ECLI:CZ:US:2003:1.US.264.03
sp. zn. I. ÚS 264/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. listopadu 2003 v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti S. M., právně zastoupeného JUDr. P. C., proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 2. 2003, sp.zn. 7 Tdo 173/2003, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 7. 2002, sp.zn. 3 To 175/2002 a proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 19. 2. 2002, sp.zn. 4 T 126/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí, jimiž byl jako zaměstnavatel shledán vinným spácháním trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle ust. §147 odst. 1 tr. zákona (dále jen "neodvedení fiskální dávky"), protože v období od měsíce srpna 1999 do měsíce září 2000 neodvedl za své zaměstnance zálohu za daň z příjmu, ačkoli byla z jejich mezd sražena, čímž Finančnímu úřadu ve Zlíně způsobil škodu ve výši 366 768,- Kč a dále, že v období od ledna 1998 do září 2000 neodvedl za své zaměstnance pojistné na sociální zabezpečení, ačkoli bylo z jejich mezd sraženo, čímž Okresní správě sociálního zabezpečení ve Zlíně způsobil škodu ve výši 602 128,-Kč, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem na třicet měsíců. Stěžovatel tvrdil, že vydáním napadených rozhodnutí bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny. Ústavní stížnost byla posouzena jako včasná [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon")] a protože byla i z hlediska dalších formálních podmínek ve shodě se zákonem [§34, §35, §72 odst. 1 a §75 zákona], mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady pro její meritorní projednání [§42 zákona]. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelů.
Z obsahu napadeného rozsudku Okresního soudu ve Zlíně [4 T 126/2001] vyplývá, že stěžovatel, v rozporu s jemu adresovanou zákonnou povinností, neodváděl za zaměstnance po několik měsíců fiskální dávky, ačkoli je srážel z jejich mezd. Hájil se objektivně špatnou ekonomickou situací obchodní společnosti, za níž jednal. Situaci chtěl vyřešit tak, aby mohl zachovat zaměstnanost v regionu. Navíc uvedl, že některé platby na sociální pojištění byly provedeny. Trestnou činnost podle soudu prokázaly listinné důkazy vyčíslující nedoplatky. Stěžovatel, v obdobích citovaných ve skutkové větě, dávky neodvedl, přičemž jde o pokračující trestný čin, protože je dán jednotící záměr, blízká souvislost časová a v předmětu útoku. Celková škoda blížící se miliónu Kč, dává podklad k závěru, že k neplnění zákonné povinnosti došlo ve větším rozsahu. Z hlediska zavinění pak bylo podle soudu zřejmé, že při vyplacení mezd, si musel být stěžovatel vědom, že mu vznikla povinnost odvést dávky, když z hlediska zavinění je irelevantní ekonomická situace zaměstnavatele.
Krajský soud přezkoumával rozsudek okresního soudu na základě odvolání stěžovatele, z hlediska důvodů uvedených v odvolání [§254 odst. 1 tr. řádu] a po doplnění dokazování odvolání usnesením zamítl. Námitky stěžovatele, že společnost podle svých možností v předmětném období plnila odvody daní a pojistného, krajský soud posoudil jako nedůvodné, protože doplněním dokazování zjistil, že platby se netýkaly stíhaného skutku a z hlediska jeho věcného a časového vymezení nemají vliv na výši nedoplatků. Důkazy předložené stěžovatelem podle krajského soudu jen potvrdily správnost vyčíslení dlužných částek.
Nejvyšší soud ČR na podkladě dovolání podaného z důvodu uvedeného v ust. §265b odst. 1 písm. g) [rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení] veden svou doktrínou o nepřezkoumatelnosti skutkového stavu, posuzoval prakticky jen to, zda skutková věta výroku popisuje jednání podřaditelné pod ust. §147 odst. 1 tr. zákona. Dospěl k závěru, že stěžovatel ve skutečnosti brojí proti důkaznímu řízení a skutkovým zjištěním. Námitku, že stíhané jednání nemůže být pokračujícím trestným činem, odmítl poukazem na nedostatečně odborně kvalifikovanou formu uplatnění této námitky. Stejně posoudil i námitku nedostatku zavinění, protože ta byla v dovolání pojata jako nesouhlas s výsledky dokazování. Dovolací soud na základě tohoto posouzení dospěl k závěru, že stěžovatel obsahově nenaplnil námitky formálně deklarovaného dovolacího důvodu, a že dovolání bylo podáno z jiného, než zákonem uvedeného důvodu, a proto dovolání odmítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti spatřoval zásah do ústavně zaručených práv v podstatě v tom, že nalézací soud nerespektoval procesní předpisy a ani odvolací ani dovolací soud nenapravily pochybení spočívající v neprovedení důkazu znaleckým posudkem v oboru ekonomika, jehož nezbytnost přitom zřetelně vyplývala z judikatury Nejvyššího soudu ČR týkající se předmětného tr. činu. V případě trestného činu neodvedení fiskální dávky [§147 odst. 1 tr. zák.] nestačí (pouze) zjistit výši neodvedených finančních částek, ale je nutné zjišťovat důvody, které k takovému jednání vedly, zvláště, když byl na společnost brzy poté prohlášen konkurz. Ve věci nelze rozhodnout bez opatření komplexních účetních dokladů. Nalézací soud nepřipustil důkaz, který by objektivně osvětlil ekonomickou situaci společnosti, a tím porušil stěžovatelova obhajovací práva dle čl. 40 odst. 3 Listiny. Odvolací soud doplnil dokazování jen dílčím způsobem formou bankovních výpisů, které však nemohou mít vypovídací hodnotu o finančním stavu zaměstnavatele a o ekonomickém prostředí. Tímto nezákonným postupem byla stěžovateli odepřena možnost relevantně se vyjádřit k provedenému důkazu. Pokud by ekonomická situace společnosti byla posouzena znalecky, mělo by to zásadní význam pro určení materiální stránky jednání stěžovatele, protože byly vážné pochybnosti o solventnosti jím vedené obchodní společnosti. Dalším vážným pochybením bylo, že odůvodnění rozsudku postrádá náležitosti dle ust. §125 tr. řádu, jež soud zavazuje vyložit, které skutečnosti vzal za prokázané a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů, zejména těch, které si odporují. Odůvodnění je však pouhým konstatováním důkazů a neuvádí jakými důkazy jsou prokazovány jednotlivé znaky skutkové podstaty, což již samo o sobě může být důvodem ke zrušení rozhodnutí. Odvolací soud však k těmto námitkám nepřihlédl a zcela také pominul argumentaci, že stíhané jednání není pokračujícím trestným činem, neboť v případě, kdy byly k dispozici jiné prostředky, než ty které byly nezbytné pro zachování provozu společnosti, prováděl stěžovatel platby oprávněným [státním?] organizacím.
K ústavní stížnosti se na základě výzvy vyjádřil Okresní soud ve Zlíně, který prostřednictvím předsedy senátu odkázal na důvody obsažené v odůvodnění napadeného rozsudku. Vyjádřil se též Krajský soud v Brně [§42, odst. 4 a §30 odst. 4 zákona], který prostřednictvím předsedy senátu sdělil, že neprovedení důkazu nemůže být samo o sobě porušením práva na spravedlivý proces, neboť pak by zcela ztratilo význam ust. §216 odst. 1 tr. řádu, které soudu umožňuje rozhodnout, že se nebudou provádět další důkazy. Předtím JUDr. Z. L. sdělil, že se k problematice stížnosti nemůže vyjádřit, neboť jde o kolektivní rozhodnutí celého senátu a soud svůj názor na vinu stěžovatele vyjádřil v odůvodnění usnesení. [Zde se pouze na okraj poznamenává, že zákonnou možnost orgánu veřejné moci vyjádřit se k ústavní stížnosti, nelze personalizovat na osoby, které dané rozhodnutí učinily.]
Vyjádřil se i Nejvyšší soud ČR, který prostřednictvím předsedy senátu sdělil, že pokud Nejvyšší soud ČR odmítl dovolání podle ust. §265i odst. 1 písm. b) tr.ř., učinil tak bez meritorního přezkoumání rozhodnutí krajského a okresního soudu, protože dovolání bylo založeno na námitkách, které žádný dovolací důvod obsahově nenaplňují. Z obsahu ústavní stížnosti podle Nejvyššího soudu ČR nevyplývá, že by stěžovatel napadal jeho závěr, a proto navrhl, aby ústavní stížnost, pokud směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu ČR byla zamítnuta, případně odmítnuta. Podstatou ústavní stížnosti jsou námitky nesprávnosti skutkových zjištění a vadného či neúplného dokazování. Pokud Ústavní soud dojde k závěru, že v tomto ohledu bylo porušeno některé z ústavně garantovaných práv stěžovatele, bude to důvodem pro zrušení rozhodnutí okresního a krajského soudu a usnesení Nejvyššího soudu ČR bude bezpředmětné. Nejvyšší soud ČR je pro takový případ srozuměn s tím, že musí být zrušeno, a to jako důsledek zrušení rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně. Důvody, pro které stěžovatel označil rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně za neústavní JUDr. P. H. nekomentoval: "protože Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení věc z tohoto hlediska nepřezkoumával."
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovateli se nepodařilo prokázat porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva a svobody [§72 odst. 1 písm. a) zákona ve spojení s články 1 a 10 a dále čl. 3 Ústavy ČR], protože základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, na které navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý právní formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody.
Pro posouzení opodstatněnosti této ústavní stížnosti je klíčovou odpověď na otázku, zda při dokazování došlo k porušení některé z ústavních garancí spravedlivého procesu. Krajský soud po doplnění dokazování konstatoval, že ani objektivně špatná ekonomická situace společnosti nezbavuje stěžovatele trestní odpovědnosti, protože §147 tr.zák. uvaluje trestní odpovědnost na zaměstnavatele, který po vyplacení mzdy neodvede sražené částky, protože ty už jsou fakticky penězi zaměstnanců, což odpovídá i účetnímu stavu. Z toho plyne požadavek, aby podnikatel při špatné finanční situaci, kdy zjistí nedostatek prostředků na náklady provozu, mzdy a odvody, přizpůsobil hospodaření a vyplácel jen takové mzdy, na něž stačí prostředky, nebo podnikání ukončit. Během stíhaného období však společnost provozovala běžnou obchodní činnost a namítané platby se netýkaly stíhaného skutku. Krajský soud za dané situace nepovažoval za nutné provádět důkaz znaleckým posudkem.
Přestože odůvodnění rozsudku okresního soudu díky své strohosti poněkud zeslabuje přesvědčivost úvah soudu, nelze odhlédnout od toho, že bylo v tomto směru rozvedeno a doplněno úvahami obsaženými v odůvodnění usnesení krajského soudu. I kdyby bylo konstatováno, že odůvodnění rozsudku (např. díky argumentační střídmosti) nedostojí nárokům spravedlivého procesu, pak by toto zjištění nemohlo vést samo o sobě ke zrušení tohoto rozhodnutí. Ke zrušení by mohlo dojít tehdy, pokud by vady nebyly v dalším řízení zhojeny. Opačný výklad by popíral nejen dvojinstatanční koncepci trestního řízení, zaručenou mj. čl. 2, Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, ale především Ústavním soudem respektovaný princip subsidiarity ústavní stížnosti. Avšak odůvodnění usnesení krajského soudu vypořádává logicky konzistentním způsobem všechny odvolací námitky stěžovatele (které byly v podstatné míře přeneseny i do ústavní stížnosti). Pokud krajský soud, na základě své přiléhavé úvahy o dopadu příp. závěrů znaleckého posudku o finanční situaci společnosti a stavu ekonomického prostředí na posouzení stíhané věci, shledal provádění znaleckého posudku nadbytečným, nelze tomuto postupu, z hlediska rámce spravedlivého procesu nic vytýkat. Soudy neporušily zákonný postup a nezasáhly ani do obhajovacích práv stěžovatele. Ústavní soud neshledal důvod, aby zasáhl do soudního rozhodování a zrušil ústavní stížností napadená rozhodnutí. Tvrzení stěžovatele o porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele postrádá věcné opodstatnění a takové porušení nebylo shledáno.
Nejvyšší soud ČR v napadeném usnesení uvedl: "námitka, že nejde o pokračující trestný čin, není uplatněna jako dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr.ř., proto, že z ní není patrno, který ze zákonných znaků pokračování v trestném činu ve smyslu §89 odst. 3 tr.zák. by měl chybět. Naznačená námitka by logicky měla směřovat k tomu, že v jednání obviněného nejde o jeden, ale o více skutků... Obviněný [stěžovatel] tuto námitku konkretizoval tak, že 'v případě, kdy byly na účtu společnosti finanční prostředky, které nebylo nezbytné použít na zachování provozu společnosti, prováděl jednotlivé platby'. Obviněný se tedy v podstatě domáhal toho, aby zjištěný rozsah neodvedených záloh... byl snížen. To však nemá žádný vztah k otázce pokračování v trestném činu podle §89 odst. 3 tr.zák." Zde Ústavní soud pouze poznamenává, přidržujíc se své dlouhodobě uplatňované doktríny sebeomezení při zásazích do rozhodovací činnosti obecných soudů (self restraint), že rozhodovací činnost každého soudu podléhá ústavním pravidlům spravedlivého procesu a musí šetřit práva dotčených osob. Z námitky stěžovatele, tak jak ji rekapituloval Nejvyšší soud ČR, při aplikaci ust. §59 odst. 1 tr.ř. o posuzování podání podle jeho obsahu lze dovodit, že stěžovatel namítal přerušení skutkového děje. Zvolený typ výroku Nejvyššího soudu ČR však znamená, že se věcnému posouzení této námitky vyhnul, poukazem na nedokonalé sepsání dovolání. Podobný přepjatý formalismus při posuzování důvodnosti dovolání, která je v případě extenzivního výkladu ust. §265i odst. 1 písm b) tr.ř. fakticky pojata jako přípustnost, by mohl vést k porušení ústavního zákazu denegatio iusticiae, kterým jsou vázány všechny soudy. Zákaz odmítnutí spravedlnosti, v případě výkladu důvodů formální přípustnosti prostředků k ochraně práva, zavazuje soudy k ostražitému přístupu zejména tam, kde kritéria přípustnosti vykazují subjektivní rysy. Takovým nesporně subjektivním prvkem je odpověď na otázku, zda důvod uplatněný v prostředku k ochraně práva, má náležitou jazykovou a právně logickou formulaci či nikoli. Příkaz restriktivního výkladu formálně odmítacích důvodů je zesilován tím spíše, že Nejvyšší soud ČR zastává jednoznačný názor, že rozhodnutí o odmítnutí dovolání, jako dovolání podaného z jiného důvodu, se ve vztahu k předchozím rozhodnutím děje mimo kategorie ústavnosti. Napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR se vyznačuje rysy formalismu při posuzování obsahu dovolání, avšak v daném případě, s přihlédnutím k výše uvedenému hodnocení rozhodnutí krajského soudu, nevedlo k zásahu, jenž by měl intenzitu způsobilou porušit základní práva stěžovatele.
Na okraj se dodává, že stěžovatel ve své argumentaci pomíjí konstrukci, kterou zákonodárce vložil do ust. §147 odst. 1 tr. zákona. Trestný čin je zde dokonán neodvedením fiskálních dávek ve větším rozsahu. Zřetelnou tvrdost této konstrukce zákonodárce, v souladu s chráněným objektem zmírnil v ust. §147a tr.zák. o účinné lítosti. Dále se poznamenává, že ani ze stěžovatelem namítané judikatury [patrně rozsudek sp.zn. 4 Tz 63/2000, publ. pod č. 30 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, 2001] nevyplývá bezvýhradná povinnost dokazovat finanční stav společnosti znalecky.
Napadená rozhodnutí obecných soudů nejsou v rozporu se základními právy stěžovatele a respektují jeho právo na spravedlivý proces. Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost odmítl, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné [§43 odst. 3 zákona].
V Brně dne 4. listopadu 2003
JUDr. František Duchoň, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu