ECLI:CZ:US:2022:1.US.2765.21.1
sp. zn. I. ÚS 2765/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky P. M., zastoupené JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem, sídlem Štefánikova 48, Praha 5, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 6. 2019 č. j. 2 Cmo 89/2019-157 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2021 č. j. 29 Cdo 3018/2019-260; za účasti Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily její základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených soudních rozhodnutí, stěžovatelka byla v roce 2017 zažalována před Krajským soudem v Praze společností Heineken Česká republika, a.s. (dále jen jako "žalobce"). Podstatou sporu bylo uplatnění práv z blankosměnky, vystavené v únoru 2010 ve prospěch žalobce panem P. P. (dále jen jako "výstavce") k zajištění jeho závazků vůči žalobci, souvisejících s podporou prodeje v restauraci. Stěžovatelka byla na směnce uvedena jako avalista a převzala tak za zaplacení směnky směnečné rukojemství. Jelikož výstavce (v roce 2010 zemřel) a ani stěžovatelka do doby splatnosti směnky v roce 2015 ničeho neuhradili, žalobce v rámci soudního řízení požadoval po stěžovatelce uhrazení směnečného peníze ve výši 1,2 milionu Kč s příslušenstvím. Krajský soud v Praze žalobě vyhověl směnečným platebním rozkazem, proti kterému podala stěžovatelka v zákonné lhůtě námitky. V nich mj. namítala nepravost svého podpisu na směnce, neplatnost doplnění blankosměnky (dohodu o vyplňovacím právu stěžovatelka neuzavřela) a uplatnila též námitku promlčení. Nalézací soud námitky shledal nedůvodnými a ústavní stížností nenapadeným rozsudkem ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti. Pravost podpisu stěžovatelky na směnce byla jednoznačně potvrzena znaleckým posudkem, doplnění blankosměnky bylo pouze otázkou smluvního vztahu mezi výstavcem a žalobcem, o čemž musela mít stěžovatelka povědomí z podmínek vyznačených na lícové straně směnky. Nedošlo ani k promlčení směnky, blankosměnka se stává úplnou až s vyznačením platnosti směnky - jelikož k tomu došlo dne 2. 11. 2015, žaloba podaná dne 15. 8. 2017 byla uplatněna v zákonné tříleté lhůtě.
3. Stěžovatelka rozsudek napadla odvoláním. V něm uznala pravost svého podpisu, zároveň ale argumentovala, že nejspíše podepsala jen prázdný papír a neměla ponětí o dle ní později doplněné podobě směnky. Zároveň namítala, že výstavce se pravděpodobně pokusil o podvod vůči ní i žalobci, v důsledku čehož nemůže být platná smlouva o podpoře prodeje mezi výstavcem a žalobcem a ve výsledku ani příslušná blankosměnka. Odvolací soud se tvrzením o možném podepsání prázdného papíru stěžovatelkou nezabýval, neboť jej stěžovatelka neuplatnila v zákonné lhůtě pro uplatnění námitek a jde tak o (neoprávněně vznesenou) novou skutečnost. Ve vztahu k možnému podvodnému jednání výstavce zopakoval, že stěžovatelce nepřísluší smluvní vztahy mezi výstavcem a žalobcem napadat, předmětné jednání nijak nesouvisí s její vazbou k žalobci jako remitentu směnky, není ani oprávněna jakkoliv zpochybňovat postup žalobce vůči výstavci (např. zda si před uzavřením smlouvy o podpoře překontroloval, nakolik je výstavce solventní a důvěryhodný). Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl.
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
5. Stěžovatelka s rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí. V poněkud nepřehledné ústavní stížnosti v podstatě opakuje svou argumentaci z řízení před obecnými soudy. Zdůrazňuje, že s výstavcem se seznámila na inzerát a byla jeho přítelkyní pouze po krátkou dobu, proto jej příliš neznala a do jeho obchodních vztahů nebyla zasvěcena. Má za to, že se výstavce dopustil vůči ní podvodu, což má potvrzovat rovněž šetření Policie ČR zakončené v roce 2020. Dle usnesení policejního orgánu byly zjištěny okolnosti nasvědčující spáchání trestného činu, trestní stíhání výstavce však bylo z důvodu jeho smrti odloženo. Nejvyšší soud pochybil, když k této skutečnosti vůbec nepřihlédl. Jestliže se odvolací i dovolací soud odmítly zabývat námitkami dovozujícími možnost podepsání pouze prázdného papíru stěžovatelkou, a tedy případnou nepravostí směnky, postupovaly přehnaně formalisticky. Toto tvrzení se totiž v podstatě dalo vyvodit i z obsahu původních námitek stěžovatelky předložených ve lhůtě nalézacímu soudu. Stěžovatelka rovněž obviňuje odvolací soud, že v otázce nepravosti obsahu směnky po ní vyžaduje prokázání vůle výstavce (odkazuje přitom na bod 15 odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu), což s ohledem na jeho úmrtí jde proti elementární logice.
6. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
7. Ústavní soud však posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Dále je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů se Ústavní soud domnívá, že v projednávaném případě takový zásah shledán nebyl.
9. Přezkoumávanou věc pojímají obecné soudy a stěžovatelka ve zcela odlišné rovině. Není tomu tak proto, že by se nutně neshodovaly na základních parametrech proběhlých událostí, důvodem je rozdílný přístup k řešení sporu. Stěžovatelka posuzuje soudní řízení optikou svého osobního příběhu. Člověk, kterého znala jen krátce, nicméně jej považovala za svého životního partnera, využil její důvěry a přesvědčil ji k ručení za vlastní směnečný závazek. Považuje za extrémně nespravedlivé, aby po mnoha letech musela uhradit dluh dosahující (včetně příslušenství) téměř 2 milionů Kč, aniž by tyto prostředky kdy obdržela či dle všeho vůbec rozuměla, jaké může mít její podpis na směnce následky. Obecné soudy naopak postupovaly při posuzování žaloby dle velmi přísných podmínek vymezených zejména zákonem směnečným a šekovým. Ta lze ve zkratce shrnout tak, že pokud směnka naplňuje kritéria předvídaná zmíněným zákonem, musí výstavce (či avalista) ze směnky plnit. Lidský a právní rozměr věci jsou sice možná dvěma stranami jedné mince, ale v podstatě mají paralelní charakter. Z hlediska práva není relevantní ani nerozvážnost stěžovatelky při souhlasu se směnečným rukojemstvím (nebyl by jím ani její případný omyl), ani pro ni zajisté velmi negativní finanční důsledky související s naplněním rukojemství.
10. V předestřeném rámci nemůže nesouhlas stěžovatelky s postupem obecných soudů obstát. Její primární obranou ve lhůtě podaných námitkách bylo tvrzení, že směnku nepodepsala, že nárok byl promlčen a že směnka byla neplatně doplněna. Všechny tři námitky nalézací soud přesvědčivě vypořádal, což stěžovatelka minimálně v případě klíčové otázky pravosti svého podpisu uznala. Jestliže poté začala argumentovat, že původně podepsala prázdný papír, je zřejmé, že jde o zcela novou konstrukci obhajoby, kterou odvolací soud oprávněně považoval za nepřípustnou novotu. Totéž v zásadě platí o odkazu na údajně podvodné jednání výstavce. Vyšetřování proběhlo až v roce 2020, tedy se značným časovým odstupem po rozsudku nalézacího soudu; avalista navíc není obecně oprávněn zpochybňovat vztahy mezi výstavcem a remitentem. V neposlední řadě nelze přisvědčit obvinění stěžovatelky vůči odvolacímu soudu, že po ní vyžadoval prokázání vůle výstavce. Její odkaz na bod 15 odůvodnění rozsudku je zavádějící. V této části odvolací soud pouze shrnuje požadavek stěžovatelky z doplnění odvolání, aby pravost a správnost směnky včetně vůle výstavce musel prokazovat žalobce (přesun důkazního břemene). Byla to tedy paradoxně naopak stěžovatelka, která nárokovala po žalobci předložení důkazu, který nyní v ústavní stížnosti označuje za rozporný s elementární logikou.
11. Ústavní soud s ohledem na uvedené uzavírá, že jej netěší těžká situace stěžovatelky a lidsky vnímá její nespokojenost s výsledkem řízení, proti skutkovým a právním závěrům obecných soudů však nemá ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu