ECLI:CZ:US:2011:1.US.2602.11.1
sp. zn. I. ÚS 2602/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Ivanou Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného Mgr. Davidem Kroftou, advokátem, se sídlem Újezd 450/40, 118 01 Praha 1 - Malá Strana, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2011, sp. zn. 5 To 258/2011, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 31. 8. 2011, stěžovatel napadl usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 21. 7. 2011, sp. zn. 5 To 258/2011 (dále jen "usnesení městského soudu"), kterým bylo ke stížnosti Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 (dále jen "státní zastupitelství") zrušeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 9. 5. 2011, sp. zn. 6 T 223/2010, jímž bylo zastaveno řízení v trestní věci stěžovatele z důvodu promlčení trestního stíhání, a věc byla tomuto soudu vrácena k novému projednání.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uplatňuje jedinou námitku, a to, že městský soud neměl podanou stížnost vůbec projednat, neboť nebyla podána v zákonem požadované formě. Ve smyslu §62 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") písemnost doručuje orgán činný v trestním řízení do datové schránky (nebyla-li písemnost doručena při úkonu trestního řízení). Podání stížnosti listinou doručenou do podatelny obvodního soudu tak není platně provedeným úkonem, který by měl jakékoliv právní účinky.
Stěžovatel odkazuje na svá práva zaručená mu čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní stížnost není přípustná.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád České republiky stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat. Princip subsidiarity je přitom nutno důsledně uplatňovat i ve vztahu k trestnímu řízení.
Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jež průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, či teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to znamená především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem. Intervence Ústavního soudu je v této fázi přípustná pouze výjimečně, a to za situace, pokud by šlo o zásah do základních práv a svobod, který by nebylo možno odčinit jinak (zejména vzetí do vazby). Pak by, po vyčerpání všech procesních prostředků, jež stěžovateli zákon poskytuje, mohla přicházet v úvahu ústavní stížnost. O takovou situaci se však v projednávaném případě nejedná.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za nepřípustnou a podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2011
Ivana Janů, v.r.
soudce zpravodaj