ECLI:CZ:US:2019:1.US.2742.19.1
sp. zn. I. ÚS 2742/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti T. T., zastoupeného Mgr. Terezou Kubalíkovou, advokátkou se sídlem Praha 1, 28. října 1001/3, proti usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ze dne 13. 6. 2019 sp. zn. 1 ZT 148/2019 a usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha IV, Služby kriminální policie a vyšetřování, 1. oddělení obecné kriminality ze dne 25. 4. 2019 č. j. KRPA-313933-50/TČ-2018-001471, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti se stěžovatel s odvoláním na čl. 6 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha IV, Služby kriminální policie a vyšetřování, 1. oddělení obecné kriminality, kterým byla odložena trestní věc spočívající v podezření ze spáchání zločinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. b) a odst. 4 písm. b) trestního zákoníku, jehož se měl dopustit J. S. Dále navrhuje zrušení usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti uvedenému usnesení policejního orgánu a zároveň byla zamítnuta jeho žádost o navrácení lhůty pro podání stížnosti.
Ústavní soud se podanou ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost představuje krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.
Stěžovatel ústavní stížností napadá usnesení policejního orgánu o odložení trestní věci iniciované stěžovatelem jakožto poškozeným a usnesení státního zástupce, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti tomuto usnesení policejního orgánu. Ústavní soud však zastává názor, že pro přípustnost takové ústavní stížnosti je nezbytné, aby stěžovatel vyčerpal rovněž účinné procesní prostředky existující uvnitř soustavy státních zastupitelství (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 či usnesení sp. zn. III. ÚS 2903/15).
Z citované judikatury Ústavního soudu vyplývá, že v případech ochrany tzv. práva na účinné vyšetřování, proti jehož tvrzenému porušení stěžovatel primárně brojí, je pro přípustnost ústavní stížnosti nutné vyčerpat i žádost o výkon dohledu vyššího státního zastupitelství. Žádost o výkon dohledu nejbližšího vyššího státního zastupitelství podle §12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, je podle právního názoru Ústavního soudu obecně účinným opravným prostředkem pro osobu, která namítá závadný postup v šetření k odhalení skutečností nasvědčujících tomu, že byla obětí spáchaného trestného činu, a jako takovou je ji nutno vyčerpat před podáním ústavní stížnosti v souladu s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Rozhodnutí o této žádosti stěžovatel nenapadá a z ústavní stížnosti není ani zřejmé, zda tento procesní prostředek vůbec využil. Jestliže se tak stalo, může stěžovatel proti tomuto rozhodnutí brojit ústavní stížností v budoucnu, za předpokladu splnění všech procesních podmínek podle zákona o Ústavním soudu.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2019
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
soudce zpravodaj