ECLI:CZ:US:2022:1.US.2762.22.1
sp. zn. I. ÚS 2762/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele hlavní město Praha, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2/2, zastoupeného JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 853/12, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 1377/2022-268 ze dne 29. 6. 2022 a rozsudkům Městského soudu v Praze č. j. 36 Co 249/2021-238 ze dne 18. 11. 2021 a Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 35 C 41/2020-170 ze dne 20. 5. 2021, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Marty Vymazalové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 10 (dále jen "nalézací soud") se stěžovatel domáhal proti vedlejší účastnici určení vlastnického práva ke specifikované stavbě rodinného domu v k. ú. Hostivař. Nalézací soud ji nadepsaným rozsudkem zamítl; Městský soud v Praze jako soud odvolací (dále tak označován) jeho rozhodnutí potvrdil a Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné.
2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], domáhá zrušení napadených rozhodnutí zejména pro porušení čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Obecným soudům vytýká, že učinily v řízení "zcela opačná" skutková zjištění, z nichž vyvodily "též zcela nesprávné" právní závěry. Konkrétně stěžovatel uvádí, že soudy nepřisvědčily jeho námitce absence dobré víry na straně vedlejší účastnice, z čehož pak nesprávně dovodily, že předmětnou stavbu vydržela; k tomu odkazuje např. na usnesení sp. zn. III. ÚS 50/04 ze dne 3. 6. 2004 (U 35/33 SbNU 545), s nímž mají být napadená rozhodnutí v kolizi. S poukazem usnesení sp. zn. I. ÚS 2049/22 ze dne 5. 9. 2022 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) stěžovatel vytýká obecným soudům nejednotnost rozhodovací praxe ohledně otázky přechodu vlastnického práva podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb."), ve skutkově obdobné věci.
3. Článek 36 odst. 1 Listiny (ani ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny) nezaručuje jednotlivci právo na úspěch ve věci či na výrok soudu podle vlastních představ; zaručuje mu nestranné a nezávislé posouzení věci, rovné postavení vůči ostatním účastníkům řízení, možnost jednat před soudem a vyjádřit se k věci. Současně je třeba neztrácet ze zřetele, že spravedlivost řízení (ve smyslu jeho férového vedení) se posuzuje jako celek a ne každé pochybení soudu je s to odůvodnit zásah Ústavního soudu pro porušení základních práv stěžovatele. V žádném z uvedených ohledů Ústavní soud pochybení ze strany obecných soudů, jež by zasluhovalo jeho bližší pozornost, nezaznamenal.
4. Stěžovatel polemizuje se závěry obecných soudů o omluvitelnosti omylu, ve kterém vedlejší účastnice (spolu s manželem) získala držbu žalované stavby. Účastníkům řízení je zjištěný skutkový stav, sahající až k roku 1922, kdy bylo sjednáno 80leté právo stavby, znám stejně jako podrobná odůvodnění právních závěrů, které obecné soudy učinily. Není důvod je na tomto místě opakovat. Podle Ústavního soudu se napadená rozhodnutí s maximálním citem pro věc vypořádávají se zjištěnými skutkovými okolnostmi i s historicky komplikovaným vývojem právní úpravy vlastnictví pozemků a staveb v průběhu uplynulého století. Výsledkem pečlivého posouzení věci je legitimní závěr, že stěžovatelka (a její zesnulý manžel) vydrželi vlastnické právo k předmětné stavbě již ke dni 10. 2. 1993. Argumentace stěžovatele, předestřená a beze zbytku vypořádaná již v řízení před obecnými soudy, na uvedeném závěru nic nezmění.
5. Není zřejmé, co stěžovatel sleduje námitkou nejednotnosti rozhodovací praxe ve vztahu k aplikaci zákona č. 172/1991 Sb., vzhledem k tomu, že právě v projednávané věci závěr soudu nalézacího odvolací soud přehodnotil a vyslovil závěr stěžovateli příznivější - tedy že na základě uvedeného zákona je vlastníkem pozemku, na kterém stojí dotčená stavba. Ani tento závěr ovšem nic nezměnil na nedůvodnosti žaloby v důsledku vydržení vlastnického práva ke stavbě vedlejší účastnicí v roce 1993 (která se tak účinností současného občanského zákoníku, který do právního řádu vrátil zásadu superficies solo cedit, k 1. 1. 2014 pro rozdílnost vlastníků nestala součástí pozemku stěžovatele). Ač lze přiznat, že nejednotnost rozhodovací praxe je jevem nežádoucím, vyslovování závazných stanovisek k otázkám podústavního práva není úlohou Ústavního soudu a v nynější věci by jeho kasační zásah z tohoto důvodu ani nebyl stěžovateli ku prospěchu.
7. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu