ECLI:CZ:US:2014:1.US.2787.14.1
sp. zn. I. ÚS 2787/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti E. I. D., t. č. ve věznici Bělušice, zastoupeného JUDr. Beátou Kolcunovou, advokátkou se sídlem Václavské náměstí 807/64, Nové Město, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 4 Nt 325/2014-39 ze dne 16. července 2014 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 48 T 9/2007-464 ze dne 26. srpna 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 19. 8. 2014 (doplněna dne 11. 10. 2014), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jímž měla být porušena jeho ústavní práva, garantovaná zejména v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Všechna citovaná ustanovení svojí povahou spadají do právního institutu práva na spravedlivý proces a garantují právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny), práva na právní pomoc v řízení před soudy, a to od počátku řízení (čl. 37 odst. 2 Listiny).
Z obsahu ústavní stížnosti a připojených příloh se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 8. 2009 sp. zn. 48 T 9/2009 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 7. 2010 sp. zn. 8 To 58/2010 uznán vinným z trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona a současně mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání patnácti roků nepodmíněně a trest vyhoštění na neurčito.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že řízení o upuštění od výkonu zbytku trestu nebylo spravedlivé, nestranné a nezávislé, neboť soudy jeho žádost zamítly, přestože byly splněny veškeré podmínky pro jeho propuštění. Stěžovatel poukazuje na obsah své opakované žádosti a domnívá se, že splnil zákonné podmínky pro upuštění od výkonu zbytku trestu podle §327 odst. 2 tr. řádu. Stěžovatel vykonal již 7,5 roku trestu, tedy polovinu výkonu uloženého trestu a nesouhlasil s názorem soudu, že by mohl být propuštěn až po výkonu dvou třetin uloženého trestu. Stěžovatel se ve výkonu trestu chová dobře (účast v kroužcích, 6 let pracoval, zaplatil dluhy), ale přesto soudy žádosti stěžovatele zamítly a stejně rozhodly i o opakovaných žádostech, přičemž dvě posledně vydaná usnesení stěžovatel napadá projednávanou ústavní stížností.
Dále vyslovil názor, že byla porušena jeho práva tím, že odůvodnění napadených usnesení není vyčerpávající a je mu soudem vytýkáno, že již v minulosti byl souzen (nepřípustně uvedena bezohlednost k oběti, motiv zištnosti), a jen proto soud zastává názor, že by neměl být stěžovatel propuštěn na svobodu. Poukazuje též na okolnosti, za nichž byl odsouzen a má za to, že vzhledem ke své osobnosti a jejímu dosavadnímu vývoji lze považovat prognózu resocializace za příznivou, dosavadním výkonem trestu byl již naplněn účel trestu ve všech jeho součástech.
Stěžovatel argumentoval ustanovením §327 odst. 1 písm. b) tr. řádu, dle kterého soudy měly upustit od výkonu zbytku trestu odnětí svobody, jestliže odsouzený byl nebo má být vyhoštěn. Stěžovatel vyslovil přesvědčení, že soudy zcela nepřihlédly k zákonné úpravě a veškerým snahám stěžovatele, toliko s odůvodněním, že je nyní předčasné upustit od zbytku trestu. V tomto spatřuje stěžovatel porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu domoci se svých práv u nezávislého a nestranného orgánu. Soudce nerozhodoval nestranně a nezávisle o věci, ale formalisticky, proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.
II.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozlišuje v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné a tím dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. V projednávaném případě Ústavní soud neshledal důvod zakládající pochybnost o ústavní konformitě postupu krajského soudu a ústavní stížnost proto posoudil jako zjevně neopodstatněnou.
V souvislosti se stanovením limitů ústavněprávního přezkumu rozhodnutí obecného soudu o upuštění od výkonu trestu Ústavní soud opakovaně připomíná, že s ohledem na charakter tohoto institutu nelze dovodit existenci základního práva na upuštění od výkonu trestu nebo jeho zbytku. Soudní kontrola zákonnosti trestu odnětí svobody ve smyslu čl. 40 Listiny a čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy se uskutečňuje při rozhodování o vině a trestu, přičemž dodatečnou soudní kontrolu během výkonu trestu, zejména právo požádat o podmíněné propuštění či o upuštění od výkonu trestu, Listina ani Úmluva nezaručuje. Rozhodnutí obecného soudu o upuštění od výkonu trestu má fakultativní charakter a posouzení podmínek tohoto institutu proto náleží plně do pravomoci obecných soudů, které samy zvažují, zda došlo ke splnění zákonných předpokladů.
Pokud tedy uvedené soudy po provedeném řízení u stěžovatele neshledaly podmínky pro upuštění od výkonu zbytku trestu, což se odrazilo v jejich rozhodnutí (vydaném v režimu ustanovení §136 odst. 3 věty první za středníkem tr. řádu), jímž podle §327 odst. 1 písm. b) tr. řádu žádost stěžovatele zamítly, jejich postupu, který je v souladu s příslušnými zákonnými normami, nelze nic vytknout.
V usnesení sp. zn. IV. ÚS 2997/13 ze dne 15. 10. 2013 (dostupném na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud konstatoval, že absence odůvodnění usnesení vydaného dle §327 odst. 1 písm. b) tr. řádu není v rozporu se zákonem (jeho formální stránkou) ani se smyslem ochrany základních práv stěžovatele. Stát stanoví podmínky, kdy se uložený trest nevykoná, přičemž již ze samotného ustanovení §327 odst. 1 až 3 tr. řádu plyne, že se zde výlučně nejedná o důvody humanitární (srov. opačně odst. 4 uvedeného ustanovení), ale že jde také o naplňování mezinárodních závazků, resp. o zvažování míry naplnění funkce trestu. Nadto zákon v souladu s §322 odst. 2 tr. řádu předpokládá, že nejsou-li podle soudu dány podmínky pro odklad výkonu trestu ze zdravotních důvodů - zde tedy ony humanitární důvody zcela vyloučeny nejsou, byť jejich případná existence v konkrétním případě k odkladu trestu nevedla - pak se dokonce ani negativní rozhodnutí nevydává (srov. k tomu přiměřeně usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 709/05 ze dne 5. 1. 2006). Tomu, že mj. v případě vyhoštění primární důvody k výkonu trestu nepominuly, nasvědčuje právě i třetí odstavec ustanovení §327 tr. řádu.
Od závěrů uvedených ve shora citovaném usnesení se Ústavní soud nehodlá odklánět ani v nyní posuzované věci a plně na ně odkazuje. Stěžovatelova argumentace je toliko nesouhlasem s napadenými rozhodnutími.
Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by postupem obecných soudů při vyřízení žádosti stěžovatele o upuštění od výkonu zbytku trestu došlo k porušení tvrzených základních práv. Postupoval proto podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Složení senátu doznalo změn v souvislosti se změnami v obsazení Ústavního soudu (rozvrh práce dostupný na www.usoud.cz).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2014
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu