ECLI:CZ:US:2011:1.US.2717.10.1
sp. zn. I. ÚS 2717/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. K., zastoupeného Mgr. Martinem Hromkem, advokátem se sídlem Mezníkova 273/13, Brno, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 8. 2008, č. j. 12 C 64/2008-101, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2009, č. j. 15 Co 478/2009-134, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. 12. 2009, č. j. 12 C 64/2008-137, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2010, č. j. 19 Co 142/2010-154, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 2. 2009, č. j. 12 C 64/2008-69, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadeným rozsudkem ze dne 27. 2. 2009, č. j. 12 C 64/2008-69, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 10 tak, že žalovaný stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni 600.000,- Kč s příslušným úrokem (výrok I.), že v další části se žaloba zamítá (srov. specifikaci ve výroku II. napadeného rozsudku) a že stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 84.452, - Kč.
3. Stěžovatel podal proti citovanému rozsudku odvolání a byl vyzván Obvodním soudem pro Prahu 10 k zaplacení soudního poplatku z odvolání ve výši 24.000,- Kč. Stěžovatel sice požádal o osvobození od soudního poplatku, to mu však napadeným usnesením obvodního soudu ze dne 26. 8. 2009, č. j. 12 C 64/2008-101, ve spojení s napadeným usnesením odvolacího (městského) soudu ze dne 26. 11. 2009, č. j. 15 Co 478/2009-134, nebylo přiznáno. Obvodní soud v uvedeném usnesení argumentoval tak, že samotné vydání exekučního příkazu bez dalšího důvodem k osvobození od soudních poplatků není, a že z předloženého potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků důvody pro osvobození od soudních poplatků nevyplývají. Odvolací soud se s tím v napadeném usnesení ze dne 26. 11. 2009, č. j. 15 Co 478/2009-134, ztotožnil. Uvedl též, že z výjimečnosti institutu osvobození od soudních poplatků plyne, že je povinností účastníka, který o takovou výjimku žádá, aby věrohodným a konkrétním způsobem prokázal, že splňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků. Dále městský soud dodal, že v souzené věci stěžovatel jako žalovaný v řízení o žalobě nečinil sporným, že od žalobkyně převzal částku, o niž je žalováno, že plnění, k jehož úhradě žalobkyně stěžovateli tuto částku zaplatila (koupě bytu), se žalobkyni nedostalo, a že přesto žalobkyni částku 600.000,- Kč nevrátil. Námitky, které stěžovatel vznášel ke své obraně, se týkaly jiných skutečností (exekuce na jeho majetek, kterou považuje za neoprávněnou). Proto městský soud dovodil, že odvolání stěžovatele je zjevně bezúspěšným bráněním práva.
4. Ústavní soud sice konstatuje, že usnesení uvedená v tomto bodě stěžovatel v petitu ústavní stížnosti výslovně nenapadl; v odůvodnění ústavní stížnosti je však naopak uváděl a sama podstata ústavní stížnosti je zaměřena proti těmto usnesením obecných soudů, jimiž soudy nevyhověly žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků. Proto Ústavní soud reflektoval celý obsah ústavní stížnosti, tedy interpretoval ústavní stížnost tak, že napadá i usnesení obecných soudů, které nevyhověly žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků.
5. Stěžovatel byl znovu vyzván k zaplacení soudního poplatku ve výši 24.000,- Kč. Vzhledem k tomu, že tento soudní poplatek nezaplatil, obvodní soud (ústavní stížností) napadeným usnesením ze dne 30. 12. 2009, č. j. 12 C 64/2008-137, které bylo potvrzeno napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2010, č. j. 19 Co 142/2010-154, odvolací řízení pro nezlacení soudního poplatku z odvolání zastavil.
6. Podstatou ústavní stížnosti je názor stěžovatele, že mu obecné soudy v rozporu se zákonem nepřiznaly osvobození od soudních poplatků, přestože podmínky osvobození od soudních poplatků byly prý splněny. Konkrétně argumentuje tak, že v době vzniku poplatkové povinnosti stěžovatele trvaly vůči němu účinky generálního inhibitoria ve smyslu §44 odst. 7 exekučního řádu spojené s doručením usnesení o nařízení exekuce, tzn. že stěžovatel nebyl oprávněn platně nakládat se svým majetkem, a tedy ani zaplatit soudem vyměřený soudní poplatek za podané odvolání ve výši 24.000,- Kč.
7. Obvodní soud pro Prahu 10 ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl zejména následující. Ústavní stížnost podal stěžovatel do usnesení o zastavení odvolacího řízení a do rozhodnutí odvolacího soudu o potvrzení tohoto usnesení. Usnesení o nepřiznání osvobození od soudních poplatků a usnesení odvolacího soudu o potvrzení tohoto usnesení již nemohou být napadena ústavní stížností, neboť uběhla lhůta k jejímu podání. K samotné námitce, že stěžovatel neměl možnost zaplatit soudní poplatek z důvodu nařízení exekuce na jeho majetek, soud uvedl, že podle §44 odst. 7 věty první zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění účinném do 31. 10. 2009, po doručení usnesení o nařízení exekuce nesmí povinný nakládat se svým majetkem včetně nemovitostí a majetku patřícího do společného jmění manželů, vyjma běžné obchodní činnosti, uspokojování základních životních potřeb, udržování a správy majetku. Zaplacení soudního poplatku v řízení, jehož předmětem je majetek povinného, je udržováním majetku, a stěžovatel tak měl možnost zaplatit soudní poplatek za odvolání i po doručení usnesení o nařízení exekuce. Pouhé nařízení exekuce na majetek účastníka proto není důvodem osvobození od soudních poplatků a stěžovatel jiné důvody pro osvobození od soudních poplatků, v žádosti o osvobození ani v potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech, neuvedl.
8. Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že důvody pro případné osvobození stěžovatele od soudního poplatku byly soudem posuzovány a osvobození mu přiznáno nebylo (usnesení soudu prvního stupně ze dne 26. 8. 2009 a druhého stupně ze dne 26. 11. 2009). Jeho povinnost zaplatit soudní poplatek tak trvá, včetně důsledků pojících se s jejím nesplněním. Aplikace ust. §9 odst. 1 zák. o soudních poplatcích proto nijak neporušuje žalobcova práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR.
9. Vedlejší účastnice se svého postavení v řízení před Ústavním soudem vzdala.
10. Stěžovatel (prostřednictvím svého právní zástupce) možnost replikovat vyjádření účastníků řízení (obecných soudů) nevyužil.
II.
11. Jak již bylo uvedeno shora, podstata ústavní stížnosti směřuje proti usnesením, kterými stěžovateli nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků, neboť týž argumentuje tak, že mu toto osvobození od soudních poplatků mělo být přiznáno. Tedy ústavní stížností v podstatě míří proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 8. 2008, č. j. 12 C 64/2008-101, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2009, č. j. 15 Co 478/2009-134.
12. Citované usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2009, č. j. 15 Co 478/2009-134 (kterým bylo k odvolání stěžovatele potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 8. 2008, č. j. 12 C 64/2008-101, jímž nebylo přiznáno stěžovateli osvobození od soudních poplatků), bylo stěžovateli doručeno již dne 17. 12. 2009. Proto ústavní stížnost proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 8. 2008, č. j. 12 C 64/2008-101, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2009, č. j. 15 Co 478/2009-134 - která byla podána až dne 18. 9. 2010 - je zjevně opožděná (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Ústavní soud ji tedy odmítl jako návrh podaný po lhůtě dle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
13. Jako obiter dictum lze uvést, že i kdyby byl stěžovatel podal ústavní stížnost (proti usnesením, kterými mu nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků) včas, musela by být odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Zde se lze odvolat na argumentaci Obvodního soudu pro Prahu 10, uvedenou v jeho vyjádření k ústavní stížnosti. Tedy, podle §44 odst. 7 věty první zákona č. 120/2001 Sb. ve znění do 31. 10. 2009 (či po tomto datu dle §44a odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.) platí, že po doručení usnesení o nařízení exekuce nesmí povinný nakládat se svým majetkem včetně nemovitostí a majetku patřícího do společného jmění manželů, vyjma běžné obchodní činnosti, uspokojování základních životních potřeb, udržování a správy majetku. Zaplacení soudního poplatku v řízení, jehož předmětem je majetek povinného, je udržováním majetku, a stěžovatel tak měl možnost zaplatit soudní poplatek za odvolání i po doručení usnesení o nařízení exekuce. Kromě toho městský soud v usnesení ze dne 26. 11. 2009, č. j. 15 Co 478/2009-134 uvedl ještě další důvod nemožnosti osvobození od soudních poplatků; dovodil, že ze strany stěžovatele jde o zjevně bezúspěšné bránění práva a tento závěr řádně odůvodnil. Sám stěžovatel toto odůvodnění nijak konkrétně argumentačně nerozporuje [jen vyslovuje obecně, že odvolací soud neměl v této fázi řízení uvažovat o možném výsledku meritorního odvolacího řízení (odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 2. 2009, č. j. 12 C 64/2008-69), aniž by však vysvětlil, proč takto nemohl městský soud usuzovat].
III.
14. Pokud jde o napadená usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. 12. 2009, č. j. 12 C 64/2008-137, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2010, č. j. 19 Co 142/2010-154, ta se týkala zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku.
15. Stěžovatel však skutečně soudní poplatek za odvolací řízení nezaplatil, a proto obecným soudům nezbylo než odvolací řízení z tohoto důvodu zastavit. Na těchto rozhodnutích o zastavení odvolacího řízení proto Ústavní soud neshledává nic protiústavního. Proto Ústavní soud odmítl v této části ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
IV.
16. Stěžovatel napadl ústavní stížností též rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 2. 2009, č. j. 12 C 64/2008-69. Proti tomuto rozsudku sice stěžovatel podal odvolání, ale vlastním postupem (nezaplacením soudního poplatku - srov. text výše tohoto usnesení) zapříčinil nemožnost meritorního přezkumu napadeného rozsudku v odvolacím řízení.
17. Z toho plyne, že stěžovatel nevyčerpal (efektivně) všechny procesní prostředky k ochraně svého práva (znemožnil meritorní přezkum odvolání proti rozsudku obvodního soudu, neboť soudy neshledaly podmínky osvobození od soudních poplatků). Proto Ústavnímu soudu nezbylo než odmítnout ústavní stížnost v této části jako nepřípustnou dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavního soudu (ve spojení s §75 zákona o Ústavním soudu).
V.
18. Ústavní soud tedy ze shora uvedených důvodů odmítl ústavní stížnost zčásti jako podanou po lhůtě dle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako nepřípustnou dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavního soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu