ECLI:CZ:US:2021:1.US.2612.21.1
sp. zn. I. ÚS 2612/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Mgr. Iriny Loukinovy, zastoupené JUDr. Martinem Smrkovským, advokátem se sídlem Lucemburská 13, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2021 č. j. 21 Cul 4/2021-9, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 odst. 2, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 2, odst. 4, čl. 4 a čl. 90 Ústavy, jakož i práva na "ochranu osobní integrity stěžovatelky, včetně její pověsti podnikatelky", domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí vydaného v řízení o návrhu stěžovatelky na provedení procesního úkonu - pokračování v přerušeném řízení ve věci vedené Nejvyšším soudem pod sp. zn. 23 Cdo 23/2019.
Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka podala proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2018 č. j. 18 Co 73/2018-428 dovolání. Věc byla dne 4. 1. 2019 předložena Nejvyššímu soudu a vedena pod sp. zn. 23 Cdo 23/2019. Usnesením ze dne 27. 12. 2018 Městský soud v Praze jako soud insolvenční prohlásil na stěžovatelku jako žalovanou konkurs. Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 2. 2019 č. j. 23 Cdo 23/2019-572 o této skutečnosti a o přerušení dovolacího řízení vyrozuměl účastníky a současně je poučil o dalším procesním postupu. Podáním ze dne 28. 4. 2021 adresovaným Nejvyššímu soudu a Obvodnímu soudu pro Prahu 4 navrhla stěžovatelka pokračování v přerušeném řízení "s odkazem na ustanovení §264 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb. (insolvenční zákon)". Následný návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu (rozhodnutí o návrhu na pokračování v řízení) stěžovatelka odůvodnila tím, že senát 23 Cdo je podle jejího názoru procesně nečinný, ačkoli sama navrhla pokračovat v řízení.
Nejvyšší soud v napadeném usnesení konstatoval, že v předmětném řízení je třeba postupovat podle ustanovení §265 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon, dále jen "zákon č. 182/2006 Sb."), neboť bylo přerušeno podle ustanovení §263 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb. V těchto řízeních může návrh na jeho pokračování účinně podat dlužník jen v případě, kdy vystupuje jako žalobce (nebo jiný navrhovatel) a uplatňuje pohledávky nebo jiná práva týkající se majetkové podstaty. V daném případě, kdy jsou proti dlužníku uplatněny pohledávky, které mají být uspokojeny z majetkové podstaty, je procesní aktivita dlužníka vyloučena. Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že stěžovatelka není legitimována k podání návrhu na pokračování v přerušeném řízení, přičemž Nejvyšší soud není insolvenčním soudem a není tedy ani příslušný o takovém návrhu rozhodovat. Návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu jako nedůvodný zamítl.
Stěžovatelka v obsáhle odůvodněné ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud "zaměnil" aktivní procesní legitimaci stěžovatelky v probíhajícím, i když dočasně přerušeném dovolacím řízení ve věci samé vedené pod sp. zn. 23 Cdo 23/2019 jako dovolatelky, s žalovanou, tedy s procesně neexistujícím účastníkem dovolacího řízení. Tím zatížil napadené rozhodnutí procesní vadou a svým zamítavým usnesením stěžovatelce zamezil pokračovat v řízení o jejím dovolání ve věci samé. Napadeným usnesením Nejvyšší soud neumožnil realizovat její právo na soudní ochranu, na spravedlivé soudní jednání a na rozhodnutí vydané v "přiměřeném časovém horizontu". V předmětné věci byl zákon č. 182/2006 Sb. nesprávně aplikován, neboť mělo být postupováno "v souladu s ustanovením §104a zákona č. 182/2006 Sb.", které dává stěžovatelce možnost zmírnit dopad insolvence, resp. jí zcela zrušit (citované ustanovení zákona č. 182/2006 Sb. však nebylo možné aplikovat, neboť neexistuje).
Stěžovatelka dále poukazuje na jednotlivá podání adresovaná Nejvyššímu soudu a Obvodnímu soudu pro Prahu 4 a jejich reakce s tím, že Nejvyšší soud nedoručil stěžovatelce, resp. jejímu právnímu zástupci rozhodnutí o přidělení věci k rozhodování senátu 21 Cul a jeho složení, přičemž stejné věci již dříve přidělil jinou spisovou značku. Z tohoto důvodu stěžovatelka namítá porušení práva na zákonného soudce a práva účastníka soudního řízení. Po obsahové stránce stěžovatelka napadenému usnesení vytýká nedostatečné odůvodnění, v němž se Nejvyšší soud nevypořádal se všemi jejími námitkami a předem ji neseznámil se stanoviskem předsedkyně senátu 23 Cdo JUDr. Kateřiny Hornochové, citované v napadeném rozhodnutí.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i napadené usnesení a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, případně v průběhu procesu jim předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv. Je nutné vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavních předpisů a jejich aplikace na konkrétní případ je v zásadě věcí těchto soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat jen za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovou vadou zpravidla tehdy, jestliže soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého (řádného) procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladů, jenž je v soudní praxi respektován, resp. odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06). Nic takového však Ústavní soud neshledal.
V předmětné věci je z obsahu ústavní stížnosti zjevné, že námitky stěžovatelky se koncentrují do dvou úrovní. V prvním případě stěžovatelka nesouhlasí se způsobem, kterým Nejvyšší soud aplikoval relevantní ustanovení insolvenčního zákona upravující podmínky aktivní legitimace k podání návrhu na pokračování v přerušeném řízení, v němž stěžovatelka v době prohlášení konkurzu byla v postavení žalované. Ve druhém případě se její argumentace koncentruje k údajnému porušení práva na zákonného soudce.
Ústavní soud považuje nejprve za vhodné zdůraznit, že v předmětné věci se jedná o rozhodnutí procesní. Tedy rozhodnutí, jímž není rozhodováno o meritu věci a jímž přerušené řízení o dovolání stěžovatelky není pravomocně skončeno. Tyto skutečnosti by obvykle vedly k závěru, že stěžovatelka dosud nevyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně práva, v důsledku čehož by mohla být ústavní stížnost odmítnuta jako nepřípustná. I za této procesní situace se však Ústavní soud - aby nebyl nařčen s přílišného formalismu - zabýval posouzením ústavní stížnosti (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 927/17).
Ústavní soud konstatuje, že nesouhlasí s tvrzením stěžovatelky o nedostatečnosti odůvodnění rozhodnutí, a to jak z hlediska jeho obsahu tak i rozsahu. Stěžovatelka totiž vůbec nebere v úvahu obsah usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2019 č. j. 23 Cdo 23/2019-572 (které jí bylo doručeno vhozením do schránky) a pro její další procesní postup v něm obsažené zásadní informace. Jedná se zejména o jeho bod II., v němž se výslovně uvádí, že "v dovolacím řízení v této věci bude pokračováno, jen jestliže o tom rozhodne na návrh insolvenční správkyně žalované JUDr. Mileny Bódiové nebo na návrh žalobkyně insolvenční soud. Jinak řízení zůstane přerušeno až do skončení insolvenčního řízení". Nejvyšší soud v odůvodnění citovaného usnesení tedy stěžovatelku zevrubně poučil, za jakých podmínek lze v přerušeném řízení pokračovat. Ve smyslu zákona č. 182/2006 Sb. lze pokračovat v přerušeném řízení za současného splnění těchto podmínek: řízení bylo zahájeno před prohlášením konkurzu a prohlášením konkurzu bylo přerušeno, dlužník v řízení vystupoval jako žalobce nebo jiný navrhovatel, insolvenční správce má zájem pokračovat v těchto řízeních, insolvenční správce navrhne ve lhůtě určené soudem pokračování v řízení, přičemž dnem doručení návrh na pokračování v řízení se stává insolvenční správce účastníkem řízení namísto dlužníka.
Stěžovatelka netvrdila a ani v ústavní stížnosti neuvádí, že by současně nastaly výše označené skutečnosti, které podmiňují pokračování v přerušeném řízení. V již citovaném usnesení Nejvyšší soud stěžovatelku poučil o možnosti pokračovat v konkrétních přerušených řízeních, v nichž dlužník před prohlášením konkurzu na jeho majetek vystupoval v pozici žalovaného. Stěžovatelka však poučení Nejvyššího soudu zcela ignorovala. Nejvyšší soud tedy o jejím podání nerozhodoval a se stěžovatelkou nejednal jako s dovolatelkou v rámci dovolacího řízení, jak se mylně domnívá stěžovatelka, ale jen podle jejího procesního postavení v insolvenčním řízení.
Rovněž v případě námitek stěžovatelky o porušení práva na zákonného soudce Ústavní soud neshledal tuto argumentaci opodstatněnou. Stěžovatelka měla možnost podle platného rozvrhu práce dostupného na internetové adrese Nejvyššího soudu zjistit obsazení soudního oddělení 21 občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu. Ústavní soud nezjistil, že by v obsazení senátu 21 Cul Nejvyššího soudu došlo v inkriminovaném období k nepředvídaným změnám, které by neodpovídaly platnému rozvrhu práce.
Ústavní soud závěrem konstatuje, že principem insolvenčního řízení je dosáhnout maximálně možného výtěžku zpeněžením majetkové podstaty. Proto i vhodnost či nevhodnost pokračování v přerušeném řízení se odvíjí především od jeho přínosu pro majetkovou podstatu. Možnosti stěžovatelky jako dlužnice v probíhajícím insolvenčním řízení podávat návrhy s cílem dosáhnout jeho urychlení či dokonce případné změny jsou úzce fixovány na pravidla spojená s dílčími fázemi insolvenčního řízení, která musí být dotčenými subjekty respektována.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu