ECLI:CZ:US:2019:1.US.2703.18.1
sp. zn. I. ÚS 2703/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Filipa Hůlky, zastoupeného Mgr. Jiřím Myšákem, advokátem se sídlem Trojanova 2022/12, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 4542/2016-182 ze dne 11. 4. 2017, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 37 Co 171/2015-228 ze dne 12. 9. 2017 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 89/2018-261 ze dne 29. 5. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usiloval stěžovatel o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zakotvená v čl. 1, čl. 2 odst. 3 a 4, čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky, dále čl. 1, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 4, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, jakož i čl. 17 a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie.
2. Z připojeného spisového materiálu vyplývá, že napadená rozhodnutí vzešla z řízení o žalobě stěžovatele proti žalované společnosti STAVOSPOL, s. r. o. (dále jen "vedlejší účastnice"), jejímž prostřednictvím se domáhal zrušení rozhodčího nálezu č. j. RozŘ 420/2011 vydaného dne 9. 3. 2012 rozhodcem doc. JUDr. Karlem Schellem, CSc. Zmíněný rozhodčí nález ukládal firmě Built4U, s. r. o., a stěžovateli, aby společně a nerozdílně zaplatili vedlejší účastnici částku 966 030 Kč s příslušenstvím a náklady rozhodčího řízení ve výši 107 484 Kč.
3. Městský soud v Brně (dále též "městský soud") jako soud prvního stupně rozsudkem č. j. 45 C 49/2012-110 ze dne 10. 2. 2015 (jednalo se o v pořadí druhý rozsudek, kdy prvý byl odvolacím soudem zrušen z procesních důvodů) stěžovatelově žalobě nejprve vyhověl. Toto jeho rozhodnutí bylo následně k odvolání vedlejší účastnice potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále též "krajský soud") č. j. 37 Co 171/2015-147 ze dne 15. 1. 2016. Oba soudy vycházely ze zjištění, že vedlejší účastnice a společnost Built4U, s. r. o., uzavřely dne 13. 10. 2009 rámcovou kupní smlouvu, k níž stěžovatel dne 28. 4. 2010 učinil ručitelské prohlášení. Součástí obou dokumentů byla rozhodčí doložka, která, mimo jiné, zakotvovala, že stranami určený rozhodce bude jejich spory rozhodovat bez ústního jednání, pouze na základě písemných materiálů předložených stranami. Teprve tehdy, nepovažoval-li by rozhodce písemné materiály za dostačující, byl oprávněn nařídit ústní jednání. Zároveň bylo smluveno, že rozhodčí nález nemusí být odůvodněn. Obecné soudy dále přihlédly k tomu, že v průběhu rozhodčího řízení se žalovaná strana, tj. stěžovatel a společnost Built4U, s. r. o., k věci obsáhle vyjádřila, přičemž zpochybnila jednotlivé položky, ze kterých sestával nárok uplatňovaný vedlejší účastnicí. Na podané vyjádření však rozhodce nijak nereagoval a v odůvodnění svého nálezu k předmětu sporu pouze konstatoval, že z doložených listin má nárok za dostatečně prokázaný. Podle obecných soudů bylo přitom povinností rozhodce, aby se, s ohledem na četné věcné námitky žalovaných, nárokem vedlejší účastnice podrobně zabýval, a to jak po právní, tak i důkazní stránce, za kterýmžto účelem měl nařídit ústní jednání. Pokud takto nepostupoval, nejednal sice v rozporu s rozhodčí doložkou, ale žalovanou stranu tím dostal do nerovného postavení vůči vedlejší účastnici. Obecné soudy měly ve světle řečeného za to, že stěžovateli nebyla dána možnost věc před rozhodcem projednat, čímž došlo k naplnění důvodu pro zrušení rozhodčího nálezu dle ustanovení §31 písm. e) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZRŘ").
4. Vedlejší účastnice se s popsaným výsledkem řízení nespokojila, pročež se obrátila na Nejvyšší soud. Ten její dovolání shledal důvodným a rozsudkem č. j. 23 Cdo 4542/2016-182 ze dne 11. 4. 2017 rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud upozornil, že dle jeho ustálené judikatury (např. rozsudky sp. zn. 23 Cdo 2950/2010 ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2570/2007 ze dne 28. 5. 2009 nebo sp. zn. 32 Cdo 1201/2007 ze dne 11. 6. 2008) důvod ke zrušení rozhodčího nálezu soudem, upravený v §31 písm. e) ZRŘ, je založen na přezkumu výlučně procesních aspektů rozhodčího řízení, nikoliv správnosti tam přijatých skutkových či právních závěrů. V rámci tohoto přezkumu soud především posuzuje, zda v rozhodčím řízení byla straně rozhodčího řízení poskytnuta plná příležitost k uplatnění jejích procesních práv. V daném případě ze skutkových zjištění přitom podle dovolacího soudu vyplynulo, že stěžovatel zkrácen na svých procesních právech nebyl, neboť mu byl vytvořen dostatečný prostor pro to, aby přednesl své stanovisko k věci a navrhl důkazy, čehož také využil. Nejvyšší soud označil naopak za nesprávnou a shora citované judikatuře za odporující argumentaci soudu prvního a druhého stupně o nerovném postavení účastníků rozhodčího řízení, které mělo být vyvoláno absencí ústního jednání. V této souvislosti zdůraznil, že účastníci ponechali na rozhodcově uvážení (což jim umožňovalo znění §19 ZRŘ), zda ve věci nařídí ústní jednání, přičemž tato jeho úvaha se měla odvíjet od toho, zda bude považovat obsah předložených listinných důkazů, i vzhledem ke stanoviskům obou stran sporu, za dostatečný pro své rozhodnutí. Podle dovolacího soudu podobná úvaha vybočuje z pouhé procesní roviny. Hodnocení důkazních prostředků totiž představuje myšlenkový postup, který vede ke zjištění skutečností potřebných pro rozhodnutí, přičemž současně platí, že závěr o tom, které skutečnosti mají být zjišťovány a co jimi má být prokázáno, neplyne z procesního, nýbrž hmotného práva. Pokud tedy odvolací soud hodnotil obsah vyjádření účastníků rozhodčího řízení z pohledu jejich věcných argumentů a vyvozoval z nich sám vlastní závěr o rozsahu potřebném pro "náležité" prokázání uplatněného nároku, překročil tak podle Nejvyššího soudu hranice, v nichž se může pohybovat při zkoumání rozhodcova procesního postupu. Nerovnost postavení účastníků řízení dovolací soud nespatřoval pak ani v té skutečnosti, že rozhodčí nález byl co do merita sporu odůvodněn jedinou větou, neboť jak zdůraznil, dle dohody účastníků nemusel být odůvodněn vůbec.
5. Krajský soud, vázán uvedeným právním názorem Nejvyššího soudu, věc znovu projednal, načež vydal rozsudek č. j. 37 Co 171/2015-228 ze dne 12. 9. 2017 (ve znění opravného usnesení č. j. 37 Co 171/2015-231 ze dne 14. 9. 2017), jímž změnil rozhodnutí soudu prvního stupně v tom směru, že návrh stěžovatele na zrušení rozhodčího nálezu zamítl (výrok I.). Dále stěžovateli uložil, aby nahradil vedlejší účastnici na nákladech řízení před soudy všech stupňů částku 30 424 Kč (výrok II.).
6. Posledně zmíněné rozhodnutí odvolacího soudu napadl dovoláním tentokrát stěžovatel, nicméně Nejvyšší soud je usnesením č. j. 23 Cdo 89/2018-261 ze dne 29. 5. 2018 jako nepřípustné odmítl.
7. V ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že rozhodčí řízení nebylo vedeno v souladu s principy spravedlivého procesu, a vytýkal obecným soudům, že mu v této souvislosti neposkytly efektivní ochranu a nepřistoupily ke zrušení předmětného rozhodčího nálezu. Stěžovatel konkrétně uvedl, že rozhodčím nálezem bylo vyhověno požadavku vedlejší účastnice na úhradu kupní ceny za dodané zboží, a to za situace, kdy v rozhodčím spise nebyl obsažen žádný důkaz, že by si stěžovatel nebo společnost Built4U, s. r. o., toto zboží u vedlejší účastnice objednali či si je od ní převzali. Právě o námitku neexistence žalovaných pohledávek opřel stěžovatel v rozhodčím řízení svou procesní obranu, kterou však rozhodce neakceptoval a přiřknul vedlejší účastnici právo na plnění, aniž by předtím stěžovatele poučil ve smyslu §118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a dal mu příležitost svá tvrzení doplnit či navrhnout další důkazy. Dle názoru stěžovatele tedy jednak šlo o rozhodnutí "překvapivé", neboť mu nebyla dána možnost reagovat na názor rozhodce, že uplatněné námitky nepostačují k zamítnutí žaloby, a jednak o rozhodnutí věcně nesprávné, neboť mezi právními závěry a učiněnými skutkovými zjištěními existoval extrémní rozpor. Stěžovatel dále podotkl, že vzhledem k tomu, že rozhodčí řízení mělo výlučně písemnou formu a nekonalo se ústní jednání, a vzhledem k tomu, že rozhodčí nález postrádal, pokud šlo o věc samu, jakékoliv odůvodnění, nebylo možno zjistit, jak byly jeho námitky a důkazní návrhy vypořádány a zda k nim vůbec bylo přihlédnuto. Stěžovatel vyjádřil názor, že právě v situaci, kdy je rozhodováno bez jednání a rozhodčí nález nemusí být odůvodněn, by měl být kladen zvláštní důraz na zajištění rovného postavení účastníků řízení a dodržení všech ostatních záruk spravedlivého procesu, včetně již zmíněné poučovací povinnosti. K tomu však v nyní projednávané věci nedošlo a výsledné rozhodnutí proto dle stěžovatele vykazuje znaky libovůle. Stěžovatel rovněž upozornil, že rozhodčí doložka mu byla, jakožto slabší straně, vnucena a že nemohl osobu rozhodce ani podmínky rozhodčí doložky nijak ovlivnit. Rozhodčí doložka totiž byla součástí formulářového ručitelského prohlášení, bez nějž vedlejší účastnice odmítala dodat zboží na stavbu. Tento svůj požadavek přitom vznesla až bezprostředně před dohodnutým termínem dodávek, kdy stěžovatel v tísni, při vědomí následků, které by zpoždění stavby mělo, podepsal rozhodčí doložku ve znění, s nímž by ze své svobodné vůle nikdy nesouhlasil. Konečně stěžovatel namítl, že rozhodce, který spor rozhodoval, byl podjatý, neboť v důsledku toho, že byl uveden ve všeobecných obchodních podmínkách vedlejší účastnice, pravidelně rozhodoval její spory a měl z této činnosti ekonomický prospěch, o nějž by přišel, pokud by přijímal rozhodnutí pro vedlejší účastnici nepříznivá.
8. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel podal žalobu o zrušení rozhodčího nálezu, jíž bylo nejprve městským a krajským soudem vyhověno, nicméně Nejvyšší soud následně rozsudkem č. j. 23 Cdo 4542/2016-182 ze dne 11. 4. 2017 vrátil odvolacímu soudu věc k novému projednání s odůvodněním, že rozhodčí nález nelze přezkoumávat z hlediska hmotného práva. Dle názoru stěžovatele Nejvyšší soud pochybil, pokud ve svém rozhodnutí nijak nezohlednil, že se jednalo o specifickou situaci, kdy mezi právními závěry rozhodce a učiněnými skutkovými zjištěními existoval extrémní rozpor. Nadto tento rozpor byl zapříčiněn flagrantním porušením zásady volného hodnocení důkazů, což je vada procesní, a tedy bezpochyby způsobilá přezkumu v soudním řízení. Stěžovatel dále podotkl, že Nejvyšší soud zcela pominul i veškeré další tvrzené procesní vady, čímž, jak se následně ukázalo, fakticky vyloučil jejich další přezkum. Krajský soud se totiž v důsledku citovaného rozsudku Nejvyššího soudu uplatněnými námitkami stěžovatele meritorně nezabýval a pouze na toto rozhodnutí mechanicky odkázal. Stěžovatel zdůraznil, že kromě již zmíněného extrémního rozporu mezi právními závěry a skutkovými zjištěními, překvapivosti a porušení rovnosti stran, namítal v řízení před odvolacím soudem existenci řady dalších důvodů pro zrušení rozhodčího nálezu ve smyslu §31 písm. b), c), e) a g) ZRŘ, s nimiž se však odvolací soud nijak nevypořádal, což činí jeho rozhodnutí nepřezkoumatelným. Stěžovatel zrekapituloval, že jeho námitky se konkrétně týkaly 1) porušení poučovací povinnosti dle §118a o. s. ř., jakož i skutečnosti, že se rozhodce nevypořádal s navrženými důkazy, tyto neprovedl ani jejich neprovedení nezdůvodnil, tzn. stěžovateli nebyla dána možnost věc řádně projednat [§31 písm. e) ZRŘ], 2) existence důvodů, pro něž je možno nařídit obnovu řízení, spočívajících v neprovedení navržených důkazů [§31 písm. g) ZRŘ], 3) neplatnosti sjednané rozhodčí doložky [§31 písm. b) ZRŘ] a 4) pochybnosti o nepodjatosti rozhodce [§31 písm. c) ZRŘ]. Stěžovatel konstatoval, že odvolací soud reagoval pouze na poslední ze zmíněných námitek, když uvedl, že k námitce podjatosti rozhodce nelze přihlížet, pokud tato nebyla vznesena již v rozhodčím řízení. Stěžovatel měl za to, že takový postup představuje odepření spravedlnosti, neboť v době konání rozhodčího řízení neměl k dispozici důkazy, které by podjatost rozhodce dokládaly, a nemohl tedy příslušnou námitku uplatnit. Pakliže se krajský soud domníval, že zmíněnou námitku nelze podřadit pod důvod uvedený v §31 písm. c) ZRŘ, měl ji posoudit jako jiný důvod neplatnosti rozhodčí smlouvy ve smyslu §31 písm. b) téhož předpisu. Dle stěžovatele byl dále postup krajského soudu nesprávný i potud, že změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, namísto toho, aby mu věc vrátil k novému projednání. Městský soud totiž v původním řízení neprovedl úplné dokazování, neboť jej vzhledem k závěru o důvodnosti žaloby stěžovatele nepovažoval za potřebné. Pokud krajský soud ve věci sám rozhodl, aniž by bylo dokazování ve vztahu k důvodům dle §31 ZRŘ doplněno, odňal tím stěžovateli právo na řádné projednání jeho věci před soudem. Konečně stěžovatel uzavřel, že dovolání, které proti rozhodnutí krajského soudu podal, bylo Nejvyšším soudem posouzeno nepřípustně formalistickým způsobem, kdy se tento odmítl tvrzenými důvody neplatnosti rozhodčího nálezu meritorně zabývat s odůvodněním, že se jimi nezabýval ani odvolací soud a dovoláním napadené rozhodnutí proto na otázkách stěžovatelem vznesených nespočívá.
9. K ústavní stížnosti stěžovatel současně připojil návrh na odklad vykonatelnosti výroku I. rozsudku krajského soudu ze dne 12. 9. 2017, eventuálně i samotného rozhodčího nálezu. Poukazoval na to, že vedlejší účastnice na jeho podkladě již iniciovala zahájení exekučního řízení, které je způsobilé zapříčinit nezvratný zásah do jeho vlastnického práva. Krom toho stěžovatel rovněž požadoval, aby mu byla přiznána náhrada nákladů za řízení před Ústavním soudem, k níž by byla zavázána vedlejší účastnice. V dodatečně zaslaném přípise pak stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud věc projednal jako naléhavou dle §39 zákona o Ústavním soudu.
10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž shledal, že ústavní stížnost není opodstatněná.
11. Stěžovatel vystavěl svou ústavní stížnost především na argumentu, že v rozhodčím řízení nebyly dodrženy záruky spravedlivého procesu.
12. Ústavní soud považuje v této souvislosti za potřebné zdůraznit, že pravidla rozhodčího řízení byla určena dohodou smluvních stran, přičemž bylo výslovně ujednáno, že rozhodčí nález nemusí být odůvodněn a že nařízení jednání závisí na úvaze určeného rozhodce. Podepíší-li smluvní strany ujednání podobného znění, musí být srozuměny s tím, že se z rozhodnutí nedozvědí, jak rozhodce hodnotil jednotlivé důkazy a k jakým skutkovým zjištěním dospěl, jak věc posoudil po právní stránce, ani proč zamítl případné návrhy na provedení dalšího dokazování či proč nepovažoval za nutné nařizovat jednání. Tato okolnost také do značné míry limituje možnosti soudního přezkumu, neboť rozhodčí nález by mohl být zrušen pouze tehdy, jestliže by bylo procesní pochybení rozhodce prokazatelné, přičemž při absenci odůvodnění nelze například rozlišit, zda rozhodce určité důkazní návrhy opomenul či toliko považoval jejich provedení za nadbytečné. Jakkoliv se může na první pohled jevit, že takto dochází k oslabení záruk spravedlivého procesu, je třeba mít na zřeteli, že zákon (§25 odst. 2 ZRŘ) takový postup výslovně umožňuje a ponechává tak na vůli smluvních stran, zda upřednostní rychlost a neformálnost řízení, či zda budou trvat na tom, aby rozhodce svůj nález odůvodnil.
13. Stěžovatel v ústavní stížnosti uváděl, že zmíněná pravidla si nezvolil svobodně a že k podpisu rozhodčí doložky v daném znění přistoupil v tísni, pod hrozbou, že mu vedlejší účastnice nedodá objednané zboží. S tímto tvrzením se však Ústavní soud neztotožnil. Z obsahu rozhodčího spisu je patrné, že k podpisu ručitelského prohlášení stěžovatele, jehož součástí byla i předmětná rozhodčí doložka, došlo za situace, kdy obchodní společnost, jejímž byl stěžovatel jediným jednatelem a zároveň společníkem, požadovala po vedlejší účastnici navýšení fakturačního limitu z částky 200 000 Kč na částku 700 000 Kč. Byl to tedy stěžovatel, resp. jím zastoupená obchodní společnost, kdo inicioval změnu původně sjednaných podmínek pro dodávku zboží. Vedlejší účastnice, ač k tomu nebyla povinna, žádosti stěžovatele vyhověla, nicméně vzhledem ke zvýšenému riziku plynoucímu z nového fakturačního limitu, požadovala dodatečné zajištění, které představovalo již zmíněné ručitelské prohlášení, včetně rozhodčí doložky. Ústavní soud nespatřuje v těchto okolnostech nic, co by vybočovalo z rámce běžných podnikatelských vztahů a co by mělo nasvědčovat tomu, že stěžovatel byl k podpisu rozhodčí doložky nepřípustným způsobem donucován.
14. Ústavní soud dále podotýká, že dohoda smluvních stran o absenci odůvodnění samozřejmě neznamená, že by bylo možno na soudní přezkum postupu rozhodce zcela rezignovat. Pokud by např. došlo k evidentně podvodnému jednání, bylo by namístě, aby obecné soudy zasáhly a rozhodčí nález zrušily. V případě napadeného rozhodčího nálezu však pro takový postup nebyl žádný důvod. Předmětem sporu byly dodávky stavebního materiálu, přičemž stěžovatel opíral svou procesní obranu ve vztahu k drtivé většině sporných položek o to, že nebyly splněny formální náležitosti dodávky, neboť absentovala písemná objednávka zboží, dodací listy nebyly vystaveny vedlejší účastnicí, nýbrž jejími subdodavateli, a stavební materiál nebyl na straně objednatele převzat k tomu oprávněnými osobami. Jednalo se tedy o zcela běžný obchodní spor mezi dodavatelem a objednatelem zboží. Za těchto okolností se v plné míře uplatní názor formulovaný v rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti přehodnocování hmotněprávního posouzení věci provedeného rozhodcem a obecným soudům tak v tomto ohledu nelze nic vytknout.
15. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti uvedl, že v řízení před obecnými soudy namítal existenci řady procesních vad, v nichž spatřoval důvody pro zrušení rozhodčího nálezu ve smyslu §31 písm. b), c), e) a g) ZRŘ a že odvolací soud, potažmo soud dovolací, na tyto námitky adekvátně nereagovaly. Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že stěžovateli je nutno dát za pravdu v tom, že ačkoliv odvolací soud žalobu stěžovatele zamítl, a tedy zjevně neshledal jeho argumenty důvodnými, v odůvodnění napadeného rozhodnutí se s některými dílčími námitkami stěžovatele výslovně nevypořádal. Tato skutečnost však neměla dle názoru Ústavního soudu vliv na konečný výsledek řízení, neboť žádná z námitek stěžovatelem vznesených nebyla způsobilá přivodit zrušení rozhodčího nálezu, a to z důvodů níže rozvedených.
16. Především je třeba připomenout, že řada stěžovatelových argumentů je vázána na hmotněprávní posouzení věci rozhodcem, které však při absenci odůvodnění není z rozhodčího nálezu seznatelné. Jak již bylo vyloženo, nelze například ověřit, zda rozhodce některé důkazy opomenul či zda je neprováděl z důvodu nadbytečnosti. Vzhledem k tomu, že důkazní břemeno nese v řízení před obecnými soudy ten, kdo zrušení rozhodčího nálezu navrhuje, tedy v nyní projednávané věci stěžovatel, je nutno jeho námitky, které opíral o "opomenuté" důkazy a v nichž spatřoval důvody pro zrušení rozhodčího nálezu dle §31 písm. e) a g) ZRŘ, považovat za neprůkazné. V případě aplikace §31 písm. g) ZRŘ by navíc muselo jít o důkazy nové, které nebyly v době původního řízení známy, nikoliv o důkazy rozhodcem neprovedené.
17. Stěžovatel opíral důvod pro zrušení rozhodčího nálezu dle §31 písm. e) ZRŘ rovněž o tvrzení, že měl být ze strany rozhodce poučen dle §118a o. s. ř. o nedostatečnosti své procesní obrany. Ústavní soud připouští, že poučovací povinnost upravenou v ustanovení §118a o. s. ř. má i rozhodce, jenž v rozhodčím řízení plní roli rozhodovacího orgánu namísto soudu [srov. nález sp. zn. I. ÚS 3227/07 ze dne 8. 3. 2011 (N 37/60 SbNU 441), dostupný též na http://nalus.usoud.cz; obdobně též např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. Cdo 3267/2015 ze dne 30. 3. 2016, či sp. zn. 23 Cdo 604/2016 ze dne 5. 8. 2016, dostupná na www.nsoud.cz]. Na druhou stranu platí, že v každém jednotlivém případě je nutno zkoumat, zda bylo poučení podle ustanovení §118a o. s. ř. věcně opodstatněno (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1546/2012 ze dne 29. 1. 2014). Postup podle ustanovení §118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci, který je rozhodný z hlediska hypotézy právní normy zvažované soudem (zde rozhodcem). V nyní posuzované věci přitom vedlejší účastnice tvrdila, že řádně dodala zboží a že jí z tohoto titulu vznikla pohledávka za odběratelem, přičemž stěžovatel toto popíral a, jak již bylo popsáno výše, poukazoval na vady dodacích listů. Bylo tedy na vedlejší účastnici, aby prokázala dodání zboží dle smlouvy. Poučovací povinnost soudu, potažmo rozhodce, by ve vztahu ke stěžovateli (žalovanému) vznikla pouze tehdy, pokud by on sám byl povinen tvrdit či dokazovat určité skutečnosti. Z předložených podkladů však není zřejmé, že by taková situace v řízení před rozhodcem nastala. Jednalo se v zásadě o spor, zda vedlejší účastnice dostatečně doložila dodání zboží a existenci pohledávky. Skutečnost, že rozhodce přisvědčil v tomto směru argumentům vedlejší účastnice, a nikoliv argumentům stěžovatele, překvapivost jeho rozhodnutí ve smyslu ustálené judikatury sama o sobě nezakládá.
18. Pokud jde o důvod dle §31 písm. b) ZRŘ spočívající v neplatnosti rozhodčí doložky pro nedostatek svobodné a vážné vůle stěžovatele, neboť k jejímu uzavření byl údajně donucen nátlakem vedlejší účastnice v úmyslně vyvolané tísni, zde Ústavní soud v plném rozsahu odkazuje na odstavec 13 tohoto rozhodnutí, v němž argumentaci stěžovatele nepřisvědčil.
19. Důvod dle §31 písm. c) ZRŘ pak byl vypořádán přímo ze strany odvolacího soudu. Ústavní soud toliko v odpověď na argumenty stěžovatele doplňuje, že nelze pominout, že rozhodce, který spor rozhodoval, byl uveden v obchodních podmínkách vedlejší účastnice, jež tvořily přílohu kupní smlouvy, kterou stěžovatel jakožto jednatel podepisoval. Stěžovatel tedy mohl od počátku předpokládat, že tento rozhodce bude činný ve více sporech vedených vedlejší účastnicí. Nelze tedy souhlasit s jeho tvrzením, že se o rozhodných skutečnostech dozvěděl až po vydání rozhodčího nálezu a že příslušnou námitku nemohl uplatnit v průběhu rozhodčího řízení.
20. Nad rámec řečeného dlužno dodat, že k vyloučení konkrétní osoby rozhodce z projednávání a rozhodnutí o věci pro podjatost nemůže postačovat pouhé tvrzení, že je jednou ze stran rozhodčí smlouvy opakovaně, event. i dlouhodobě, jako možný rozhodce navrhován. Jmenovitě stěžovatelem zmiňovaná ekonomická závislost rozhodce je v soudní praxi Nejvyššího soudu ztotožňována spíše s ekonomickým vztahem bezprostředním a přímým, tj. pakliže rozhodce např. současně působí jako zaměstnanec jedné ze stran rozhodčí smlouvy, jako obchodní partner, potažmo jako kolega v zaměstnaneckém či obdobném poměru, a nelze jej tedy spatřovat jen v tom, že rozhodci vzhledem ke každé jím vyřízené věci vzniká nárok na odměnu. V opačném případě by totiž mohla být totožná námitka vznášena i vůči stálým rozhodčím soudům, jež ostatně taktéž mohou strany sporu do rozhodčích doložek navrhovat opakovaně, což její relevanci zjevně vylučuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 4022/2017 ze dne 23. 1. 2018).
21. Stěžovatel dále namítal, že dovolací soud postupoval při posuzování přípustnosti dovolání nepřiměřeně formalisticky. Toto tvrzení má dle názoru Ústavního soudu do určité míry své opodstatnění, neboť došlo-li k zamítnutí žaloby o zrušení rozhodčího nálezu, potom z rozhodnutí odvolacího soudu nutně implicitně vyplývalo, že nebyl shledán žádný z důvodů uvedených v §31 ZRŘ. Závěr Nejvyššího soudu, že se námitky stěžovatele míjely s právním názorem, na němž bylo založeno rozhodnutí odvolacího soudu, tedy nelze v tomto světle považovat za přiléhavý. Ani v tomto však Ústavní soud nespatřuje vadu, jež by zakládala porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv.
22. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi dal vícekrát najevo, že zachovává zdrženlivost při zásazích do činnosti obecných soudů a přihlíží k tomu, že smysl jeho kasační pravomoci nelze spatřovat pouze v tom, že kdykoliv ve své rozhodovací činnosti shledá v určitém rozhodnutí nesprávnou interpretaci hmotného nebo procesního práva, bez dalšího jej zruší. V souladu s principem subsidiarity řízení o ústavní stížnosti je třeba, aby toto pochybení ze strany obecných soudů dosáhlo takové intenzity, která je v rozporu s ústavním pořádkem. Ústavní soud je rovněž toho názoru, že je třeba zvážit i případné následky takového zásahu, a pokud shledá, že zrušení rozhodnutí by pro stěžovatele nemělo fakticky žádný význam a pouze by prodloužilo řízení, jehož je účastníkem, ke kasaci nepřistoupí, neboť eventuální zrušení takového rozhodnutí by bylo ryze formalistickým a obsahově prázdným [srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 1301/13 ze dne 15. 12. 2015, bod 36 (N 212/79 SbNU 419) a sp. zn. II. ÚS 3137/09 ze dne 7. 4. 2010 (N 75/57 SbNU 23), bod 32]. V posuzovaném případě tedy Ústavní soud nezrušil napadená rozhodnutí, neboť využití kasační pravomoci by bylo zjevně neúčelné a pouze by prodloužilo řízení bez možnosti dosažení výsledku pro stěžovatele příznivějšího. Ústavní soud se totiž jednotlivými námitkami podrobně zabýval a dospěl k závěru, že jsou nedůvodné a nemohou vést ke zrušení předmětného rozhodčího nálezu.
23. Za daných okolností zbývá uzavřít, že stěžovatel porušení svých ústavně zaručených práv neprokázal. Ústavní soud proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, jím předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
24. Tento výsledek řízení o ústavní stížnosti pak předznamenává (negativně) i osud dalších návrhů stěžovatele, jmenovitě návrhu na přiznání nákladů řízení (dle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) a návrhu na odklad vykonatelnosti, které byly rovněž odmítnuty. K odložení vykonatelnosti rozhodčího nálezu, jež stěžovatel v petitu ústavní stížnosti nenapadl, by ostatně Ústavní soud nebyl ani příslušný, což by vedlo k odmítnutí části návrhu dle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu. Ve vztahu k výroku I. rozsudku krajského soudu ze dne 12. 9. 2017 pak zjevně nebyl splněn předpoklad §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, že by jeho výkon mohl pro stěžovatele znamenat újmu. Odložení vykonatelnosti tohoto rozhodnutí, jímž byl zamítnut návrh stěžovatele na zrušení rozhodčího nálezu, by na postavení stěžovatele a na existenci vykonatelného rozhodčího nálezu, jakožto exekučního titulu, nemohlo nic změnit.
25. Žádostí o přednostní projednání se Ústavní soud samostatně nezabýval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl mimo pořadí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu