ECLI:CZ:US:2021:1.US.2775.21.1
sp. zn. I. ÚS 2775/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Býčka, zastoupeného JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem se sídlem ve Veselí nad Moravou, Svatoplukova 519, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 3373/2020-227 ze dne 20. 7. 2021 a rozsudkům Krajského soudu v Brně č. j. 38 Co 68/2019-181 ze dne 5. 3. 2020 a Okresního soudu v Hodoníně č. j. 14 C 204/2017-151 ze dne 1. 11. 2018, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Hodoníně, jako účastníků řízení, a Zuzany Pelcákové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se před obecnými soudy domáhal proti vedlejší účastnici zaplacení částky 110 000 Kč s příslušenstvím oproti povinnosti stěžovatele vydat vedlejší účastnicí v žalobě specifikovaný osobní automobil. Dále se domáhal zaplacení částky 21 054 Kč s příslušenstvím. Okresní soud v Hodoníně (dále jen "nalézací soud") napadeným rozsudkem žaloby stěžovatele v celém rozsahu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek nalézacího soudu v jeho meritorních výrocích, změnil výrok o nákladech nalézacího řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem odmítnuto, neboť stěžovatel nepředložil k řešení žádnou způsobilou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost jeho dovolání ve smyslu §237 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.").
2. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Dále se Ústavní soud zabýval její přípustností ve smyslu §75 téhož zákona.
3. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele pro vady spočívající v nevymezení předpokladů jeho přípustnosti. Otázkou přípustnosti dovolání se Ústavní soud podrobně zabýval ve svém plenárním stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.). V něm přijal závěr, že neobsahuje-li dovolání kvalifikované vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Výkladem §75 zákona o Ústavním soudu zároveň Ústavní soud dovodil, že je-li dovolání stěžovatele odmítnuto pro vady, jde o případ, kdy stěžovatel nevyčerpal dostupné opravné prostředky řádným způsobem.
4. Ústavní stížnost je tak přípustná pouze proti usnesení Nejvyššího soudu, u něhož Ústavní soud zkoumá, zda Nejvyšší soud nevybočil z mezí daných mu zákonem a nezatížil své rozhodnutí svévolí. V části směřující proti rozsudkům odvolacího a nalézacího soudu je ústavní stížnost nepřípustná (viz bod 9). K námitkám vznášeným vůči postupu těchto soudů Ústavní soud nemůže přihlédnout a bere v potaz pouze výtky směřované vůči postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu.
5. Argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti směřuje téměř výlučně k postupu obecných soudů v rámci nalézacího a odvolacího řízení. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel uvádí, že nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že mu nebyla předložena žádná relevantní otázka hmotného a procesního práva, neboť stěžovatel jich v jeho dovolání předložil několik i s odkazy na příslušnou judikaturu. Blíže však stěžovatel namítané pochybení Nejvyššího soudu při posuzování přípustnosti svého dovolání nerozvádí, vyjma konstatování, že (všemi) napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva v čl. 11 odst. 1, 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
6. Úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Přístup k Nejvyššímu soudu je z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl podrobněji zabývat jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (blíže viz citované stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
7. Ústavní soud přezkoumal obsah dovolání, které si vyžádal od nalézacího soudu, a napadené usnesení Nejvyššího soudu, jež má za logicky odůvodněné, přesvědčivé a odpovídající obsahu dovolání stěžovatele a jež nevybočuje ze zákonného rámce ani není svévolné. Nejvyšší soud v dovolání stěžovatele neshledal žádnou způsobilou právní otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Nejvyšší soud tak postupoval způsobem předvídaným v §243c odst. 1, větě první, o. s. ř., odmítl-li dovolání stěžovatele; s tímto závěrem se ztotožňuje i Ústavní soud. Polemika stěžovatele s právními a zejména skutkovými závěry odvolacího soudu (tím spíše nalézacího soudu) nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání tak, jak je předpokládá příslušná právní úprava a související judikatura Nejvyššího a Ústavního soudu. Stejně tak nemohl Nejvyšší soud přihlédnout k namítaným vadám rozsudku odvolacího soudu, neboť by tak mohl učinit pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
8. Právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny ani čl. 6 odst. 1 Úmluvy neznamená právo na příznivé rozhodnutí ve věci bez dalšího a pouhý nesouhlas s právním a skutkovým hodnocením obecných soudů potřebu ingerence stran Ústavního soudu nezakládá. Jelikož Nejvyšší soud meritorně ani kvazimeritorně (při posuzování splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.) napadené rozsudky odvolacího a nalézacího soudu nepřezkoumával, nemohl tak porušit právo stěžovatele vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny ani jeho právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 2 Listiny (jehož porušení namítá vůči postupu nalézacího soudu). Proti usnesení Nejvyššího soudu je proto ústavní stížnost v této části zjevně neopodstatněná.
9. Pojmovým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita, která se po procesní stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jelikož stěžovatel kvalifikovaně nevymezil předpoklad přípustnosti svého dovolání, nebylo Nejvyššímu soudu umožněno, aby přípustnost tohoto mimořádného prostředku alespoň "uvážil". Jde tedy o případ, kdy je v daném kontextu třeba na dovolání stěžovatele hledět, jako by vůbec nebylo podáno, a ve vztahu k napadeným rozsudkům odvolacího a nalézacího soudu uzavřít, že stěžovatel nevyčerpal dostupné opravné prostředky řádným způsobem (srov. např. již citované stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, dále např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1210/18 ze dne 31. 7. 2018 nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 3745/18 ze dne 29. 1. 2019; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). V části směřující proti rozsudkům odvolacího a nalézacího soudu je proto ústavní stížnost nepřípustná.
10. Z důvodů vyložených výše Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu