Rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 22.10.1996, sp. zn. I. ÚS 277/96 [ nález / PAUL / výz-2 ],paralelní citace: N 106/6 SbNU 261 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1996:1.US.277.96
K podmínkám výkonu pasivního volebního práva (in casu pro kandidáty do Senátu stran prokázání státního občanství)
Právní větaPro účely registrace kandidátů pro volby do Senátu Parlamentu ČR je dostatečným dokladem občanský průkaz, protože zákon č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství ČR, v §20 tento doklad jako doklad prokazující státní občanství ČR uvádí, a zákon o volbách do Parlamentu ČR se na toto ustanovení u §61 odst. 4 písm. a) odvolává.Občanský průkaz je veřejnou listinou, pro kterou platí presumpce správnosti. Platí tedy, že obsah osvědčení odpovídá skutečnosti, pokud nebyl prokázán opak. Nelze požadovat jeho předložení ve dvojím vyhotovení, protože je dokladem, jehož kopii nelze podle zákona č. 41/1993 Sb. ověřit.
ECLI:CZ:US:1996:1.US.277.96
sp. zn. I. ÚS 277/96NálezÚstavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Strany drobných podnikatelů, zastoupeného JUDr. H. T., proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 10. 1996, sp. zn. Ovs 90/96/Št, ve spojení s rozhodnutím Ústřední volební komise ze dne 27. 9. 1996, čj. ÚVK 276/1996, takto:Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 10.1996, sp. zn. Ovs 90/96/Št, a rozhodnutí Ústřední volební komiseze dne 27. 9. 1996, čj. ÚVK 276/1996, s e z r u š u j í .Odůvodnění:V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu ČR dne 12. 10.1996 se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR zedne 7. 10. 1996, sp. zn. Ovs 90/96/Št, kterým byl zamítnut návrhna registraci Z. Š. jako kandidáta pro volby do Senátu ParlamentuČR ve volebním obvodu č. 25. Přihlášku k registraci odmítlaObvodní volební komise v Praze 6 a následně i Ústřední volebníkomise svým rozhodnutím ze dne 27. 9. 1996, čj. ÚVK 276/1996.Všechny tyto orgány jako důvod odmítnutí registrace uvedly, žepřihláška neobsahovala doklad o státním občanství České republiky.Obvodní volební komise uvedla, že podaná přihláška neobsahovala vedvojím vyhotovení ověřený doklad o státním občanství podle §61odst. 4 písm. a) zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do ParlamentuČR. Ústřední volební komise svým rozhodnutím ze dne 27. 9. 1996,čj. ÚVK 276/1996, toto rozhodnutí obvodní volební komise potvrdilaa uvedla, že podle §61 odst. 4 písm. a) zákona č. 247/1995 Sb.přihláška k registraci musí obsahovat doklad o státním občanství.Dokladem, kterým se prokazuje české státní občanství, je podlezákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanstvíČR, také občanský průkaz, který však nelze přiložit k přihlášce vedvojím vyhotovení, jak to ukládá zákon č. 247/1995 Sb. v §61odst. 3. Podle Ústřední volební komise tedy nestačí předloženíobčanského průkazu před zapisovatelem obvodní volební komise,doklad o státním občanství musí sama přihláška obsahovat. Dáleověření státního občanství před zapisovatelem obvodní volebníkomise není forma ověřování, kterou připouštějí právní předpisy(zákon č. 41/1993 Sb.).Stěžovatel ve svém odvolání proti rozhodnutí Ústřední volebníkomise uvedl, že namítaný formální, nikoliv věcný, nedostatekodstranil doložením osvědčení o státní občanství ČR jeho řádněověřenou kopií a požádal, aby Nejvyšší soud ČR rozhodlo registraci kladně.Nejvyšší soud ČR svým rozhodnutím ze dne 7. 10. 1996 návrh nazaregistrování kandidáta Z. Š. zamítl. Vyslovil souhlas s uvedenouargumentací Ústřední volební komise a soustředil se nainterpretaci ustanovení §61 odst. 3 zákona č. 247/1995 Sb.,především na to, že přihláška k registraci se podává zapisovateliobvodní volební komise ve dvojím vyhotovení včetně předepsanýchnáležitostí. Z toho údajně logicky vyplývá, že obligatornínáležitosti přihlášky musí být předloženy v podobě listinné, cožse vztahuje i na doklad o státním občanství, a nepostačuje, abykandidát státní občanství jen prokázal před příslušnou volebníkomisí. Nejvyšší soud dále konstatoval, že k návrhu na registracibyla připojena fotokopie občanského průkazu kandidáta (str. 2 až5), k níž byl připojen dovětek: "Souhlasí s originálem OP č.275827 AH, 16. 9. 1996", který byl opatřen razítkem Obvodnívolební komise volebního obvodu č. 25 se sídlem v Praze 6a nečitelným podpisem. K tomu uvedl Nejvyšší soud ČR, že kopiiobčanského průkazu nelze ověřovat ve smyslu §3 odst. 3 písm. a)zákona č. 41/1993 Sb. a dospěl k závěru, že zákon č. 40/1993 Sb.,o nabývání a pozbývání státního občanství ČR, v §20 odst. 1 siceuvádí, že státní občanství se prokazuje mimo jiné též občanskýmprůkazem, ale pro účely přihlášky k registraci tak, jak vyplývajíz §61 odst. 3 a 4 zákona č. 247/1995 Sb., takový způsobprokazování státního občanství nepřichází v úvahu. Ke skutečnosti,že bylo dodatečně předloženo osvědčení o státním občanství ze dne2. 10. 1996, vydané Obvodním úřadem pro Prahu 6, nemohl Nejvyššísoud přihlédnout, protože se tak stalo po uplynutí lhůty podle §61 odst. 3 a 5 věta druhá zákona.Stěžovatel ve svém podání podotýká, že v zákoně č. 247/1995Sb., ani v prováděcí vyhlášce Ministerstva vnitra č. 74/1996 Sb.,v §13 odst. 1, není stanoveno, jak má být státní občanstvíprokazováno, ani v příloze I. není o dokladu o státním občanstvížádná zmínka. Nesouhlasí s interpretací ustanovení §61 odst. 4písm. a) zákona č. 247/1995 Sb., že součástí přihlášky je doklado státním občanství ve formě písemného osvědčení, protože nictakového výslovně v uvedeném zákoně ani v jiném souvisejícímpředpise není uvedeno. Má za to, že státní občanství kandidátabylo při podání přihlášky k registraci řádně prokázáno a následněještě navíc doloženo písemným osvědčením, takže veškeré požadavky§61 zákona č. 247/1995 Sb. byly splněny.Stěžovatel v důsledku shora uvedeného má za to, že jiný, tj.extenzívní výklad §61 zákona č. 247/1995 Sb., konkretizujícípovinnost kandidátů, není podle názoru Ústřední volební komisei Nejvyššího soudu ČR v zákoně jednoznačně zakotven a tak došlopouhým výkladem k porušení zákonných práv a svobod stěžovatelea subjektu ucházejícího se o kandidaturu ve volbách do SenátuParlamentu České republiky. Stěžovatel proto navrhl svou ústavnístížností zrušení usnesení Nejvyššího soudu České republiky.Ve vyjádření Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 10. 1996 seuvádí, že své rozhodnutí pokládá za správné a odpovídající zákonuo volbách. Rozvádí podrobněji důvody svého rozhodnutí ze dne 7.10. 1996, má za to, že ustanovení §61 odst. 4 není sporné a žejeho výklad zákona č. 247/1995 Sb. a zákonů souvisejících bylčiněn ve prospěch a ve smyslu těchto zákonů.Ústřední volební komise předložila Ústavnímu soudu svévyjádření ze dne 18. 10. 1996. Konstatovala, že rozhodnutí obvodnívolební komise bylo vydáno v souladu se zákonem a znovu zdůrazniladůvody svého rozhodnutí ze dne 27. 9. 1996.Ústavní soud ČR v rámci předložené ústavní stížnostizhodnotil průběh projednávání registrace stěžovatele a kandidátapro volby do Senátu Parlamentu ČR v jednotlivých etapáchposuzování přihlášky k registraci a dospěl k závěru, že stanoviskoÚstavního soudu ČR musí vycházet z čl. 22Listiny základních práva svobod, který se vztahuje na výkon politických práv a stanoví,že zákonná úprava všech politických práv a svobod a její výklada používání musí umožňovat a ochraňovat svobodnou soutěžpolitických sil v demokratické společnosti. Z toho vyplývá, ženejasná či sporná ustanovení zákona o volbách do Parlamentu ČRi zákonů souvisejících musí být vykládána a používána ve prospěchúčelu a smyslu těchto zákonů. Účelem zákona o volbách doParlamentu ČR je upravit základní politické právo volit a býtvolen a jeho ustanovení vykládána a aplikována tak, aby přizachování garance řádného průběhu voleb neomezovala zbytečně právavoličů a jejich realizaci neznesnadňovala. To ostatně vyplývái z čl. 4 odst. 4Listiny základních práv a svobod, že připoužívání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí býtšetřeno jejich podstaty a smyslu.Ústavní soud ČR proto, jsa sám vázán ustanovením citovanéhočl. 4 a čl. 22Listiny základních práv a svobod, nemohl dospětk jinému závěru, než že ústavní stížnost je důvodná.V posuzovaném případě všechny zúčastněné orgány státupovažovaly za rozhodující otázku, zda občanský průkaz je či nenídostatečným dokladem o existenci státního občanství Českérepubliky jeho držitele. Přitom dospěly k názoru, že pro účelyregistrace kandidátů pro volby do Senátu Parlamentu ČR je doklademnedostatečným, a to přesto, že zákon č. 40/1993 Sb., o nabývánía pozbývání státního občanství ČR, tento doklad výslovně jakodoklad prokazující státní občanství ČR v §20 uvádí a zákono volbách do Parlamentu ČR se na toto ustanovení u §61 odst. 4písm. a) odvolává, a to v poznámce 7. Argumentace všech těchtoorgánů spočívá v tom, že občanský průkaz je specifickým dokladem,který nelze předložit v požadovaném dvojím vyhotovení, nebo žeobčanský průkaz je dokladem, jehož kopii není možné ověřit podlezákona č. 41/1993 Sb. apod. Tímto výkladem orgány aplikující právopovýšily hlediska vhodnosti či praktičnosti nad zákon a předevšímnad ústavní principy, když nesoulad některých zákonných ustanovenía jejich interpretace přičítají k tíži toho, kdo realizuje sváústavní práva. Občanský průkaz je veřejnou listinou, pro kterouplatí presumpce správnosti. Platí tedy, že obsah osvědčeníodpovídá skutečnosti, pokud by nebyl prokázán opak. Je sice možné,že volebním komisím by se lépe pracovalo s dokladem, který lzekopírovat, ověřovat apod., jako je tomu např. u osvědčenío státním občanství. To však nemění nic na tom, že postup, kterýstěžovatel zvolil, požadavky zákona splňuje. Ke stejnému závěrudospěl již Ústavní soud i ve svém rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS275/96.Nelze tedy než konstatovat, že již od samého počátku nebyloa ani nemohlo být pochyb o tom, že státní občanství ČR kandidátjako podmínku volitelnosti prokázal.Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ČR zrušil citovanéusnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 10. 1996, jakoži rozhodnutí Ústřední volební komise, které předcházelo.Ústavní soud posoudil v závěru ještě ustanovení §64 odst.1 zákona č. 247/1995 Sb., které stanoví pro dokončení registracetřicetidenní lhůtu před stanoveným termínem voleb. Ústavní soudkonstatuje, že tato lhůta podle výslovného ustanovení platí proobecné soudy a nemá dopad na rozhodování Ústavního soudu, kterýrozhoduje o tom, zda byly porušeny ústavní zákony či nikoli.Ústavní soud je při rozhodování o ústavních stížnostechsoudem kasačním, nerozhoduje tudíž ve věci samé, na rozdíl odNejvyššího soudu, jenž podle §200mo. s. ř. rozhoduje přímoo zaregistrování kandidáta. K registraci obvodní volební komisídochází na základě tohoto rozhodnutí, po kasačním rozhodnutíÚstavního soudu, teprve k projednání přihlášky Ústřední volebníkomisí a po něm k registraci obvodní volební komisí.Ústavní soud se v řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutíNejvyššího soudu ČR a Ústřední volební komise nezabývá porušenímběžného zákona, v souzené věci zákona č. 247/1995 Sb., leč tolikotím, zda uvedenými rozhodnutími orgánů veřejné moci bylo porušenozákladní právo nebo svoboda stěžovatele zaručené ústavním zákonemnebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10Ústavy ČR. Nejde tedyo běžné řízení soudní, nýbrž o řízení zcela jiného druhu, jehožúčel nelze srovnávat s účelem řízení, která probíhají předobecnými soudy.Ústavní soud již v jiných souvisejících nálezech zdůraznil,že výklad zákona o volbách do Parlamentu ČR ve znění a doplněníněkterých dalších zákonů je třeba podřídit základnímu ústavnímuprincipu, z něhož se odvíjí právní reglementace volebního právav České republice. Tento princip je vyjádřen zejména v článku 22Listiny základních práv a svobod, podle něhož zákonná úpravapolitických práv a svobod a její výklad a používání musí umožňovata ochraňovat svobodnou soutěž politických stran v demokratickéspolečnosti. Z toho vyplývá, že citovaný zákon č. 247/1995 Sb.,včetně jeho omezujících ustanovení, je třeba interpretovat tak,aby byla - byť při splnění požadavku právní jistoty - zajištěna conejširší účast občanů volících i volených ve volbách dozastupitelských sborů republiky.Tento nález Ústavního soudu ČR, kterým bylo rozhodnuto, žebyla porušena Listina základních práv a svobod, která tvořísoučást ústavního pořádku České republiky, je vykonatelný dnemdoručení jeho vyhotovení účastníkům. Ústřední volební komisea obvodní volební komise pro Prahu 6 tedy odstraní důsledky výšezmíněného porušení a provede registraci stěžovatelova kandidátanejpozději do 25. října 1996, a to i po lhůtě třiceti dnů předednem voleb. Z hlediska ústavního nutno považovat za mezní termínregistrace lhůtu garantující rovnost šancí jednotlivých kandidátů,tj. lhůtu podle §16 volebního zákona.Podle čl. 89Ústavy České republiky jsou vykonatelnározhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby.Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu České republiky se nelze odvolat.V Brně dne 22. října 1996
ODLIŠNÉ STANOVISKO soudce JUDr. Vladimíra Klokočky k odůvodnění nálezu:Toto odlišné stanovisko se týká závažné otázky, totiž posouzení povahy a dosahu ustanovení o 30 denní lhůtě v §64 odst. 1 zákona č. 247/1995 Sb. , o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů ze dne 27. 9. 1995.Zákon č. 247/1995 Sb. (dále: volební zákon) určuje pro registraci kandidátů pro volby do Senátu v čl. 64 odst. 1 tyto lhůty:a) lhůtu nejpozději 45 dnů před dnem voleb pro všechny řádně přihlášené kandidáty;b) možnost registrace i po této lhůtě, a to pro případy, že k registraci dojde na základě rozhodnutí Ústřední volební komise o odvolání ( §62 odst. 3 volebního zákona ) nebo na základě rozhodnutí soudu podle zvláštního zákona; i v tomto případě nejpozději však do 30 dnů před dnem voleb.Z formulace zákona vyplývá, že lhůta 30 dnů je generelní, obecně platnou a nepřekročitelnou hranicí pro všechny případy, uvedené sub. b). Ze zákona dále vyplývá, že formulaci "na základě rozhodnutí soudu podle zvláštního zákona" nelze chápat tak, že se z rozhodování soudu vyčlení soudní ochrana ústavnosti. Nález Ústavního soudu, kterým se ruší usnesení Nejvyššího soudu, je poslední fází a ukončením rozhodovacího procesu, který před tím u Nejvyššího soudu probíhal a nemůže být proto interpretován jako cosi jiného, co lze od rozhodovacího procesu zcela oddělit. Ostatně i Ústavní soud rozhoduje podle zvláštního zákona.V důsledku toho vzniká po posledních nálezech Ústavního soudu, kterými se zrušila usnesení Nejvyššího soudu o zamítnutí registrace kandidátů v senátních volbách, zvláštní situace, kdy někteří kandidáti z těch, co se odvolali, mohli ještě být zaregistrováni před početím 30 denní výlučné lhůty dle §64 volebního zákona , zatímco jiní, jejichž ústavní stížnosti bylo rovněž vyhověno zaregistrováni býti nemohou, protože výlučná lhůta 30 dnů je již v běhu. Uvedená situace vyžaduje ústavně konformní řešení odstraněním této překážky.Ústavní soud dospěl již ve věci Pl. ÚS 8/95 k závěru, že v případě omezení práva neústavním způsobem je nutno odstranit též lhůtu, je-li tato překážkou, která brání v uplatnění práva, jež bylo uznáno. Odstraněním této překážky může být v daném případě pouze zrušení ustanovení §64 volebního zákona o 30 denní lhůtě, a to pro stav právní nerovnosti, který nastal, když někteří kandidáti na senátorská místa byli zaregistrováni před, zatímco jiní získali nárok na zaregistrování po výlučné lhůtě, přičemž právě existence této lhůty jejich zaregistrování vylučuje. To odporuje ustanovení článku 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod , který stanoví, že občané mají přístup k voleným a jiným funkcím za rovných podmínek. Dochází rovněž k porušení článku 4 odst. 3 Listiny základních práv a svobod , podle něhož zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky. Podmínky pro registraci kandidáta ve volbách do Senátu nepochybně splňují také ti kandidáti, kteří dosáhli práva být zaregistrováni na základě svého odvolání, resp. soudním rozhodnutím, i když se tak stalo v době již kratší, než 30 dnů před dnem voleb. Podle odst. 4 téhož článku Listiny při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu.Článek 1 Ústavy České republiky charakterizuje Českou republiku jako demokratický právní stát, založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Protože článek 2 Ústavy omezuje státní moc primátem občana před státem, lze z odstavce 3 a 4 tohoto ustanovení dovodit, že Česká republika je založena na principu minimalizace zásahů státu do základních práv.Proto lze namítnout i rozpor uvedené lhůty se zásadami materiálního právního státu. Tato 30 denní lhůta není totiž přiměřená ani vzhledem k jejímu účelu, totiž poskytnutí časového prostoru pro vytištění hlasovacích lístků. Pro druhé kolo senátních voleb musí být nové hlasovací lístky vytištěny během několika dní. Není proto důvodu, proč by pro vytištění hlasovacích lístků pro toho či onoho kandidáta v tom či onom obvodu bylo třeba 30 dní. Také volební zákon by měl minimalizovat omezení práv na případy nezbytné nutnosti přiměřené účelu tohoto omezení.Pokus obejít 30 denní lhůtu cestou její interpretace tak, aby nebyla aplikována aniž by byla zrušena, má utilitární povahu a není ústavně čistým řešením. Vychází z toho, že Ústavní soud je při rozhodování o ústavních stížnostech soudem kasačním, nemá tudíž pravomoc rozhodovat ve věci samé a ani zavazovat dotčené orgány veřejné moci ohledně jejich dalšího rozhodování ve věci. Vychází dále z představy, že na rozdíl od Nejvyššího soudu, který rozhoduje přímo o zaregistrování kandidáta ( §200m o. s. ř. ), takže k registraci obvodní volební komisí dochází na základě tohoto rozhodnutí, po kasačním rozhodnutí Ústavního soudu se nejprve projedná přihláška Ústřední volební komisí a teprve po tomto projednání dochází k registraci kandidáta obvodní volební komisí. Má se za to, že lhůta obsažená v zákoně se netýká registrace následující po rozhodnutí Ústavního soudu o zrušení usnesení Nejvyššího soudu, vydaného podle §200m odst. 1 písm. c) o. s. ř. Takovému výkladu má pomoci i poznámka pod čarou, která se vztahuje na ustanovení §64 odst. 1 volebního zákona a která odkazuje na rozhodnutí podle §§58 a 200m o. s. ř. , nikoli však na rozhodnutí Ústavního soudu.Pokud jde o poznámku samu, je nepochybné, že není součástí právního předpisu, že se jedná o informaci k výkladu zákona a je rovněž zřejmé, že zákonodárce nechtěl Ústavní soud touto poznámkou výslovně vyloučit, ale mnohem spíše že existenci Ústavního soudu opomenul. Avšak ani kasační povaha rozhodnutí Ústavního soudu nemůže odůvodnit vyloučení lhůty 30 dnů před dnem voleb pro případy, kdy rozhodnutí o zamítnutí registrace kandidáta, které vyslovil svým usnesením Nejvyšší soud, bylo Ústavním soudem zrušeno. Protože §64 odst. 1 hovoří o případech, kdy k registraci dojde na základě rozhodnutí soudu podle zvláštního zákona, je třeba se tázat, na základě jakého rozhodnutí obvodní volební komise kandidáta dodatečně zaregistruje, jestliže před tím jeho registrace byla Nejvyšším soudem zamítnuta.Nález Ústavního soudu, který zrušuje usnesení Nejvyššího soudu nutí volební komisi, která svým původním rozhodnutím registraci kandidáta odmítla k tomu, aby znovu rozhodla. Jestliže Ústavní soud shledal negativní posouzení přihlášky kandidáta k registraci ze strany Nejvyššího soudu, Ústřední volební komise a obvodní volební komise protiústavním, je nepochybné, že k novému rozhodnutí o registraci kandidáta dojde "na základě rozhodnutí soudu podle zvláštního zákona". Termín "na základě" v §64 odst. 1 volebního zákona vystihuje věcnou souvislost a odvozenost nového posouzení věci volební komisí od posouzení Ústavního soudu a tím i podloženost nového rozhodnutí názorem Ústavního soudu. I když k registraci kandidáta nedojde přímým rozhodnutím (pokynem) Ústavního soudu, stane se tak v každém případě na základě jeho rozhodnutí, které je třeba chápat v jednotě výroku (nálezu) a jeho odůvodnění a v kontextu celého rozhodovacího procesu. Proto se vztahuje lhůta 30 dnů i na tyto případy.Za takové situace je třeba se vyvarovat řešení čistě účelového, jež by se nabízelo, kdyby volební komise skutečně zaregistrovaly všechny kandidáty, včetně těch, jejichž odvolání bylo vyhověno až v době kratší než 30 dnů před dnem voleb. Tak by tomu však být nemuselo, kdyby ta či ona obvodní volební komise namítla, že pro ni platí lhůta 30 dnů před dnem voleb, jež vylučuje registraci kteréhokoli dalšího kandidáta. I kdyby k tomu však u všech volebních komisí skutečně došlo a tím prakticky nenastaly žádné konflikty s jednotlivými kandidáty, odporovalo by toto řešení zákonu a v důsledku toho by mohla být podána i stížnost podle §88 volebního zákona kterýmkoli občanem zapsaným v seznamu voličů ve volebním okrsku (!), kde byl senátor volen. Také z tohoto důvodu je třeba dáti přednost zásadnímu ústavnímu řešení, jemuž se odůvodnění nálezu ve věci I. ÚS 277/96 dezinterpretací 30 denní lhůty vyhýbá.Ústavně konformní cestou překonání překážky dodatečného zaregistrování kandidátů je odstranění 30 denní lhůty tj. slov "nejpozději však do 30 dnů před dnem voleb" tak, aby v §64 odst. 1 volebního zákona končila upravená druhá věta tohoto odstavce slovy: "i po této lhůtě". V důsledku toho by platila i nadále lhůta 16 dnů před dnem voleb, stanovená pro počátek volební kampaně ( §16 zákona ), která samočinně předpokládá ve volební kampani účast kandidátů již zaregistrovaných.V Brně 22. října 1996
Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury
ECLI:CZ:US:1996:1.US.277.96
Název soudu
Ústavní soud České republiky
Spisová značka
I. ÚS 277/96
Paralelní citace (Sbírka zákonů)
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)
N 106/6 SbNU 261
Populární název
K podmínkám výkonu pasivního volebního práva (in casu pro kandidáty do Senátu stran prokázání státního občanství)
Datum rozhodnutí
22. 10. 1996
Datum vyhlášení
Datum podání
12. 10. 1996
Datum zpřístupnění
15. 10. 2007
Forma rozhodnutí
Nález
Typ řízení
O ústavních stížnostech
Význam
2
Navrhovatel
POLITICKÁ / VOLEBNÍ STRANA
Dotčený orgán
Soudce zpravodaj
Paul Vladimír
Napadený akt
rozhodnutí soudu rozhodnutí správní
Typ výroku
vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
2/1993 Sb., čl. 22, čl. 4 odst.4
Ostatní dotčené předpisy
247/1995 Sb., §61 odst.3, §16, §61 odst.4 písm.a
40/1993 Sb., §20
41/1993 Sb., §3 odst.3 písm.a
74/1996 Sb., §13
99/1963 Sb., §200m, §250m
Odlišné stanovisko
Klokočka Vladimír
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo podílet se na správě věcí veřejných /volební a hlasovací právo