ECLI:CZ:US:2014:1.US.2687.13.1
sp. zn. I. ÚS 2687/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jaroslava Práška, CSc., zastoupeného JUDr. Marcelou Urbanovou, advokátkou, se sídlem v Opavě, Nákladní 895/41, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2013, sen. zn. 29 NSCR 31/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, garantovaného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ve svém podání dále nekonkrétně stěžovatel brojí i proti rozhodnutím předcházejícím napadenému usnesení Nejvyššího soudu, části právní úpravy, existenci některých státních orgánů a postupu dvou ministerstev. Stěžovatel rovněž poukazuje na zásah státu do jeho vlastnického práva tím, že státem vlastněná instituce vymáhala po stěžovateli vrácení dluhu, čímž zasáhla do jeho vlastnického práva.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývá, že byl usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. října 2010, č. j. KSOS 25 INS 1091/2010-A-25, zjištěn na základě insolvenčního návrhu věřitele (Podpůrného a garančního rolnického a lesnického fondu, a. s.) úpadek stěžovatele jako dlužníka. Toto rozhodnutí bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. ledna 2011, č. j. KSOS 25 INS 1091/2010, 2 VSOL 468/2010-A-27, potvrzeno. Dovolání stěžovatele pak bylo napadeným usnesením odmítnuto.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukazuje na to, že jeho problematickou situaci způsobily povodně na Moravě v roce 1997, zastavení nakvétání jím pěstovaných rostlin a postup Podpůrného garančního rolnického a lesnického fondu. Stěžovatel byl nucen okolnostmi přijmout tzv. povodňový úvěr. Rozhodnutím o jeho úpadku vyvrcholilo podle jeho názoru zasahování státu do jeho práv, zaručených Listinou a Ústavou i mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána. Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu a jemu předcházející rozhodnutí byla podle stěžovatele vydána nelegitimně a nezákonně. Poukazuje zejména na vadný postup dokazování, na nedostatek aktivní legitimace navrhovatele v jeho insolvenčním řízení, který mu měl z výše uvedených důvodů jeho úvěr prominout.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal. Ústavní soud nemůže souhlasit ani s názorem stěžovatele, že by snad postup státu či jím zřízené obchodní společnosti směřující k uspokojení jejich pohledávek mohl být vnímán jako zásah do základních práv dlužníka státu či státem zřízené obchodní společnosti.
7. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu