ECLI:CZ:US:2023:1.US.2623.23.1
sp. zn. I. ÚS 2623/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Ing. Jana Boučka, advokáta, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. září 2023 č. j. 3 As 186/2022-28 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2022 č. j. 5 A 135/2021-40, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2022 č. j. 5 A 135/2021-52, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vězeňské služby České republiky, sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4 - Nusle, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svých ústavně zaručených práv podnikat a na soudní ochranu a pro porušení zákazu uplatňovat státní moc jinak než jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.
2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že stěžovatel jako advokát zastupoval svého klienta ve dvou civilních řízeních vedených Městským soudem v Praze (dále jen "městský soud"). Na jednání dne 13. 10. 2021, respektive 24. 11. 2021 předseda rozhodujícího senátu stěžovatele vyzval, aby si nasadil respirátor. Stěžovatel to odmítl s odkazem na výjimku z povinnosti nosit respirátor stanovenou mimořádným opatřením Ministerstva zdravotnictví č. j. MZDR 15757/2020/MIN/KAN pro advokáty jako zástupce účastníků na jednání před soudem. Předseda senátu proto stěžovatele vyzval, aby jinak opustil jednací síň. Nato stěžovatel uvedl, že má právo, aby o jeho povinnosti nasadit si respirátor rozhodl senát; po poradě senátu předseda opět stěžovatele vyzval, aby si respirátor nasadil. Předseda senátu do soudní síně posléze povolal justiční stráž. Stěžovatel se podrobil její výzvě a soudní síň opustil.
3. Stěžovatel se poté u městského soudu domáhal správní žalobou určení, že požadavek předsedy senátu nasadit si respirátor a tehdejší následné vyvedení ze soudní síně justiční stráží představovalo nezákonné zásahy. Městský soud napadeným usnesením žalobu odmítl pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení spočívající v chybějící pravomoci správních soudů, protože nezákonné zásahy mají původ v jednání předsedy senátu soudu, které není výkonem veřejné správy. Předseda senátu při jednání vykonává moc soudní, a to i při přijetí opatření směřujících ke splnění účelu jednání. Výzva k nasazení respirátoru má takový charakter, obdobně jako výzva k sejmutí pokrývky hlavy či mluvení k senátu ve stoje apod. Ani povinnosti podle stěžovatelem odkazovaného mimořádného opatření z předsedy senátu nečiní správní orgán na úseku hygieny; pravomoc správního orgánu musí stanovit zákon. Účelem výjimky podle mimořádného opatření je nadto právě řádný průběh jednání k zachování možnosti sledovat výrazy tváře osob zúčastněných na soudním řízení, tedy umožnit bezproblémový výkon soudní moci.
4. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatele. Poukázal na to, že obdobnou argumentací se zabýval v rozsudcích ze dne 21. 7. 2022 č. j. 10 As 477/2021-28 a ze dne 19. 9. 2022 č. j. 10 As 194/2022-38. Výzva k nasazení respirátoru předsedou senátu na jednání je výkonem soudnictví, nikoli veřejné správy, protože pokyn zazněl na jednání soudu a směřoval k zajištění řádného průběhu řízení podle §117 o. s. ř. Z něj taková pravomoc plyne. Předseda senátu sice zamýšlel snížit rizika šíření viru, avšak výchozím chráněným objektem zůstal nerušený průběh řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel tvrdí, že předseda senátu neměl tehdy při dvou jednáních pravomoc uložit mu povinnost nasadit si respirátor. Povinnost nosit respirátor v soudní síni tehdy plynula z uvedeného mimořádného opatření. O jeho použití soudci mohli rozhodovat jen v jeho mezích a nikoli libovolně podle §117 o. s. ř. Stěžovatel doplňuje, že občanský soudní řád reguluje postup soudu při rozhodování v občanském soudním řízení a "patří pod" Ministerstvo spravedlnosti, které jediné může vydávat prováděcí předpisy. Občanský soudní řád nemůže provádět jiná podzákonná norma - "vládní nařízení". Stěžovatel proto tvrdí, že §117 téhož zákona nebylo možné v jeho věci použít, když povinnost použít respirátor, resp. stanovení výjimek z jeho použití, je dána právním předpisem, který nereguluje občanské soudní řízení.
6. Dále stěžovatel zdůrazňuje příkaz uplatňovat státní moc jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon, a princip vázanosti soudce výhradně zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu. Uvedené mimořádné opatření přitom jasně stanovilo výjimku z povinnosti nosit respirátor pro zástupce účastníků soudního řízení, z čehož plyne, že tyto osoby nikdy nemají povinnost nosit respirátor při jednání. Soud sice podle téhož aktu může rozhodnout o obdobné povinnosti u jiných osob, avšak pouze těch, u nichž uvedená výjimka neplatí. Měl-li by soudce možnost podle své úvahy rozhodnout o povinnosti advokáta nasadit si při jednání respirátor, znělo by mimořádné opatření jinak. Soudce nemá pravomoc hygienika či zdravotníka; nemůže podle své úvahy činit opatření, která náleží jinému orgánu veřejné moci.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel splňuje požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, protože jako advokát nemusí být podle stanoviska Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; č. 290/2015 Sb.) právně zastoupen. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování správních soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na správních soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. Těžištěm argumentace stěžovatele je nesouhlas s tím, že mu jako právnímu zástupci jeho klienta předseda senátu při rozhodování v občanském soudním řízení nařídil nasadit si respirátor. S ohledem na argumentaci stěžovatele Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje nosné důvody napadených rozhodnutí; ta totiž spočívají na závěru, že předseda senátu tehdy povinnost nenařídil z pozice orgánu vykonávajícího veřejnou správu, nýbrž při výkonu soudnictví. Správní soudy se proto věcí samou nezabývaly. Návrh stěžovatele byl odmítnut "z procesních důvodů" pro nedostatek pravomoci správních soudů. To je určující při posouzení, zda se správní soudy s argumentací stěžovatele náležitě vypořádaly.
10. Pro Ústavní soud je rozhodné, že správní soudy srozumitelně a logicky zdůvodnily, proč dané pokyny předsedy senátu považují za výkon soudnictví, nikoli veřejné správy. Správní soudy se mimo jiné při vypořádání námitek stěžovatele zaměřily na účel stěžovatelem odkazovaného mimořádného opatření. Shledaly, že opatření předsedy senátu respektují i účel pravidel stanovených v mimořádném opaření. Správní soudy rovněž přiléhavě identifikovaly zákonné ustanovení, které předsedovi senátu umožňuje přijmout obdobné opatření k zajištění řádného průběhu řízení.
11. Sám stěžovatel ostatně v ústavní stížnosti opakovaně upozorňuje na vázanost soudce zákonem podle čl. 95 odst. 2 Ústavy, jakož i zákaz uplatňovat státní moc jinak než jen podle zákona. Jsou to však právě správní soudy, které svoji argumentaci staví mimo jiné na aplikaci ustanovení zákona, zatímco stěžovatel se dovolává ("prostého") aktu veřejné správy. A jsou to tedy spíše úvahy stěžovatele, které nereflektují principy vázanosti veřejné moci zákonem; staví je totiž na předpokladu, že Ministerstvo zdravotnictví mimořádným opatřením vylučuje pravomoc založenou zákonem. Stěžovatel rovněž podle všeho při jednání požadoval, aby o opatření rozhodl senát, což odpovídá oprávnění toho, kdo nesouhlasí s opatřením podle §117 odst. 3 o. s. ř. Sám tedy zjevně tehdy přepokládal, že předseda senátu činil opatření podle §117 téhož zákona.
12. Lze dále odkázat i na usnesení ze dne 27. 10. 2022 sp. zn. IV. ÚS 2596/22, kterým Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 10 As 477/2021, ze kterého týž soud v nyní posuzované věci vycházel. V něm Ústavní soud obdobné úvahy správních soudů akceptoval. Stejně tak lze odkázat na usnesení ze dne 24. 5. 2022 sp. zn. IV. ÚS 724/22, ve kterém se Ústavní soud zabýval použitím §117 o. s. ř. při nepříznivé epidemiologické situaci. Rovněž v něm Ústavní soud akceptoval pravomoc předsedy senátu nařídit v odůvodněných situacích právnímu zástupci účastníka řízení nasadit si při jednání respirátor a text tehdy platného mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví pro něj nebyl rozhodný. Ústavní soud v té souvislosti rovněž uvedl, že "ochrana veřejného zdraví (resp. zdraví účastníků řízení) při soudním jednání [spadá] pod chráněný zájem §1 a 117 o. s. ř.".
13. Lze uzavřít, že stěžovatel nepředkládá dostatečně pádné (ústavněprávní) argumenty proti závěru, že předseda senátu daná opatření učinil za účelem bezproblémového průběhu jednání, tedy při výkonu soudnictví. Správní soudy se proto s argumentací stěžovatele vypořádaly náležitě. Jejich rozhodnutí tzv. kvalifikovanými vadami netrpí.
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu