ECLI:CZ:US:2010:1.US.2670.09.1
sp. zn. I. ÚS 2670/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele D. H., zastoupeného JUDr. Josefem Lanzendörferem, advokátem se sídlem v Ondřejově, Pod Hřištěm 149, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2009, sp. zn. 9 To 204/2009, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 8. 2009, sp. zn. 2 To 73/2009, za účastní Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel brojí ústavní stížností proti shora označeným usnesením, jimiž obecné soudy nevyhověly jeho námitce podjatosti směřující proti předsedkyni senátu 9 To Městského soudu v Praze. Stěžovatel namítá porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod, a domáhá se, aby Ústavní soud zrušil platnost v záhlaví označených usnesení a také platnost meritorních rozhodnutí vydaných po podání námitky podjatosti a uložil Městskému soudu v Praze, aby o námitce podjatosti jednal a rozhodl znova, přičemž se bude držet poučení v odůvodnění tohoto usnesení. Na výzvu soudu stěžovatel upřesnil petit ústavní stížnosti tak, že se domáhá pouze zrušení usnesení Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze; požadavek na zrušení meritorních rozhodnutí se do textu ústavní stížnosti dostal nedopatřením.
Z přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 7. 2009, sp. zn. 9 To 204/2009, vyslovil podle §31 odst. 1 a §30 odst. 1 tr. řádu, že JUDr. Eva Burianová není vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci obžalovaného D. H. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27. 9. 2009, sp. zn. 2 To 73/2009, stížnost stěžovatele podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Nestrannost soudce, přísedícího, státního zástupce, policejního orgánu nebo osoby v něm služebně činné, jako předpoklad vyloučení jejich podjatosti, je třeba posuzovat jednak z hlediska subjektivního, jednak z hlediska objektivního, přičemž subjektivní posouzení musí být podřazeno následnému - přísnějšímu objektivnímu posouzení. Subjektivní kritérium se týká osobní nestrannosti osob uvedených ve větě prvé §30 odst. 1 tr. řádu ve vztahu k účastníkům řízení či projednávané věci. Objektivní kritérium svědčí o tom, že tyto osoby skýtají dostatečné záruky vylučující jakékoliv legitimní pochybnosti, resp. že jsou dány dostatečné záruky k vyloučení všech legitimních pochybností v tomto ohledu. Pochyby o nestrannosti uvedených osob z objektivního hlediska může vyvolat např. složení senátu nebo sukcese funkcí apod., z čehož vyplývá, že k jejich vyloučení nestačí pocity jich samotných či pocity účastníků. O tom, zda lze mít pochybnosti o nepodjatosti zmíněných osob, musí existovat opodstatněná obava, že nejsou zcela nestranné. Při posuzování legitimních důvodů pro pochybnosti o nestrannosti v konkrétním případě, se bere v úvahu též stanovisko obviněného, které však nehraje rozhodující roli. Není tedy dostačující pouze obecné či subjektivní přesvědčení obviněného, ale rozhodující je, zda lze obavy považovat za objektivně odůvodněné. Soudce, přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoby v něm služebně činné je nutno pokládat za nestranné, dokud není prokázán opak (srov. např. Pullar proti Spojenému království, rozsudek ze dne 10. 6. 1996, rozsudek ve věci Piersack z roku 1982, rozsudek ve věci De Cubber z roku 1984).
K samotné otázce podjatosti osob uvedených ve větě prvé §30 odst. 1 tr. řádu se opakovaně vyjádřil i Ústavní soud, který - stejně jako Evropský soud pro lidská práva - konstatoval, že subjektivní hledisko účastníků řízení, případně orgánů činných v trestním řízení samotných, je sice podnětem pro rozhodování o eventuální podjatosti, avšak rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. K vyloučení soudce, přísedícího, státního zástupce, policejního orgánu nebo osoby v něm služebně činné z projednání a rozhodnutí věci může tak docházet teprve tehdy, když je evidentní, že vztah uvedených osob k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodnout. Takový stav však Ústavní soud v dané věci nezjistil.
V projednávané věci neexistuje důvod pochybovat o tom, že se JUDr. Eva Buriánová se subjektivně necítí být podjatá. Ta ve svém vyjádření konstatovala, že obžalovaného nikdy neviděla, neboť se nikdy k veřejnému zasedání nedostavil, a proto se k němu nemohla chovat nevhodně a nevlídně. Toliko před několika lety předsedala senátu, který rozhodoval o odvolání obžalovaného v jiné trestní věci; ani k tomuto veřejnému zasedání se obžalovaný nedostavil (v jednací síni došlo k rušení jednání ze strany skupiny lidí z veřejnosti). Soudkyně se nepodílela na rozhodnutí, jímž bylo nařízeno pozorování obžalovaného v psychiatrické léčebně; tuto skutečnost potvrdil i Městský soud, jenž o námitce podjatosti rozhodoval. Existence nestrannosti soudkyně nebyla zpochybněna ani z hlediska objektivního, a proto nebyla z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučena.
Ústavní soud nezjistil v postupu soudů nic, co by porušilo ústavně zaručená práva stěžovatele. Soudy, jejichž rozhodnutí jsou napadena, v rámci své zákonné pravomoci věc posoudili a svůj závěr řádně a úplně odůvodnili (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy). Právo na spravedlivý proces, kterého se stěžovatel dovolává, není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá jeho představám. Skutečnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
Závěrem Ústavní soud připomíná, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy jinými procesními prostředky, které jednotlivci zákon poskytuje. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jež průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to znamená především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem. Z tohoto důvodu Ústavní soud považuje ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení, v přípravném řízení či v řízení před soudem, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, tj. zejména v kontextu se současným zásahem do osobní svobody jednotlivce, za zcela nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 23. února 2010
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu