482/2007 byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2007 sp. zn. 26 Cm 152/2002, jímž byla pro předčasnost zamítnuta žaloba stěžovatele, kterou se domáhal na správkyni konkursní podstaty určení pravosti 3 do konkursu přihlášených pohledávek. Vrchní soud dospěl k závěru, že pohledávky nebyly správkyní konkursní podstaty řádně popřeny, tedy žaloba na určení jejich pravosti je předčasná. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání, které bylo Nejvyšším soudem usnesením ze dne 25. 6. 2009 sp. zn. 29 Cdo 1745/2009 jako nepřípustné odmítnuto. Nejvyšší soud odkázal na své předchozí rozhodnutí (uveřejněné pod č. 76/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), se kterým je rozhodnutí vrchního soudu v souladu.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
Jelikož napadenými rozhodnutími byla zamítnuta žaloba stěžovatele jako předčasná, kdy obecné soudy dospěly k závěru, že ze strany správkyně konkursní podstaty nedošlo k řádnému popření pohledávky, nelze než ústavní stížnost stěžovatele vzhledem k výše uvedenému považovat za nepřípustnou. Stěžovatel inicioval řízení, pro jehož zahájení však v době podání žaloby nebyly splněny podmínky předpokládané zákonem o konkursu a vyrovnání, přičemž Ústavní soud se ztotožňuje s právním hodnocením provedeným obecnými soudy. Jinak řečeno, popření pohledávek správkyní konkursní podstaty je neúčinné; pohledávky stěžovatele lze opětovně (řádně) popírat, tj. existují jiné právní prostředky, skrze něž stěžovatel může chránit svá práva.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud skrze soudce zpravodaje mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný (§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. října 2009
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj