Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26.03.1997, sp. zn. I. ÚS 278/96 [ nález / GÜTTLER / výz-3 ], paralelní citace: N 35/7 SbNU 233 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1997:1.US.278.96

sp. zn. I. ÚS 278/96 Nález Ústavní soud ČR rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti ing. P. S. a Mgr. R. S., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 19 Co 153/96-81, ze dne 31. 7. 1996, takto: Ústavní stížnost se zamítá . Odůvodnění: Rozsudkem Okresního soudu v J. ze dne 2. 11. 1995, č.j. 4 C 157/94-61, bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví žalobce P. E. a žalovaných (stěžovatelů) P. a R. S. k domu č.p. 181 v J., se stavební parcelou č. 609 a zahradou č.p. 1152/5 (dále jen "předmětné nemovitosti"), vše zapsáno na LV č. 158 pro obec a katastrální území J. Předmětné nemovitosti byly přikázány do výlučného vlastnictví žalobce P. E., a to za náhradu v celkové výši 640 000 Kč. P. E. byl uznán povinným nahradit České republice doplatek soudního poplatku ve výši 19 800 Kč. V odůvodnění svého rozsudku soud vycházel ze zjištění, že žalobce P. E. byl podílovým spoluvlastníkem ideální poloviny předmětných nemovitostí, jež získal darovací smlouvou od rodičů, a podílovými spoluvlastníky druhé ideální poloviny těchto nemovitostí byli stěžovatelé, kteří je nabyli kupní smlouvou z roku 1993. Stěžovatelé prý bez vědomí P. E. začali v místnostech v přízemí provádět rekonstrukce a využívat je jako nebytové prostory k podnikání, čímž byla rodina P. E. obtěžována. Jak soud zjistil, v příslušných podáních, jimiž ing. P. S. ohlašoval úřadům stavební úpravy a udržovací práce v předmětném domě, chyběl k nim souhlas spoluvlastníka, přestože na to byl ing. P. S. upozorněn. Za účelem zjištění hodnoty předmětných nemovitostí soud ustanovil znalcem z oboru oceňování nemovitostí ing. M. J. Z jeho znaleckého posudku soud vzal za prokázáno, že hodnota těchto nemovitostí činila podle vyhlášky č. 178/1994 Sb. 1 051 820 Kč a jejich tržní hodnota byla metodou výnosu z dosažitelného nájemného stanovena na 1 280 000 Kč. Z tohoto posudku dále vyplynulo, že oceňovaný objekt nelze z hlediska vnitřního uspořádání podle vlastnických podílů věcně rozdělit, aniž by byly provedeny nákladné stavební úpravy. Na základě výše uvedených zjištění dospěl soud se zřetelem k ustanovení §142 odst. 1 občanského zákoníku k závěru, že ohledně zrušení spoluvlastnictví předmětných nemovitostí nedošlo k dohodě, takže je nutné provést zrušení spoluvlastnictví soudem. Přihlédl k tomu, že P. E. v domě vyrůstal, že zde od roku 1986 bydlí se svou rodinou a že nikdy nesouhlasil s tím, aby některé prostory v domě byly využívány k podnikatelské činnosti. Důvodem, proč míní dům získat do svého výlučného vlastnictví, je i skutečnost, že má dospívající dceru, které chce tímto způsobem zajistit bydlení do budoucna. Stěžovatelé zakoupili ideální polovinu předmětných nemovitostí za účelem podnikatelské činnosti v oboru počítačové a reklamní agentury. K uzavření kupní smlouvy došlo prostřednictvím realitní kanceláře, která je neinformovala o tom, že spoluvlastník s tímto podnikáním nesouhlasí. Z provedeného dokazování soud dovodil, že mezi P. E. a stěžovateli jsou rozpory, které se týkají podnikatelské činnosti stěžovatelů a přeměny bytu na nebytové prostory bez souhlasu příslušného orgánu. Soud dospěl k závěru, že existující vzájemné vztahy vylučují další existenci spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem a zároveň neshledal důvody hodné zvláštního zřetele, pro něž by neměl spoluvlastnictví zrušit (srov. ustanovení §142 odst. 2 citovaného zákona). Při rozhodování o způsobu vypořádání spoluvlastnictví soud vycházel z toho, že pořadí způsobů rozdělení spoluvlastnictví je v ustanovení §142 odst. 1 občanského zákoníku stanoveno závazně, takže každý další způsob rozdělení může nastoupit až tehdy, není-li možné realizovat způsob rozdělení uvedený dříve a že při vypořádání má přihlížet k velikosti podílů a k účelnému využití věci. Podle vyjádření znalce ing. M. J. předmětný objekt z hlediska vnitřního uspořádání nelze věcně rozdělit podle vlastnických podílů tak, aby nebyly nutné nákladné stavební úpravy. Proto musel soud uvážit další způsob zrušení spoluvlastnictví, tj. přikázání věci jednomu nebo více spoluvlastníkům s přihlédnutím k jejímu účelnému využití. Okresní soud tedy přistoupil k hodnocení, komu z účastníků svědčí lepší právo k získání nemovitosti tak, aby mohla být účelně využita v souladu se zájmy společnosti, a přihlížel k tomu, kdo je na užívání domu z hlediska naléhavosti bytových potřeb nejvíce odkázán, kdo dům obýval apod. Z tohoto pohledu soud došel k závěru, že je třeba dát přednost žalobci P. E., který má k domu velmi úzký vztah, vyrůstal v něm a bydlí v něm s rodinou. Žalovaní (stěžovatelé) bydlí v rodinném domku, předmětné nemovitosti hodlali využívat pouze pro účely podnikání, přičemž tuto podnikatelskou činnost a stavební úpravy s ní spojené začali vyvíjet proti vůli P. E. Ke změně bytových prostor na nebytové došlo navíc bez souhlasu Městského úřadu v J. Ze všech uvedených důvodů okresní soud žalobě vyhověl, podílové spoluvlastnictví zrušil a předmětné nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví P. E. za vypořádací podíl ve výši 640 000 Kč. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 31. 7. 1996, č.j. 19 Co 153/96-81, rozsudek Okresního soudu v J. potvrdil a uložil stěžovatelům povinnost nahradit žalobci P. E. náklady odvolacího řízení ve výši 9 895 Kč. V řízení před krajským soudem stěžovatelé zejména namítli, že vypořádací podíl, určený okresním soudem, neodpovídá současným cenám. Podle analýzy prodejnosti nemovitosti, zpracované firmou Ideal Reality J., by prý tržní cena celého objektu mohla činit 2,1 - 2,3 mil. Kč a stěžovatelé proto k ocenění předmětné nemovitosti navrhli vypracování revizního znaleckého posudku. Podle názoru krajského soudu však okresní soud náležitě zjistil skutkový stav věci, provedl potřebné dokazování a z provedených důkazů vyvodil odpovídající skutkové a právní závěry. Krajský soud se ztotožnil i s názorem, že v souzené věci nebyl prokázán žádný důvod pro postup podle ustanovení §142 odst. 2 občanského zákoníku. Ohledně vypořádacího podílu soud uvedl, že jeho základem je znalecký posudek znalce ing. M. J., který provedl odhad předmětné nemovitosti nejen podle cenových předpisů, nýbrž i se zřetelem na tržní cenu metodou výnosu z dosažitelného nájemného. Přitom prý přihlédl ke všem dostupným hlediskům a jeho závěry přijali všichni účastníci řízení bez námitek. K podkladům, které předložili stěžovatelé (tj. k analýze prodejnosti nemovitosti a k obrazové příloze J. - centrum města), krajský soud uvedl, že tržní cena, vycházející z analýzy, je podmíněna tím, že se jedná o volnou nemovitost bez právních závazků a omezení. V tomto případě však nemovitost volná nebyla, což se prý musí projevit i na její prodejnosti, tedy i na výši tržní ceny. Rovněž namítaný nedostatek údržby a nutnost oprav předmětného objektu podle názoru soudu svědčí pro závěr, že stanovená tržní cena, k níž došel soudní znalec, odpovídá skutečnému stavu a ceně nemovitosti v daném místě a čase. Návrh na vypracování revizního znaleckého posudku proto krajský soud pokládal za účelový a nadbytečný, neboť prý souhrn všech provedených důkazů svědčí pro správnost závěrů znalce i okresního soudu. Tento rozsudek krajského soudu stěžovatelé napadli ústavní stížností. V ní uvedli, že citovaným rozsudkem byla porušena jejich základní práva, jmenovitě vlastnické právo podle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny, podle něhož musí být při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod šetřeno jejich podstaty a smyslu, a dále právo na spravedlivý soudní proces "s rovným postavením všech účastníků" podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, s přihlédnutím k čl. 1 Listiny. Napadený rozsudek údajně porušuje i právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a princip "rovnosti zbraní" před nezávislým soudem ve smyslu čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky. Stěžovatelé v důvodech ústavní stížnosti prohlásili, že sice nesouhlasí s rozhodnutím soudu o přikázání předmětné nemovitosti do výlučného vlastnictví žalobce P. E., respektují však skutečnost, že nesouhlas s právním názorem soudu nemůže být důvodem pro podání ústavní stížnosti. Tímto důvodem je otázka vypořádací ceny, kde údajně došlo k zásadnímu pochybení soudu. Okresní soud se prý způsobem a stanovením vypořádacího podílu prakticky vůbec nezabýval, neboť vycházel ze znaleckého posudku ing. M. J., v němž však zcela chybí řádné zdůvodnění stanovení vypořádacího podílu. Kdyby prý totiž okresní soud této otázce věnoval náležitou pozornost, musel by dospět k závěru, že výpočet ceny nemovitosti provedený soudním znalcem (a tedy i způsob stanovení vypořádacího podílu) je v příkrém rozporu se současnou praxí obecných soudů i Ústavního soudu. V této souvislosti se stěžovatelé dovolávají např. usnesení Krajského soudu v Praze (sp. zn. 16 Co 5/95) a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (sp. zn. 7 Co 269/92), neboť v obou těchto rozhodnutích soudy konstatovaly, že při vyčíslování přiměřené náhrady není namístě vycházet pouze z ceny, zjištěné podle cenového předpisu, ale je nutno vzít v úvahu i vztah nabídky a poptávky v daném místě a čase, což znamená, že přiměřená náhrada má odpovídat ceně tržní. Stejně nesprávně prý postupoval i soud krajský, který toto pochybení okresního soudu podpořil a návrh stěžovatelů, aby byl brán v úvahu "obvyklý" výpočet ceny, označil za účelový a odmítl jej. Tento postup soudu prý nelze chápat jako volné hodnocení důkazů, neboť se jedná o odnětí práva na spravedlivý proces. K možné námitce, že neexistuje žádný obecně závazný právní předpis, který by jasně a jednoznačně stanovil způsob výpočtu tržní ceny nemovitosti, stěžovatelé uvedli, že právě s přihlédnutím k neexistenci takového předpisu musí soud daleko citlivěji než v jiné věci zvažovat všechny okolnosti, což se v této věci nestalo. Krajský soud se při stanovení přiměřené náhrady za přikázanou nemovitost spokojil pouze se závěry jediného znaleckého posudku a jiné návrhy nevzal v úvahu. Znalec ing. M. J. prý při odhadu tržní ceny nemovitosti použil pouze jednu z metod - výnos z dosažitelného nájemného - a při výpočtu vycházel z blíže neodůvodněné částky 1 000 Kč za 1 m2 podlahové plochy ročně. Přitom analýza, zpracovaná společností Ideal Reality J., vycházela z částky 2 000 Kč za 1 m2 ročně a výsledná odhadní cena za nemovitost činila (i po snížení zhruba o 200 000 Kč) částku 2,1-2,3 mil. Kč, tedy téměř dvojnásobek částky, ke které dospěl ing. M. J. O skutečnosti, že krajský soud otázce vypořádací ceny nevěnoval dostatečnou pozornost, prý svědčí i fakt, že analýzu předloženou stěžovateli odmítl vzít v úvahu též proto, že stěžovatelé namítají nedostatek údržby nemovitosti a z toho plynoucí nutnost důkladné opravy. Stěžovatelé uvádějí, že ve znaleckém posudku ing. M. J. i ve zmiňované analýze bylo přihlédnuto k současnému stavu nemovitosti a úvaha soudu, podle níž se přiklonil k ceně doporučené znalcem ing. J. s odkazem na nutnost oprav nemovitosti, je prý nelogická a neodpovídá způsobu provedení obou odhadů. Stěžovatelé rovněž namítají, že ing. M. J. při svých odhadech úřední ceny používal metodu lineárního opotřebení a nepostupoval podle metody analytické, zohledňující opravy a celkové zhodnocení části domu užívané stěžovateli, čímž údajně musel dospět k podstatně nižšímu výslednému odhadu, jenž neodpovídá realitě. Argumentace krajského soudu, že se nejedná o volnou nemovitost bez právních závazků a omezení, podle názoru stěžovatelů neobstojí, neboť tento fakt sám nepodmiňuje celý odhad prodejní ceny a při řádném posuzování věci by soud musel zvažovat vliv této skutečnosti na doporučovanou cenu, a nikoliv odmítnout analýzu jako celek. Porušení svého vlastnického práva a zásady rovnosti v právech a rovnosti účastníků v soudním řízení spatřují stěžovatelé i v tom, že v průběhu řízení před soudem P. E. odmítl nabídku stěžovatelů na odkoupení jeho podílu za částku 1 mil. Kč (přičemž jeho část nemovitosti je prý neopravená) a že poté soud přikázal podíl stěžovatelů do výlučného vlastnictví P. E. za cenu téměř poloviční, která podle názoru stěžovatelů není v žádném případě cenou tržní. Tuto nabídku prý měl soud vzít v úvahu, neboť nabízená cena je cenou přiměřenou, za niž by bylo možno nemovitost prodat. (Pozn.: Je zřejmě míněn spoluvlastnický podíl.) V závěru ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí, že zmiňovaná analýza realitní kanceláře sice nemohla být považována za regulérní znalecký posudek, avšak vzhledem k jejímu obsahu prý soud neměl a nemohl odmítnout návrh stěžovatelů na ustanovení dalšího znalce, který by soudu pomohl spravedlivě rozhodnout za situace, kdy existovaly dva téměř zcela odlišné posudky. Tím, že soud tento návrh na provedení dalšího důkazu odmítl, prý došlo k odepření práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto stěžovatelé navrhli, aby byl citovaný rozsudek krajského soudu zrušen, a prohlásili, že trvají na ústním jednání před Ústavním soudem. Ústavní soud konstatoval, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti a že proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé. K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - Krajský soud v Hradci Králové, dále Okresní soud v J. a vedlejší účastník P. E. Krajský soud ve svém vyjádření uvedl, že ústavní stížnost směřuje proti hodnocení důkazů soudem a ohledně bližšího odůvodnění odkázal na napadený rozsudek. Soud navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti a souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. Okresní soud v J. k námitkám stěžovatelů sdělil, že skutečnost, že "náležitě neodůvodnil" výši vypořádacího podílu neznamená, že došlo k porušení základního práva stěžovatelů - práva na vlastnictví. Zároveň soud nesouhlasil s názorem, že v otázce vypořádací ceny došlo k zásadnímu pochybení, neboť způsob stanovení vypořádacího podílu odpovídal stávající soudní praxi, tzn. vycházel z tržní ceny v místě obvyklé. K odhadu tržní ceny, provedenému znalcem ing. M. J., neměli stěžovatelé v průběhu soudního řízení žádné námitky, přestože byli vyzváni, aby se ke znaleckému posudku vyjádřili, a proto s ní zřejmě souhlasili. O tom prý svědčí i skutečnost, že proti stanovené tržní ceně a proti odůvodnění vypořádacího podílu stěžovatelé nic nenamítali ani v podaném odvolání. Podle názoru okresního soudu jsou oba rozsudky v souladu s Ústavou i s Listinou. Okresní soud konečně uvedl, že netrvá na ústním jednání před Ústavním soudem. P. E. jako vedlejší účastník k ústavní stížnosti uvedl, že důvodem podání návrhu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví předmětné nemovitosti byla skutečnost, že stěžovatelé bez jeho vědomí a bez vyjádření stavebního úřadu z bytu v přízemí vytvořili nebytové prostory, jichž využívali k podnikatelským aktivitám. Tím prý došlo k přímému zásahu do vlastnictví vedlejšího účastníka. Ohledně ceny nemovitosti, stanovené soudním znalcem, P. E. upozornil na protokol ze soudního jednání ze dne 30. 10. 1995, při němž byl znalecký posudek čten a účastníci k němu neměli námitky. Výši vypořádacího podílu stěžovatelé údajně nezpochybnili ani v podaném odvolání proti rozsudku okresního soudu a analýza realitní kanceláře Ideal Reality J. je prý nesprávná a byla udělána "na zakázku". Nabídku na odkoupení jeho vlastnického podílu, učiněnou těsně před zahájením jednání, prý P. E. nemohl akceptovat, neboť v předmětném domě bydlí celá jeho rodina a má k němu těsný osobní vztah. Vedlejší účastník zásadně nesouhlasí s tvrzeními stěžovatelů, že bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces a vlastnické právo. Stěžovatelé převzali vypořádací podíl v celém rozsahu a podanou ústavní stížností prý pouze sledují snahu o jiné řešení podílového spoluvlastnictví. Přezíravý postup stěžovatelů údajně dokumentuje i přípis obchodní společnosti Mega plus, s.r.o., z něhož vyplývá, že tato firma se stěžovateli uzavřela bez vědomí P. E. nájemní smlouvu a v přízemí předmětné nemovitosti vyvíjí své podnikatelské aktivity. Z uvedených důvodů P. E. navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost. Vedlejší účastník souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. Ústavní stížnost není důvodná. Stěžovatelé v ústavní stížnosti zejména namítají údajné porušení jejich práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v tomto článku upraveného práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. např. nález I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1., C.H. Beck Praha, 1994, str. 273). Nic takového se však v souzené věci nestalo a Ústavní soud proto konstatuje, že k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny nedošlo. Stěžovatelé dále namítají, že obecné soudy svým postupem porušily zásadu rovnosti účastníků, zakotvenou v čl. 37 odst. 3 Listiny a v čl. 96 odst. 1 Ústavy vycházející z obecného principu rovnosti v důstojnosti i v právech podle čl. 1 Listiny. K tomuto porušení mělo dojít tím, že v průběhu řízení před soudem stěžovatelé P. E. nabídli odkoupení jeho spoluvlastnického podílu za 1 mil. Kč a když P. E. tuto nabídku odmítl, přikázal okresní soud podíl stěžovatelů do výlučného vlastnictví P. E. za cenu téměř poloviční, která prý není cenou tržní. Ústavní soud však i v této otázce respektuje skutečnost, že není součástí soustavy obecných soudů a že mu v zásadě nepřísluší přehodnocovat důkazy jimi provedené. Náhrada za spoluvlastnický podíl, kterou soudy přikázaly P. E. uhradit stěžovatelům, vycházela ze znaleckého posudku soudního znalce ing. M. J. Podle tohoto posudku činí úřední hodnota nemovitosti 1 051 820 Kč a tržní cena, stanovená metodou výnosu z dosažitelného nájemného, částku 1 277 710 Kč, tj. 121,7 procent ceny úřední. Ani okresní, ani odvolací soud neshledaly důvod, proč by tento posudek měly zpochybnit. Sami stěžovatelé výši přikázané náhrady napadli až v řízení před krajským soudem, kdy poukázali zejména na analýzu společnosti Ideal Reality J., na jejímž základě požadovali vypracování nového znaleckého posudku. Podle zmíněné analýzy byla prodejní cena předmětné nemovitosti odhadnuta na 2,1 - 2,3 mil. Kč. Stěžovatelé se dopouštějí omylu, když tvrdí, že způsob stanovení vypořádacího podílu je v tomto případě v příkrém rozporu se současnou praxí obecných soudů i Ústavního soudu, jestliže jako důkaz tohoto tvrzení uvádějí výše citovaná rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové a Krajského soudu v Praze. Z obou rozhodnutí lze totiž pouze dovodit, že přiměřená náhrada má odpovídat tržní ceně nemovitostí, a nikoliv pouze příslušným cenovým předpisům. Tato "současná praxe" však nebyla v řízení před obecnými soudy nijak ignorována, neboť znalecký posudek ing. M. J. se zabýval jak určením úřední ceny předmětné nemovitosti, tak i určením ceny tržní. Skutečnost, že při stanovení tržní ceny znalec vycházel z metody výnosu z dosažitelného nájemného a nepoužil metody jiné, v žádném případě sama o sobě nepředstavuje porušení "současné praxe" obecných soudů, jak namítají stěžovatelé a přirozeně nezakládá ani porušení základních práv a svobod, na něž se odvolávají. Podle ustanovení §120 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) jsou sice účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení, avšak o tom, které z navrhovaných důkazů provede, rozhoduje soud. Ten pak také podle své úvahy ve smyslu ustanovení §132 o.s.ř. důkazy hodnotí, a to každý z nich jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti. Pokud tedy krajský soud na návrh vypracovat nový znalecký posudek nepřistoupil a spokojil se se znaleckým posudkem existujícím, nelze z toho dovozovat, že by tím porušil zákon, či dokonce základní práva stěžovatelů, jichž se dovolávají. Jak již totiž dříve Ústavní soud konstatoval, "jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ustanovením §132 o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval" (nález III. ÚS 23/93, tamtéž, str. 41). Popsaný postup krajského soudu není v rozporu ani s judikaturou Ústavního soudu, podle níž jsou soudy povinny vyjádřit se ke všem navrženým důkazům. Jak vyplývá z obsahu spisu, krajský soud otázku možnosti vypracování nového znaleckého posudku posoudil, v rozsudku se k ní vyjádřil a pokud došel k závěru, že návrh na vypracování nového posudku je účelový a nadbytečný, není v souzené věci důvodu, aby Ústavní soud tento závěr z hlediska ochrany základních práv a svobod stěžovatele zpochybňoval. Uvedené stanovisko lze podepřít i zjištěním obecných soudů, že stěžovatelé sami bez souhlasu stavebního úřadu změnili některé bytové prostory v domě na prostory nebytové; je zřejmé, že tato skutečnost - tedy údajná existence bytových a nebytových prostor v domě - by výrazně ovlivnila cenu nemovitosti a tím i výsledek znaleckého posudku. Ústavní soud dále přezkoumal, zda byl soudní proces spravedlivý jako celek. Ani z tohoto hlediska neshledal žádné pochybení, neboť řízení bylo veřejné, obě strany měly právo vyjadřovat se k jednotlivým důkazům, navrhovaly důkazy vlastní a věc byla projednána v přiměřené lhůtě obecnými soudy, u nichž není důvodu se domnívat, že by v souzené věci nepostupovaly nezávisle a nestranně. Proto Ústavní soud neshledal ani porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní soud nepovažuje za důvodnou ani námitku, že napadenými rozsudky došlo k porušení čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny nebo čl. 4 odst. 4 Listiny. Obecné soudy postupovaly v souladu s ustanovením §142 občanského zákoníku, když zrušily spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem, jestliže mezi účastníky nedošlo k dohodě a rozdělení věci nebylo dobře možné. To ostatně nezpochybňují ani sami stěžovatelé a jejich ústavní stížnost směřuje pouze proti způsobu stanovení vypořádací ceny. Ústavní soud rovněž neshledal důvod k námitce, že by způsobem stanovení vypořádací ceny byla porušena podstata a smysl mezí základních práv a svobod (čl. 4 Listiny) nebo že by bylo porušeno vlastnické právo stěžovatelů (čl. 11 odst. 1 Listiny). Ohledně údajného porušení čl. 11 odst. 4 Listiny se stěžovatelé dopouštějí omylu, neboť institut zrušení podílového spoluvlastnictví nelze zaměňovat s právním institutem vyvlastnění ve veřejném zájmu. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud došel k závěru, že napadenými rozsudky okresního a krajského soudu nebyla porušena citovaná základní práva a svobody stěžovatelů. Protože ani Ústavní soud sám neshledal, že by došlo k porušení jiných základních práv nebo svobod, zaručených ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy, byla ústavní stížnost zamítnuta. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 26. března 1997